Kdo je Honza Kodet?

Kdo je Honza Kodet?

Autor Lucie Hayashi

Choreografa Jana Kodeta není třeba dlouze představovat. Ne každý ale asi měl možnost jej osobně poznat jako otevřeného, upřímného a vřelého člověka, který rozdává pozitivní energii na potkání. U příležitosti oslav jeho životního jubilea jsem chtěla namířit reflektor místo na jeho tvorbu naopak do hlediště, odkud svá díla kriticky pozoruje, či do zákulisí, kde předává tanečníkům svůj nekonečný optimismus.   

Jak ti vlastně říkají?
Mé jméno má hodně podob, záleží, kdo to jak říká, s jakou energií, srdečností. Já jsem se narodil jako český Honza, tedy spíš maminkovský Honzík – když jsem byl malý, tak se mi oslovení Jendo nebo Jeníku nelíbilo. Teprve v zahraničí jsem se naučil přijmout tu podobu svého jména Jan. A to mi tak nějak zůstalo, tady mi většina lidí říká Honzo, ale v angličtině se představuji jako Jan. Což samozřejmě v našem anglicky mluvícím tanečním prostředí někdy působí zmatečně. 

Mám pocit, že jsi kamarád úplně se všemi a nikdy neztrácíš úsměv. Máš kolem sebe vůbec lidi, se kterými se nemusíš? 
Určitě ano, asi jako každý. Je logické, že čím víc lidí člověk potkává, roste i počet těch, s nimiž se moc nemusí. Nikdo nemůže mít rád všechny. Já jsem ale měl vždycky „štígro na lidi“, alespoň v tvůrčím týmu, i když si ho ne vždy vybírám sám, mnohdy bývám ke spolupráci osloven. Věřím, že každý člověk ze sebe něco vyzařuje a váže k sobě lidi s podobnou energií. Stane se, že se objeví někdo takový, s kým mi vzájemná energie nevyhovuje, třeba v rámci mé pedagogické nebo repetitorské činnosti, to je nepříjemné. Ale to se prostě stává a musí se přes to člověk nějak přenést. 

Takže jsi spíše nekonfliktní? 
Možná. Ale měl jsem období, kdy jsem se musel naučit smířit se s kritikou. Na menších scénách jsem byl zvyklý na pozitivní reakce diváků i odborníků. Když jsem ale přišel do Národního divadla, byly najednou všechny recenze negativní a měl jsem pocit, že někteří lidé mě jakoby účelově sťali. To byla určitě Zlatovláska.
Ano. Ta se pak hrála šest let a bylo to divácky velmi žádané představení, což samozřejmě bylo i tím titulem. Sice si člověk mohl říkat, že lidem i dětem se líbí, ale hodně mě ta kritika mrzela, protože byl za tím ohromný kus práce. Každý projekt je skoro jako dítě a když ho někdo kritizuje, tak to bolí, i kdyby to byla zčásti pravda. Začal jsem kritiky rozdělovat na ty konstruktivní, chytré a možná i pravdivé a na ty hloupé, ze kterých jsem cítil určitou zahořklost a podlost.  Problém je, že se v této branži vlastně všichni známe. Nebylo jednoduché přijmout negativní názor od lidí, se kterými jsem dříve pracoval, studoval, pařil. Ale myslím, že se mi podařilo se od toho oprostit a odstřihnout. 

Jak to děláš? 
Většinou už kritiky vůbec nečtu, a když, tak si od nich umím udělat určitý odstup, protože jinak bych musel úplně přestat tvořit. Ale byla to dlouhá cesta. Teď se to snažím naučit i studenty choreografie na HAMU. 

A daří se to?
No, částečně ano, povídáme si o tom. To se nedá naučit. Musejí si tím projít sami. Ale může jim pomoci, pokud s nimi o tom někdo mluví a řekne své zkušenosti. U svých studentů vidím, že jinak snášejí můj názor v prvním ročníku a pak v pátém. Dobře podaná kritika může být konstruktivní. Často se snažím, aby se studenti i mezi sebou učili konstruktivní kritiku vyjádřit a přijímat. Na začátku jsou vždy extrémně citliví na kritiku jich samých, ale k jiným umějí být velmi drsní. A potřebují najít nějaký balanc, aby si uvědomovali, že to není jednosměrná ulice. 

Musím souhlasit, že pozice kritika je nešťastná právě v tom monologu, jehož dopad nevidíme. Jakýkoliv psaný projev je velmi náchylný k interpretačnímu šumu, špatně volené slovo může způsobit ránu, kterou ale recenzent vůbec neměl v úmyslu dát. 
Je přirozené, že každý si na začátku musí najít nějakou svou pozici, kde a jak bude vystupovat. Nevadí mi, když je kritika tvrdá, ale vadí mi, když je zbrklá, primitivní, neodborná. Ale to už je subjektivní posuzování subjektivního názoru recenzenta. 

