Vlasta Vindušková – Nepostradatelná duše libereckého baletu

Klauni pod penzí 1989 (Vlasta Vindušková). Foto: Archiv V.V.

Vlasto, jaký máš důvod neposkytovat nikomu rozhovor? 
Pokusím se ti vysvětlit, proč se vyhýbám rozhovorům. Nejsem nositelkou žádného hvězdného životopisu. Nemohu psát o tom, jak jsem od tří let navštěvovala baletní školičku, tančila pokaždé, kdykoliv jsem slyšela muziku, a snila o kariéře baletky. Omyl. Zato opera! Ta mě brala!

Kdy jsi poprvé viděla operu?
Když mě maminka vzala poprvé do divadla, bylo mi pět, byla neděle odpoledne a já v modrých sametových šatech a bílých punčocháčích usedla celá vyjevená v hledišti do první řady vlevo – to místo si pamatuji dodnes. Smetanově opeře Čertova stěna jsem pochopitelně nerozuměla, ale zpěv, orchestr a vše, co se odehrávalo na jevišti a v hledišti, mi učarovalo. Přítel mých rodičů byl operní zpěvák Luboš Svoboda. Vyprávěl mi dlouhé hodiny o divadle, ale především dost často zpíval.
V sedmi letech jsem zabodovala na dětské soutěži poté, co jsem vyjmenovala všechny opery Bedřicha Smetany, a jako výhru jsem si od pořadatele odvážela dětské kolo značky Pionýr. Zaznamenala jsem první úspěch. Operu jsem milovala, a nebylo to jen kvůli tomu kolu!

To jsi jistě toužila také aktivně zpívat.
Moc jsem záviděla spolužačce, která chodila do dětského pěveckého sboru Severáček a mohla občas zpívat v divadle. Ale já to štěstí neměla. Že by nedostatek talentu? Zpěvem jsem tedy neprorazila.

Bylo nějaké jiné řešení?
Na letním táboře u ohně měl každý předvést, co umí. Někdo hrál na kytaru nebo tančil, jiný zpíval. A já? Začala jsem recitovat libreto Dalibora. Uměla jsem zpaměti téměř celé první jednání. A ve chvíli, kdy jsem procítěně recitovala obhajobu hrdinného tenora, začal nepředstavitelný pískot. Dostalo se mi nálepky „divná“.

To byl pro tebe jistě nespravedlivě krutý trest.
To ale nezměnilo nic na tom, že opera se mi líbila čím dál víc. Všechno své kapesné jsem utrácela v antikvariátu za sešitky operních libret.

Tudíž láska k divadlu tě začínala významně oslovovat.      
Ve dvanácti letech jsem si na lyžích kvůli své nešikovnosti způsobila komplikovanou zlomeninu nohy. Moje mladší sestra se vrátila domů s medailí, já se sádrou. Po zdlouhavé rehabilitaci, na radu lékařů, abych začala co nejdříve s pohybem, padla volba na uměleckou gymnastiku a baletní školu při divadle.

No sláva, konečně jsi začala poznávat kouzlo tanečního pohybu.
Po prvním ročníku mi bylo umožněno navštěvovat všechny hodiny Milady Papežové a později Jarmily Jarošové, pětkrát týdně. Mým nejkrásnějším, vysněným dárkem ke třináctým narozeninám bylo vlastní předplatné na operu a balet. Čas mi šťastně a příjemně plynul, bylo mi patnáct, ale co dál?

Zkusila jsi taneční konzervatoř?
Byla jsem pubertální dítě milující divadlo, které neumí zpívat, a přijímací zkoušky na pražskou Taneční konzervatoř také nedopadly dobře. Zato na Střední ekonomickou školu mě přijali bez problémů. Poslední školní prázdniny se závratnou rychlostí chýlily ke konci. A pak se stalo něco naprosto nečekaného.
Tehdejší šéfka baletu, Milena Moravcová, mi nabídla místo elévky ve svém souboru a o rok později první angažmá. Tím pádem moje večerní studium na gymnáziu, které jsem vyměnila za denní ekonomický směr, vzalo za své.

Paní Milenu Moravcovou jsem dobře znal. Byla to velmi kultivovaná žena a originální choreografka.
Právě ona byla tím správným člověkem, který ovlivnil, jakým směrem se můj profesní život začal ubírat. První zkoušky s baletním souborem, představení, premiéry v divadle, to všechno bylo pro mě nové a hodně stresující. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Najednou jsem stála na jevišti vedle tanečníků a zpěváků, které jsem ještě nedávno obdivovala a sledovala jejich skvělé výkony z hlediště. Dobře se pamatuji na své první představení. Jednalo se o operu Čarostřelec. Ale jak se říká, „trpělivost růže přináší“. Příště už jsem dostala příležitost tančit v baletech Coppélia a Pulcinella.
V letech 1967–1971 vedli baletní soubor skvělí sólisté Eva Gabajová a Jiří Chládek. Po nich převzala vedení libereckého souboru výrazná osobnost českého tanečního umění František Pokorný, který zde během dvaceti let realizoval svoji osobitou koncepci soudobého tanečního divadla a uvedl řadu autorských baletních koláží. V roce 1989 založil Experimentální taneční školu, jedinou svého druhu v republice. Během dvacetiletého působení nastudoval s baletním souborem přes třicet tanečních titulů. Byl autorem mnoha choreografií v operních, operetních, činoherních i muzikálových představeních.

