Cendrillon, Doctor Zhivago – Dva narativní balety na Dance Brno 100

Cendrillon, Doctor Zhivago – Dva narativní balety na Dance Brno 100

Jeden z festivalových večerů přinesl balet Cendrillon (Popelka) v choreografickém zpracování Thierryho Malandaina. Tento známý příběh zná baletní historie v mnoha podáních spolu s hudbou Sergeje Prokofjeva. Každá země si tuto pohádku zpracovává po svém. Historicky prvním choreografem, který balet nastudoval, byl Rostislav Zacharov (1945). Známá je i verze Fredericka Ashtona, v níž sám tančil Macechu jako travesti roli. Rudolf Nurejev pojal Popelku jako dívku, která sní svůj hollywoodský sen. Magui Marin přidala pohled dětských očí, kdy se malé holčičce zdá o Popelce a všechny postavy mají podobu vycpaných loutek.  

Mezi snem a skutečností

Malandain hovoří o příběhu, který „chce přeměnit v úvahu o kariéře taneční hvězdy“. Při vší své snaze jsem však našla pouze příběh člověka, který prochází pochybnostmi, utrpením, nadějí, až konečně dosáhne díky své životní síle lásky a harmonie. Malandainovi se podařilo vytvořit choreografický text, když našel soulad mezi klasikou a modernou, historií a dneškem. Balet je střídavě jasný i temný.

Choreograf citlivě reagoval na Prokofjevovu hudbu včetně drobných groteskních harmonií. V ní je velký prostor pro Macechu a její dvě dcery v podání mužských tanečníků. Macecha s berlemi vypadá jako podivný pavouk. Využívá je k velkým skokům, manipuluje jimi všechny své dcery. Velmi nadšeně a s gustem cupitá na vysokých pološpičkách. Mezi vtipné scény patří i ta u baletní tyče, kde se sestry i Macecha připravují na ples. Jejich holé lebky, černé podkolenky a ženské vyzývavé šaty podtrhují naddimenzovanou choreografii plnou mimiky, přehnaných gest a komických situací.

Další plán tvoří snové scény, kdy Popelka nachází útěchu ve společnosti skřítků, kteří nabízí hravost, romantiku, ale i zvířecí plastiku těla. Všudypřítomná víla v podání Kristiny Ermolenok má neobyčejnou estetiku pohybu a zcela přirozeně ovládá dění na jevišti. Ve sborech nabízí Malandain nápaditou choreografii „odlidštěných“ jezdících stojanů s dámskými večerními šaty. Tento nápad jistě není ojedinělý, ale v tomto případě naprosto funkční. „Pohyblivé dámy“ dynamizují prostor a slouží jako podstatný scénografický prvek.

V Popelce je vždycky problematický příběh ztraceného střevíčku, který se v tomto případě stává symbolem. Scénograf Jorge Gallaro zavěsil podél všech tří stěn kukátkového jeviště velké množství černých lodiček. Na začátku představení čistí popelka černé boty svého otce a díky střevíčku najde Princ svou vyvolenou. Kostýmy Jorge Gallarda v tónech studené šedé, bílé, černé a tělové barvy přinášejí sjednocující prvek. Tragické, komické a symbolické obrazy tvoří vizi, která se podle choreografa „vynořila z popela a magie“.

Představení se hraje bez přestávky, jednotlivé scény na sebe svižně navazují až do okamžiku, kdy Popelka uteče ze zámku. Cesta Prince a jeho společníků – koňů – po Španělsku a Blízkém východě ztrácí švih a choreografickou nápaditost.

Ústřední pár Popelky a Prince dostává největší prostor ve scéně prvního setkání a vzájemného okouzlení. Pas de deux plné jemných dotyků je intimní a pravdivé. Popelka Mily Schmidt je výborná tanečnice plná dívčí křehkosti, které však chybí hlubší výrazový prožitek. Princ Felipa Vieiry zaujme krásou skoku, čistotou techniky, ale i on se občas noří do příliš romantizujícího gesta. Závěr představení se vrací k jeho počátku. V symbolu kruhu se tanečníci i s Princem a Popelkou vrací k počátkům bytí. Záblesky ironie zachycuje poslední obraz idylicky polepšené Macechy a jejích dcer. Z této scény zcela organicky vyplyne závěrečná děkovačka.  

Pohybový gejzír

Slovinský národní balet Lublaň se v rámci festivalu představil celovečerním dramatickým titulem Doctor Zhivago (Doktor Živago) podle slavného románu ruského autora Borise Pasternaka. Román zachycuje klíčové okamžiky života titulního hrdiny Jurije Živaga, spojené s významnými společenskými událostmi v Rusku – ruskou revolucí a stávkami dělníků v roce 1905, první světovou válkou a událostmi v roce 1917. Pasternak v tomto výjimečně osobním a filosofickém příběhu zvažuje různé aspekty systému a dopad revoluce na lidi a jejich sociální devalvaci.

Vytvořit baletní adaptaci tohoto velkolepého románu je pro tvůrce velmi těžkým úkolem. Nemůže vykreslit všechny jeho osudy a peripetie. Pod „scénickou adaptací“ jsou podepsáni bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi. Ti si z Pasternakova románu vybrali hlavní linku příběhu Jurije Živaga a jeho osudovou lásku k Laře, která se inscenací vine jako červená nit. Autorem choreografie je Jiří Bubeníček a jeho bratr Otto mu asistoval v choreografické tvorbě a vytvořil velmi zdařilou scénografii, která uvolňuje tanečníkům velký prostor a současně při použití drobných konkrétních reálných detailů – stěny, schody, stoly, židle, křesla, pohovky – dotváří reálnou dobovou atmosféru inscenace.

