Choreografický ateliér, anebo besídka?

Choreografický atelier, Bosques Vía Templey (Anita Glosová, Kateřiná Nováčková). Zdroj Archiv NdB.

Autor Josef Bartoš

Balet brněnského Národního divadla uvedl ve dnech 18. a 19. ledna 2018 v tamním divadle Reduta již posedmé projekt Choreografický ateliér. Pro členy souboru je to ojedinělá příležitost, jak si „nanečisto“ vyzkoušet práci choreografa v profesionálních podmínkách. Pro veřejnost pak tento koncept skýtá možnost objevovat či sledovat růst mladých talentovaných tvůrců. Umělecký šéf Mário Radačovský tak kráčí ve šlépějích svého gurua Jiřího Kyliána, který rovněž poskytoval mladým tanečníkům příležitost vlastní tvorby ve věhlasném tanečním souboru Nederlands Dans Theater, jenž dlouhodobě vedl. Koneckonců sám Kylián tak započal svou tvůrčí dráhu ve stuttgartském souboru pod vedením Johna Cranka.

Komponovaný večer brněnské choreografické laboratoře obsahoval osm kratších děl a dva komické mluvené vstupy. Pokud lze vysledovat nějakou tematickou linii, byla jí komplikovanost mezilidských vztahů. Pouze dvě díla se věnovala jiným námětům. Je to pochopitelné, mladí tvůrci se ve svých prvotinách často obracejí sami k sobě. Na druhou stranu je škoda, že více neexperimentovali, a to zejména ti, u nichž nešlo o debut.

Dvouhodinová přehlídka mnoho nového nepřinesla. Z ateliéru se stala spíše besídka pro rodiče, přátele, kolegy a mnohé další, kteří nadšeně podporovali své známé na jevišti. Teoreticky na tom není nic špatného. V praxi se ovšem význam celého projektu posunul od hledání nových choreografických talentů k „zaskotačení si s kamarády“. Tomu odpovídaly zejména kreace vhodné spíše do soutěží typu Eurovision nebo So You Think You Can Dance. 

Zajímalo by mě proto, zda tvůrci měli možnost konzultovat své práce se zkušenými choreografy, ale tyto informace v programu jaksi chyběly. Vůbec celá jeho úspornost mi připomněla nedávný sloupek K čertu s programy. U každého díla jste se museli spokojit s jedinou větou, v některých případech jen stěží pochopitelnou.

Na celém večeru mě zarazilo několik věcí. Tou první byl výběr hudebního doprovodu jednotlivých tanečních kusů. Použití skladeb Lany Del Rey nebo Pedra Canaleho alias Chancha Vía Circuito skutečně nepovažuji za zdařilou volbu. Zejména pro debutanty je dobrý výběr hudby klíčový. Nedovolí sklouznout k jednoduchým klišé, prvoplánovým choreografickým řešením a ani k výstupům typickým spíše pro vánoční koncerty základních uměleckých škol, jak tomu bohužel v některých případech Choreografického ateliéru bylo.

Ani světelný design se příliš nevydařil. V určitých chvílích nasvícení evokovalo muzikálové produkce, v nichž to hraje barvami a světla se všemožně střídají jako na diskotéce. Nemluvě o absenci citlivých přechodů a vytváření nálad, jež jsou velkou devízou profesionálního divadelního svícení.

Jako zcela zásadní nedostatek vyplula na povrch nedostačující míra choreografické invence. Některé pohybové party jako by vypadly ze zmíněných televizních soutěží nebo virálních videí sdílených na sociálních sítích. Nedokázal jsem identifikovat jediný styl, který by byl natolik osobitý, aby zaujal. Nemohu samozřejmě pominout interpretační zdatnost tanečníků, nicméně chabá umělecká hodnota choreografických kompozic je zastiňovala.

Nepodařilo se mi mezi prezentovanými autory zachytit výrazný choreografický talent, což lze přičíst i na vrub vedení celého projektu. A tak se omlouvám tvůrcům, že nemohu být ani dostatečně konkrétní a jmenovat jednotlivé tituly. Musel bych být z podstaty pojetí konceptu nutně kritický a to si prezentovaní tvůrci podle mě nezaslouží. Nelze se v tomto případě totiž bavit o umělecké a tvůrčí svobodě, když začátečníci nejsou seznámeni se základy taneční tvorby a vedeni na své cestě tak, aby jejich práce nevykazovala nedostatky, které na profesionální scénu nepatří.  

Psáno z premiéry 18. ledna 2018, divadlo Reduta, Brno.