Jak jsi ty osobně prožívala toto pro Liberec velmi významné období?
Tančila jsem téměř ve všech jeho inscenacích jen se třemi malými přestávkami na mateřskou dovolenou. S láskou vzpomínám na představení Lidské komedie, Rožmberských obrázků s nezapomenutelným Bohouškem Reisnerem, tehdy sólistou Národního divadla.

Osobně jsem tě ale poznal v jiné funkci.
Po pracovním úrazu jsem v roce 1992 ukončila taneční kariéru, přesto mě opět potkalo obrovské štěstí. František Pokorný mi nabídl funkci tajemnice baletu. Musím přiznat, že mě to velmi potěšilo. Poslední choreografií Františka Pokorného pro Liberec byla Nesnadná cesta k Labutímu jezeru v roce 2007 s Vlastimilem Harapesem v hlavní roli. Velkou zásluhu na úspěchu představení měla asistentka choreografa Michaela Černá (sólistka Baletu ND v Praze).

Jistě nebylo snadné najít vhodného nástupce dlouholetého šéfa baletu Františka Pokorného.
V roce 1993 nastoupil na jeho místo velice talentovaný tanečník a choreograf Petr Šimek. Stala jsem se jeho asistentkou a v budoucnu také všech dalších choreografů. Ráda vzpomínám na skvělá představení Carmen, Romea a Julii, Krysaře s hudbou Gustava Mahlera, či Salome. Byl prvním, kdo nastudoval baletní představení Cupy, dupy v prostorách Malého divadla.

Jeho šéfování ale nemělo dlouhého trvání.
Do příchodu nového šéfa jsem byla pověřena administrativním vedením souboru. Po čtyřech letech nastoupila na šéfovské místo Ljubov Dančenko. Byla to precizní taneční pedagožka a výborná repetitorka. Ke spolupráci přizvala tebe a vytvořil jsi choreografický večer, který jsi nazval Ballet stories. Dalším hostem libereckého baletu byl Pavel Šmok se Zjasněnou nocí a Špásováním.

Pak liberecký baletní soubor prožil složité období.
V roce 2000 nastoupil do funkce šéfa baletu, pouze na jednu sezonu, Petr Tyc. Uvedl originální tituly Sáře bylo 90. let, Čtyři biblické tance Petra Ebena a taneční projekt To málo, co vím o Sylfidách. Jeho nečekaným odchodem z Liberce se situace v divadle velmi zkomplikovala. Tanečníci, které přivedl s sebou, odešli zpět do Prahy a v souboru zůstalo pouhých sedm lidí.

Vím, že jsi na znovuvybudování baletního souboru měla výraznou zásluhu.
Vzhledem k tomu, že soubor musí spolupracovat s operou i činohrou, bylo prvořadé obnovit a zajistit co nejdříve chod baletního souboru. Všechno se událo velmi rychle a po dohodě s vedením divadla jsem byla jmenována administrativním šéfem baletu. Mé choreografické ambice byly vždy nulové, proto mi od samého počátku bylo jasné, že na všechny příští premiéry bude zapotřebí zvát hostující choreografy. Nutně jsem potřebovala zajistit kvalitního, zkušeného a zodpovědného pedagoga. Bývalý umělecký šéf Laterny magiky Vjačeslav Ivanov všechna tato kritéria splňoval a naše spolupráce trvala celých deset let. Slávku, díky!
Mé velké poděkování patří především všem choreografům, výtvarníkům a tanečníkům, kteří se zasloužili o to, že balet v Liberci získal opět přízeň diváků. Z těch nejúspěšnějších představení jmenuji Pygmalion Ireny Janovcové, Podzimní karneval Gustava Skály uvedený na scéně Malého divadla, kdy hostující Táňa Juřicová získala za roli Fiony v roce 2001 Cenu Thálie, Ljubov Dančenko a Jiří Pokorný se dostali do širších nominací.

Milá Vlasto, za desetiletí tvého šéfování se jistě stalo velmi mnoho nezapomenutelných událostí.
Jedna zajímavost se váže k představení Podzimní karneval. Chyběl nám malý chlapec. Vzpomněla jsem si na gymnastický oddíl při jedné z libereckých škol, a společně s Gustavem Skálou jsme objevili malého talentovaného Ondru Vinkláta, dnes vynikajícího sólistu baletu.