Stává se, že mnoho talentovaných tvůrců na komorních scénách pak sklízí na těch „velkých“ přísnější kritiku. Ale ne každý umělec velkou scénu unese… 
Ale to není výsadou pouze baletu. Je to asi o nějaké schopnosti přehodit výhybku a přizpůsobit se prostoru nebo počtu lidí na jevišti… Někdo dokáže dělat skvělá sóla a duety, ale když má na sále 25 lidí, tak znervózní a začnou z něj padat bludy. Ale málokdy se to máte kde a jak naučit, pokud nemáte zkušenost třeba jako interpret.

A jak ses to naučil ty? Když stavíš choreografii, máš nějakou vizi prostoru jako architekt? 
Myslím, že do toho člověk postupně vpluje praxí. Je pravdou, že mívám občas takové vidiny. Když jsem poprvé pracoval se SKUTRama a tvořili jsme skelet představení, poslouchal jsem, jak Lukáš Trpišovský povídal, a před očima jsem viděl různé obrazy, v hlavě mi to prostě pracovalo. Lukáš se mě najednou ptal, zda jsem v pohodě, a tehdy jsem zjistil, že u toho mívám takový hodně přihlouplý výraz. (směje se) Totéž se mi děje při poslechu hudby, teda myslím ty vize, ne ten výraz. Hudba mi je velkou inspirací a při přípravě jí věnuju hodně času. Záleží, jestli dělám svoje představení, jehož téma si volím sám. Ani nevím, kdy naposled jsem vlastně tvořil představení na hudbu, kterou jsem si sám vybral, protože jsem zřejmě jeden z mála choreografů, který pravidelně pracuje se skladateli. Bavila mě spolupráce s Ivanem Acherem i Zbyňkem Matějů. Když si ale člověk volí hudbu sám, je někdy svobodnější. 

Pochybuješ tedy někdy nad tím, co vymyslíš? 
Vždycky mám pochybnosti. Když něco tvořím, sleduji reakce tanečníků. Oni jsou pro mě nejdůležitější inspirací. Nejdříve se z nich snažím vyčíst, zda jdu správným směrem.Kdybych viděl, že je to nebaví, neinspiruje, tak vím, že je to špatně. Je super mít někoho, kdo mi poskytne druhé oko, ať už režisér nebo třeba dramaturg. Když jsem kdysi pracoval jako asistent pro Ruie Hortu, také jsem mu dával určitou reflexi. U nás v divadle na to asistenti nejsou zvyklí, jejich postoj je velmi profesionální a korektní, ale málokdy překročí linii, aby řekli: „To se ti nepovedlo, zruš to, vrať se k tomu původnímu…“ Nebo čekají, až se zeptám. Zatímco já jsem prostě týmový hráč a sám každému do všeho kecám. Myslím, že je důležité, když někdo vyjadřuje pochybnosti a klade otázky, které já pak musím vyřešit. 

A když něco postavíš, máš pocit, že se ti to povedlo, a někdo pochybuje, nezviklá tě to? Jsi si jistý? 
Ano, tam, kde to cítím, tak si to fakt obhájím. Třeba u Malé mořské víly se stalo, že kluci (SKUTR – pozn. autorky) chtěli vystřihnout část hudby, která jim přišla zdlouhavá. Já jsem si ale za tím stál, měl jsem pocit, že tam patří. Do dneška je to jedna z nejhezčích částí a baví mě se na ni dívat (poslední sborová část baletu, pozn. aut.). Poslední léta stále choreografuješ na zakázku.

Nemáš nutkání vytvořit něco svého?
Před pár lety jsem se o to snažil. Požádal jsem o grant, ale dostali jsme tak málo peněz, že to nešlo. Asi jsem svou prací v divadlech získal punc tvůrce, který nepotřebuje dotace, ale ono to tak není. Posledním opravdu mým původním představením byla před deseti lety Camoufl-AGE. Moc rád bych se k tomuto druhu tanečního divadla zase vrátil. 

Jak se ti daří oddělovat soukromí od práce? Co ještě pouštíš ven mezi lidi a naopak co domů?
No, myslím, že to asi moc neumím, a mám pocit, že moje soukromí tím někdy trpí. Byl jsem zvyklý brát telefony téměř 24 hodin a můj partner, který není z umělecké branže, to nechápal. Teď už ví, že když se blíží premiéra a jde o můj projekt, jsou poslední týdny intenzívní a není úplně snadné dělat mi oporu. Někdy potřebuji jen být doma, být zticha, jít jen tak na procházku do lesa se psem. A já jsem se naučil pracovní problémy radši probírat s kolegy. 

Co máš v životě nejradši? 
Být s kamarády, rodinou a s partnerem. Mám rád přítomnost jiných lidí. Energii, když se něco podaří. Pokud se přesuneme do banálních rovin, tak miluju jídlo, velmi rád vařím a spím. Dokážu klidně prosedět celý den před televizí a sledovat nějaké dokumenty o zvířátkách. National Geographic Wild je pro mě největší relax, tím jsem už docela známý.  A opravdu rád mám svou práci, když se daří. Neskutečně mě baví, když pracuju, ať už jde o tvorbu nebo pedagogickou činnost nebo vlastně i interpretaci, kterou jsem si teď po dlouhé době vyzkoušel v opeře Sternenhoch v choreografii Lenky Vagnerové. Ať dělám cokoli, potřebuju zkrátka excitement.

