Yvona Kreuzmannová k jubilejnímu 25. ročníku České taneční platformy: „Cílem je ukázat na diverzitu českého tance.“

Yvonna Kreuzmannová. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Josef Bartoš

Na prvního apríla začíná jubilejní 25. ročník festivalu Česká taneční platforma. Čtvrtstoletí se přehlídka dožila zejména díky vytrvalým snahám a energii Yvony Kreuzmannové, zakladatelky festivalu, a jejího týmu. Při této příležitosti jsme se společně ohlédli nejen do historie a ke kořenům této významné tuzemské akce, zaměřili jsme se ale také na aktuální fungování soutěže, na práci dramaturgické rady i na postavení českého současného tance v mezinárodním kontextu.

Česká taneční platforma slaví 25. výročí. Co bylo prvotním impulsem k jejímu založení? Z jakého důvodu vznikla?
Počátek devadesátých let znamenal obrovský boom tance v České republice, jednalo se o první vlnu, kdy lidé měli možnost svobodného vyjádření. Mně přišlo velmi důležité dát o sobě vědět, jelikož východní Evropa byla brána jako jeden blok „sto let za opicemi“. Když jsem jezdila po platformách, které už v té době existovaly, říkala jsem si, proč nikdy nikdo neoslovil Českou republiku. Odpověď byla jednoduchá: protože nikdo netušil, že se tady něco děje.

Podnikla jsem tedy první krok a po dohodě s Evou Blažíčkovou jsme pozvaly velké osobnosti tehdejší světové taneční scény, například Charlese Reinharta z American Dance Festival, Johna Ashforda z The Place nebo Samuela Wuerstena z Holland Dance Festival. Touto jednoduchou myšlenkou vznikla Česká taneční platforma, ačkoliv v té době měla ještě jiný název (Entrée k tanci – pozn. redakce). Debatovali jsme o zdejší produkci a také o tom, jak ji v jejím rozvoji dále podpořit. V roce 1996 jsme se přesunuli do Hradce Králové, jelikož tamní primátor Martin Dvořák chtěl vytvořit několik profilových akcí pro město. Představila jsem mu nápad přehlídky a požádala ho o hostitelství a zázemí, s čímž souhlasil.

Ta reálná Česká taneční platforma začala naplno fungovat až v Praze od roku 2000, tedy v době, kdy už jsme přestavovali divadlo Ponec. Budova ještě neměla střechu, ale přesto jsme v ní některá představení uvedli. Využili jsme toho, že tenkrát mělo IETM (Informal European Theatre Meeting) své zasedání v Praze a přijelo sem mnoho zahraničních osobností. I proto jsme začali znovu veškeré aktivity kumulovat v Praze. Akce najednou nabrala spád. Samozřejmě mělo to své vlny, někdy jsme propadali velké skepsi z kritiky od zahraničních hostů, jindy jsme byli strašně hrdí na to, co jsme mohli prezentovat. V tom byl skutečně každý rok jiný.

Dokázala byste identifikovat nějaké zásadní momenty nebo zvraty za dobu existence České taneční platformy, u nichž byste řekla, že měly zásadní dopad na další směřování přehlídky?
Na přelomu milénia se v České republice začal tanec brát víc vážně, možná ještě o chvíli později, kdy si vydobyl i místo na Ministerstvu kultury v rámci okruhů dotačních programů. Pozdější vývoj pak souvisí s objevem nových prostor pro tanec v Praze i v regionech, což považuju za velmi důležité. Vždy se v rámci festivalu bavíme, jakým způsobem ještě regionální dění více zviditelnit a poukázat tak na jeho přínos.

Zásadním momentem bylo také sponzorství od společnosti Sazka, díky němuž jsme mohli předávat Cenu Sazky za Objev v tanci spojenou s vysokou finanční odměnou na tvorbu nového díla. I když nová choreografie ne vždy předčila očekávání, stále tato praxe podporovala tvůrčí proces. Když Sazka za tehdejšího vedení zkrachovala a bylo jasné, že už dále s podporou nebudou pokračovat, objevil se všeobecný zájem o názory mezinárodní jury, jinými slovy umělci chtěli v udělování ocenění a s tím spojenými aktivitami pokračovat. I já jsem to vnímala jako velmi podnětné, a proto jsme se rozhodli navázat spolupráci s Divadelním ústavem, abychom mohli zvát zahraniční experty dále. Porota se tenkrát domluvila, že bude udílet dvě ceny: Taneční inscenace roku a Tanečník/Tanečnice roku.