Jaké další balety měly premiéru?
Salieri? Mozart! Gustava Skály s Vlastimilem Harapesem v roli Salieriho. V roce 2003 byla Karolína Miková oceněna Cenou Philip Morris Ballet Flower Award. Jiří Horák inscenoval Peer Gynta a Manon v hlavních rolích s noblesní Terezou Podařilovou a Michalem Štípou a Petr Šimek uvedl svou verzi Carmen. Mé pozvání jsi také přijal ty a nastudoval komický balet Marná opatrnost s vynikajícími tanečníky Marií Gornalovou a Alexejem Jurakovem, sólisty, kteří v souboru působí dodnes. Dalším pozvaným inscenátorem byl Robert Balog se svou verzí Dámy s kaméliemi. V roce 2009 se baletní soubor prezentoval titulem Marie Antonietta/Markýz de Sade choreografa Gustava Skály. Velmi mě potěšilo, když dvě legendy tanečního umění – Vlastimil Harapes a ředitel pražské Taneční konzervatoře Jaroslav Slavický – přijali hostování, aby alternovali roli Markýze de Sade. Přišel rok 2010, s Jiřím Horákem jsme se domluvili na naší poslední spolupráci – Charlottě – císařovně mexické v hlavní roli s Barborou Kohoutkovou, která byla za svůj přesvědčivý výkon vybrána do širší nominace Ceny Thálie 2010.

Svým stoprocentním přístupem k řešení všech naléhavých problémů jsi dokázala v Liberci vybudovat profesionální soubor, kde choreografové nalézali inspiraci pro své projekty. V roce 2010 došlo opět ke změně šéfa baletu.
Od sezóny 2010 vedla soubor skvělá tanečnice a choreografka Alena Pešková. Pro mě deset let úžasné spolupráce na nezapomenutelných představeních, setkávání s inspirativními lidmi, ať už z řad choreografů, výtvarníků, tanečníků a hudebních skladatelů, kterých si nesmírně vážím, kterým vděčím za mnohé a v jejichž společnosti se cítím dobře. I tobě, Alenko, díky za vše!
Po prázdninách v roce 2019 vystřídala Alenu Peškovou choreografka a tanečnice Marika Mikanová, tvá absolventka choreografie na HAMU, která už se souborem pracovala v minulosti na několika projektech.

Přání autora

V libereckém divadle jsi prožila 55 let svého aktivního života. Začínala jsi jako baletní elévka, přes dvacet let tančila v baletním souboru, dělala asistentku choreografům a režisérům, deset let šéfovala a vedla dramaturgii baletu a psala texty do baletních a operních představení. Za celé ty roky ses podílela na vzniku téměř 300 titulů. Během své kariéry jsi poznala devět divadelních ředitelů a deset šéfů baletu. Přeji ti k tvému životnímu jubileu nejen já, ale i početná skupina tvých uměleckých přátel a milovníků libereckého divadla hodně zdraví a životní pohody.

Vlasta Vindušková (*17. 6. 1950)

V libereckém Divadle F. X. Šaldy začínala v roce 1965 jako elévka. O dva roky později zde získala své první angažmá. Bylo ji možné vidět v inscenacích Coppélia, Pulcinella, Věčná cesta, Salón U Šťastné sedmy. Roku 1971 přichází jako choreograf a šéf baletu František Pokorný. Vlasta Vindušková tančila ve většině jeho představení – Lidská komedie, Rožmberské obrázky, Hledání čistého pramene, Carmen, Pohádka o Honzovi, Raport o stavu tohoto světa, Anna Karenina, Viktorka, Polní mše, Pohádky o Krakonošovi, Špalíček, Sněhurka a další. Roku 1992 ukončila taneční kariéru, nicméně v divadle zůstala. Byla pověřená administrativním vedením souboru a zároveň se stala asistentkou střídajících se choreografů a šéfů baletu Petra Šimka, Ljubov Dančenko a Petra Tyce.

Mezi lety 2001–2010 působila v divadle jako šéf baletu a dramaturgyně souboru, sama navíc psala texty do operních programů. V její éře hostovalo v libereckém baletu nemálo pražských choreografů a sólistů: I. Janovcová – Rodinné album, Pygmalion; G. Skála – Podzimní karneval, Salierri? Mozart!, Popelka, Anderson, Marie Antoinetta/Markýz de Sade; D. Slobašpyckyj – Konec starých časů; J. Horák – Peer Gynt, Manon, Charlotta; P. Šimek – Vzpomínky, Carmen; D. Wiesner – Milostný život Fryderyka Chopina, Marná opatrnost; R. Balogh – Dáma s kaméliemi; P. Šmok – Špásování; K. Dedková Franková – Maškaráda, Čarodějná láska. Během dlouholetého působení v libereckém divadle se podílela na vzniku více než 300 baletních, operních, operetních, muzikálových a činoherních titulů. V posledních devíti letech pracovala ve funkci asistentky šéfa baletu Aleny Peškové. V současné době působí ve stejné funkci pod vedením Mariky Mikanové.

Zdroj: https://www.saldovo-divadlo.cz/lide/detail/r/vlasta-vinduskova