Jako choreograf v roli tanečníka jsi neměl pocit, že tě něco omezuje? 
Ne, naopak mě bavilo, že jsem se mohl soustředit jen na svou roli a nemusel jsem rozhodovat o jiných věcech. Užil jsem si odstup, svobodu individuálního interpreta, po patnácti letech to bylo velmi příjemné. Musel jsem se vypořádat s pro tanečníky typickou obsesí vlastním tělem. Od malička nám jsou jeho nedokonalosti vštěpovány. Musel jsem se naučit sám sebe nekriticky přijmout i se svým pupkem a „špíčkama“. A tak si užívat svou roli už ne jako ztepilý tanečník ale jako… „performer“?  

Jaký taneční divák jsi ty? 
Jsem vděčný a nadšený. Miluju humor na jevišti. Občas se nikdo nesměje, jen Kodet na celé hlediště. Ale zato nepláču. Ani u filmu, který miluju. Když jsem dojatý, tak mám sucho v krku, ale slzy ze mě umění nevykřeše. To jen život. (směje se)  

Jan Kodet se narodil v roce 1968 v Praze. Taneční základy získal ve Vysokoškolském uměleckém souboru Univerzity Karlovy, později v Tanečním divadle Praha (spolu s Ivankou Kubicovou, Janem Hartmanem, Marcelou Benoni). V roce 1991 absolvoval taneční katedru HAMU, obor pedagogika moderního tance u prof. Ivanky Kubicové. Působil jako tanečník v řadě zahraničních divadel, např. Dance Berlin, S.O.A.P. Dance Theatre Frankfurt nebo Ballet Gulbenkian, kde se setkal s takovými choreografy, jako jsou např. Ohad Naharin, Nacho Duato, Paulo Ribeiro, Itzik Galili aj. Nejdůležitější pro něj zůstává portugalský choreograf Rui Horta, v jehož skupině několik let tančil a posléze pracoval jako jeho asistent s řadou evropských souborů (Cullberg Ballet, Compagnie National de Marseille, Icelandic Ballet aj.). Jako pedagog se účastnil celé řady mezinárodních workshopů, sám je spoluzakladatelem a uměleckým šéfem International Contemporary Dance Workshop Prague (ICDW). V Praze vyučuje mimo jiné choreografii na taneční katedře HAMU, spolupracuje s Taneční konzervatoří hl. města Prahy, Tanečním centrem Praha a zastává funkci baletního mistra v Baletu Národního divadla. Techniku moderního tance vyučuje nejen v Čechách, ale i v zahraničí (Hochschule für Tanz Frankfurt am Main, Institut del Teatro Barcelona, Ballet Academy Stockholm, Iwanson International München, Nordance Dance Company ve Švédsku, DV8 v Londýně či Carte Blanche v Norsku atd.). Jan Kodet patří k předním představitelům současné taneční scény. V Čechách i zahraničí vytvořil řadu úspěšných projektů, např. Danse Macabre (Divadlo Archa), 6x Eva, Evička, No End, Adam+Eva–Náhoda neexistuje, Gates, Gates (Trans Dance Europe), Cala Estreta, Jade (Ballet Gulbenkian Lisabon), Chrysalis (BDT Bratislava), About Firewomen and other stories (Hochschule FFM), Raumtraumen (St. Gallen), Lola & Mr.Talk (Divadlo Archa, Cena divadelních novin a Sazky za nejlepší choreografický počin divadelní sezony 2003/2004), Povídání s Fridou (Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, Balet ND Brno), (e)MOTION PURE, Light Symphony aKevel (divadlo Ponec, Cena diváka na České taneční platformě v roce 2007), Doteky snáře (Pražský komorní balet). Dlouhodobě spolupracuje s Národním divadlem v Praze, pro které v roce 2009 vytvořil představení Camoufl▪AGE. Za něj obdržel Cenu divadelních novin a Sazky za nejlepší choreografický počin divadelní sezony. V roce 2006 uvedl s Baletem ND inscenaci Zlatovláska, v roce 2013 balet Čarodějův učeňa se stejným realizačním týmem připravil i balet Malá mořská víla v roce 2016. Je to především režisérské duo SKUTR, s nimiž inscenoval také například Sen noci svatojanské v roce 2013, o tři roky později titul Romeo a Julie v rámci Pražských shakespearovských slavností, ale též opery Výlety pana Broučka (Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě) a Příběhy Lišky Bystroušky na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Jan Kodet se jako choreograf podílí také na vzniku operních inscenací režiséra Jiřího Heřmana (ND Praha: Rusalka, 2009; Hry o Marii, 2009; Parsifal, 2011; Gloriana, 2012; Pád Arkuna, 2014; ND Brno: Dido & Aneas, Epos o Gilgamešovi, 2016,Faust a Markétka,2017) nebo Laterny magiky (Argonauti, 2004, Human Locomotion, 2014).