Téma cen se objevilo i jako téma na setkání, které mělo za úkol hodnotit minulý ročník přehlídky.
Ano, ta debata o cenách stále pokračuje, zda mají smysl, či nikoliv. Já souhlasím, že udělovat cenu v rámci soutěže je přinejmenším zvláštní. Umělecká tvorba je mnohdy natolik různorodá, že jednotlivá díla nelze srovnávat a stavět na první, druhé nebo třetí místo. Proto letos poprvé zkoušíme nový koncept, takový experiment – mezinárodní jury se sejde v plném složení jedenácti členů a bude udělovat Ceny České taneční platformy za konkrétní tvůrčí počin(y), a dále bude hledat osobnost. Když se porota rozhodne, že neocení žádné dílo, tak zkrátka všechny ceny nebudou. Proto nás čeká velmi zajímavý závěrečný večer. (smích)

Ocenění Taneční inscenace roku nebo Tanečník/Tanečnice roku se na velkých festivalech typu edinburský Fringe nebo düsseldorfské Tanzmesse často používají jako lákající labely. Ty pak do značné míry rozhodují o tom, zda divák na představení přijde, nebo ne. Nemůže to být pro umělce omezující?
Přesně o tom jsme přemýšleli, zda to nepoškodí oceněné umělce, protože doteď si mohli dát na plakát vavřín s nápisem Taneční inscenace roku. Já ale doufám, že ten label Cena České taneční platformy bude dostatečný. Lidé platformu znají a vědí, že se na ní oceňují ta nejzajímavější díla v Čechách. Ale uvidíme, i pro nás to je experiment.

Česká taneční platforma je od začátku výběrovým festivalem, samotnou selekci provádí Dramaturgická rada. Kolik má v současné době členů?
Většinou šest, ale o jeden hlas se dělíme já s Markétou Perroud (umělecká spoluředitelka festivalu Tanec Praha – pozn. redakce), takže počet hlasů je lichý, tedy pět. S letošní podobou rady jsem velmi spokojená, jelikož se nám povedlo získat nové lidi, novou krev, nový úhel pohledu. Obměňujeme ji skoro každý rok, ale letos jsme to skutečně vzali tak zvaně „z gruntu“.

A jak tedy probíhá výběr členů Dramaturgické rady? Na zmiňované schůzce před rokem jste uváděla, že se vždy jedná o návrhy taneční obce.
Tipy na letošní porotu vzešly právě z této debaty, evaluaci akce provádíme každoročně. Poté následuje interní debata, analyzujeme například, zda navržení kandidáti nejsou do jisté míry ve střetu zájmů. Jedinou fixní podmínkou je, že by neměl být členem ten, jehož dílo se objeví mezi přihlášenými na daný ročník. Nelze ale vyloučit jiné střety zájmů, protože všichni spolupracujeme napříč oborem, to se nedá eliminovat. Navíc účast v Dramaturgické radě je dobrovolná a je za ni opravdu jen symbolický honorář.

Stále si ale říkám, zda není počet šesti členů málo. Dokáže pak rada být dostatečně objektivní?
Když odhlédnu od praktických důvodů, tak se domnívám, že názorové spektrum šesti lidí je díky zaměření každého z nich (publicisté, umělci, regionální manažeři a další – pozn. redakce) dostatečné. Navíc později spojujeme Dramaturgickou radu s tou mezinárodní, porota tedy v závěru čítá jedenáct členů. Domnívám se, že ve větším počtu by už skutečně kvalitní a analytická debata nebyla možná.

Jak zástupci platformy komunikují rozhodnutí rady navenek? Musím říci, že ačkoliv letošní výběr znám, tak netuším, proč ta díla byla vybrána nebo ostatní nevybrána. Pouze se mohu domnívat...
My se zaobíráme zejména komunikací směrem k přihlášeným. Tam jsem si skutečně ověřila, že komunikační kanály fungují, a letos jsme se všem přihlášeným snažili poskytnout zpětnou vazbu. Ale máte pravdu, že komunikace navenek zřejmě není dostatečná a určitě je to dobrý podnět do budoucna.

Do přehlídky je nutné se přihlásit. Jak vnímáte smysl této praxe? Může být pak platforma dostatečně reprezentativním výběrem, když se do ní nepřihlásí všichni z české taneční scény?
Zda se umělci přihlásí, je čistě na jejich zvážení. Naší snahou je, abychom ten okruh pojali co nejšířeji, ale nikdy to stoprocentně nepůjde. Přihláška je víceméně formalita, abychom měli základní údaje o díle. Důležité je, že umělec sám chce a že cítí, že Česká taneční platforma je tu pro něj. A pokud se nám nedaří dostatečně komunikovat, co účastníkům na platformě nabízíme, tak zřejmě v té komunikaci opravdu chybu máme. To mě skutečně mrzí, protože se už o to snažíme těch dvacet pět let.