Bubeníčkův balet doprovází hlavně hudba Dmitrije Šostakoviče, slavného ruského skladatele a velké osobnosti hudebního světa 20. století. Jeho geniální hudbu doplňují další velkolepé skladby Sergeje Rachmaninova, Alfreda Schnittkeho, Peterise Vaskse a Nikolaje Mjaskovského. Hudební koláž je vytvořena mistrně a plně slouží zvolenému příběhu. To, že pro diváka připravili bratři Bubeníčkové skutečně velkolepé divadlo, dokazuje i přítomnost živého orchestru Filharmonie Brno, která je součástí scén odehrávajících se ve slavné restauraci Astoria. Pod taktovkou Živy Ploj Peršuh se tak spojil hutný a barevný zvuk orchestru, sólového klavíru i živého mužského sboru na počátku 2. dějství, který doplnil obraz zmaru a válečného vyčerpání. Domnívám se, že v druhé části představení už divák slyšel hudbu ze záznamu.

Příběh začíná smrtí matky malého Jurije a jeho dětstvím s vrstevnicí Tonjou, která se později stane Živagovou manželkou. Choreograf Jiří Bubeníček spojuje tyto dva světy – dětský a dospělý – výrazným pohybovým motivem prostupujícím představení. Další linku příběhu tvoří osudy Lary. Nápaditá je scéna krejčovské dílny a tanec švadlenek kolem šicích strojů. Když se rozhrne zadní opona a Lara spolu s bohatým gentlemanem Komarovským vchází do restaurace Astoria, je divák skutečně zaskočen a ohromen velkolepostí scény. V pozadí velký živý orchestr, třpyt, zábava a tanec. Jiří Bubeníček tady dokazuje vskutku choreografické mistrovství. Se sbory pracuje většinou v různých skupinách, často využívá kánonu, rozpracovává i detaily dalších plánů všech aktérů na jevišti. Scéna je doslova nabitá pohybem stejně jako hudba. Zábavu přerušují dělničtí revolucionáři s písní a živou harmonikou a Paša poněkud schematicky zažehne revoluci velkou rudou vlajkou.

Další velkou choreografickou plochu tvoří množství duetů různých nálad a vztahů hlavních hrdinů, které často postrádají smysl pro kontrast. V nich přináší Bubeníček velké množství pohybových nápadů, nevšední partnerskou práci a tanečnost všech. Snad nejzajímavější je duet Lary a Komarovského, kdy máte pocit, že rozumíte přesně jejich pohybovému dialogu, pokusům o sbližování, odmítání, dvoření, hrám lásky a následnému podlehnutí. Také momenty, které pracují s jednoduchými scénografickými prvky, jsou plné nápadů. Konkrétně trio Paši, Lary a Komarovského, který neustále narušuje jejich vztah snažící se najít souznění, nebo láskyplný kvartet kolem stolu mezi Jurijem, Tonjou, jejím otcem a malým synem je propojením všech čtyř bytostí společnou náklonností a souzněním.

Přesto se v představení vyskytují i sporné momenty týkající se dramaturgie díla, vystavění situací a zdůvodnění jednání některých postav. Například pokus o sebevraždu Lařiny matky kvůli Komarovskému je pro diváka nesrozumitelný, i když se choreograf snaží dotáhnout smysl pomocí rekvizity – flakonu s jedem? Milostné setkání Lary a Živaga ve válečném Lazaretu ústí do ztracena. Také závěrečné trio mezi Živagem, Larou a Komarovským neříká nic o nebezpečí, které Laře hrozí. Zlomený a zničený Živago odolává stále se opakujícím Lařiným objetím a posílá ji nezdůvodněně ke Komarovskému. Ústřední taneční pár Živaga (Lukas Zuschlag) a Lary (Tjaša Kmetec) je přesvědčivý a jeho psychologický vývoj, zrání a tragika příběhu strhující. Tančí bravurně a přidávají navíc své osobní charisma. Jiří Bubeníček vytvořil barvitý celovečerní balet, který se může pyšnit velkou choreografickou invencí. Zvláště práce se sbory a intimní duety mu zpravidla vycházejí. Pohybová charakteristika jednotlivých postav a dramaturgická výstavba příběhu však mohla být promyšlenější.  

Psáno z představení 3. června 2018, Brno – výstaviště, pavilon F.

Cendrillon
Hudba: Sergej Prokofjev
Choreografie: Thierry Malandain
Scéna a kostýmy: Jorge Gallardo
Světelný design: Jean-Claude Asquié
Premiéra: 7. 6. 2013 

Doctor Zhivago
Choreografie: Jiří Bubeníček
Hudba: Dmitrij Šostakovič, Sergej Rachmaninov, Alfred Schnittke, Peteris Vasks, Nikolaj Mjaskovskij
Scénická adaptace: Jiří Bubeníček, Otto Bubeníček
Scéna, asistent choreografa: Otto Bubeníček
Kostýmy: Elsa Pavanel
Light design: Jaka Šimenc
Premiéra: 14. 4. 2015