Navíc když vidím, že někdo vytvořil kvalitní dílo a do platformy se nepřihlásí, tak na něj stejně upozorním, když se mě zahraniční promotér zeptá. Ale také jim často říkám, ať si přijedou přímo na platformu vybrat.

V rozhovoru pro náš server z roku 2016 (zde) jste řekla, že se jedná o výběr toho „nejlepšího“. V reakci na můj sloupek (zde), v němž jsem kritizoval výběr daného ročníku, jste tvrdila, že se jedná o výběr toho „nejzajímavějšího“. Jaký tedy vnímáte rozdíl mezi těmito slovy?
Slovo „nejlepší“ se mi pojí s tou soutěží. Ale kdo může říct, že určité dílo je lepší než druhé? Zkrátka nedá se mezi nimi porovnávat, a proto se snažím říkat, že uvádíme to nejzajímavější. Cílem je ukázat na diverzitu tance, poukázat na etablované soubory i nové talenty.

Už několik dekád sledujete český tanec a zároveň se často účastníte zahraničních festivalů a platforem. Jak si český současný tanec stojí v mezinárodním kontextu?
Oproti předchozím dekádám velmi dobře. O českém tanci se v zahraničí mluví, naše scéna má silné a pozoruhodné osobnosti. Jediné, na co stále čekám, je nějaká opravdu zásadní osobnost, která by tak vyčnívala, aby se z ní stal fenomén. Stejně jako například v rámci vlámské vlny to byl Alain Platel a Anne Teresa de Keersmaeker nebo v rámci francouzského nouvelle danse Maguy Marin. U nás je velmi široké spektrum uměleckých projevů, ale stále tu nemáme osobnost typu Akram Khan. Problém ale nespatřuji v umělcích jako v tom hrozném českém systému, v rámci něhož jsou nuceni tvořit. Potenciál máme, ale kdo si může zkusit vytvořit dílo za sto tisíc eur s veškerým zázemím? Jedině na takové zkušenosti mohou tvůrci dozrát, bez toho se neposunou dále. I proto je cílem festivalových koprodukcí vytvářet lepší podmínky a příležitosti.

Co chystáte do budoucna?
Stále je přítomná myšlenka Domu tance, který by vytvořil veškeré zázemí pro obor. Divadelních scén už vzniklo v Praze poměrně dost, ale stále není prostor pro tvorbu. Kvalita umělecké činnosti se zlepší jenom v případě, že můžete v klidu pracovat na nové inscenaci, dělat výzkum a podobně. O to se teď aktivně zasazuji, máme už i vytipovanou budovu. Tak držte palce.

Yvona Kreuzmannová (*1963)

Studovala taneční katedru HAMU v letech 1985–1990. V posledním roce studia získala stipendium v Paříži, kde zároveň již připravovala první nezávislý ročník festivalu Tanec Praha. V létě 1991 poprvé stála v čele tohoto festivalu a na podzim 1991 založila neziskovku Tanec Praha, pořádající stejnojmenný festival. Později rozšířila její činnost o řadu dalších aktivit na podporu českého současného tance v mezinárodním kontextu, vzdělávání a vytvoření první stálé taneční scény v Praze. Od téhož roku je aktivní v řadě evropských sítí, projektů i porot.

V České republice se jí podařilo kromě pořádání každoročních festivalů Tanec Praha (červen) a České taneční platformy (duben) vyhrát veřejnou soutěž na kulturní využití bývalého kina Ponec, kde v roce 2001 otevřela první stálou taneční scénu v Praze. Činnost divadla Ponec výrazně rozšířila o komunitní práci umělců působících na řadě škol a pracujících i s romskou menšinou. Byla také členkou Rady vlády pro nevládní neziskové organizace. Nyní nadále působí ve Výboru pro EU Rady vlády pro NNO a je členkou několika expertních skupin.     

Roku 2003 byla prezidentem Francie jmenována rytířem řádu Za zásluhy (Chevalier dans l´Ordre national du Mérite) díky své aktivní činnosti na poli evropských kulturních výměn.

V letech 2006–2008 pracovala jako poradkyně náměstka ministra kultury pro živé umění, posléze jako poradkyně ministra. Několikrát se jí podařilo získat podporu programu Culture, později Kreativní Evropa. Aktivně se věnuje kulturní advokacii s vizí lepších podmínek pro tanec v ČR.