Vlasta Schneiderová: „Měli jsme velké štěstí, vedení Univerzity Karlovy byl deštník, který nás chránil před komunistickou průtrží.“

Vlasta Schneiderová. Foto: Archiv V.S.

Autor Lucie Dercsényi

Narodila jste se v Plzni, dnes žijete v Praze. Jaký vztah si ke svému rodnému městu uchováváte?
Narodila jsem se v plzeňské nemocnici, ale dětství jsem prožila na malém městě napůl cesty mezi Plzní a Prahou. S Plzní mě spojuje jen divadlo, v dětství mě tam brali rodiče, dnes se snažím vidět všechna představení, která zde Jiří Pokorný (umělecký šéf baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni – pozn. redakce) se souborem realizuje.

V Praze jste studovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, konkrétně jaký obor?
Na UK jsem studovala tělesnou výchovu, specializace moderní gymnastika, závodila jsem za Slavii VŠ. Moje trenérka Dagmar Šťastná, náš korepetitor Jaroslav Mihule a jeho přednášky o hudbě jsou základní kameny mé lásky k estetice pohybu. Tady jsem potkala Jana Thorovského – dodnes spolupracujeme, je zakládající člen pedagogického sboru konzervatoře Tanečního centra Praha, zasvěcuje do řemesla mladší zájemce o korepetici pro tanec, skládá pro nás hudbu.

Jako druhý obor jsem měla český jazyk a literaturu. Třídy, které jsem dovedla k maturitě, natož jednotlivé maturanty, bych nespočítala, jsou jich celé zástupy.

Pro postgraduální studium jsem si vybrala filozofii, specializace psychologie a sociologie. Měla jsem velké štěstí, konzultantem mé doktorandské práce byl prof. Zdeněk Helus. Kolegové ho „ukryli“ před komunisty do jakéhosi vědeckého ústavu, měl pro mě spoustu času, konzultace s ním mi doslova „otvíraly hlavu“.

Poznala jsem vás jako pedagožku a tanečnici Vysokoškolského uměleckého souboru (VUS). Kdy jste se nadchla pro tanec, potažmo ten moderní…
Bylo to v roce 1972, v lekcích Jana Hartmanna pro moderní gymnastky. Bylo to jako zjevení a pak už to „jelo“: Jan Hartmann, Ivanka Kubicová, Jiří Rebec, členství ve VUS UK, studium na Ježkově konzervatoři. Absolvovat pod vedením pedagogů, jako byl Frank Towen, Pavel Šmok, Vladimír Vašut, Elmarita Divíšková, to byla hračka. Ale studovat při zaměstnání je náročné, z celé třídy jsme absolvovaly jen dvě. S Elmaritou mě vázalo úzké přátelství až do její smrti. Když jsem učila na kurzech Masarykovy univerzity v Brně, nevynechala jedinou lekci, když se přestěhovala k dceři do Prahy, často jsem ji navštěvovala, její moudra využívám pro svoje studenty ještě dnes.

No, a v neposlední řadě, samozřejmě, kurzy v London Contemporary Dance School. Vynikající pedagogové a pak ředitel školy Robin Howard, náš mecenáš a rádce. Dodnes si jasně vybavuji jeho gesta i každé slovo, byl vynikající pozorovatel, jeho nadhled a vidění souvislostí, odvaha vizionáře – i když někdy byly naše diskuse velmi bouřlivé, třeba o choreografiích Merce Cunninghama, ostatně podrobně o něm vypráví ve své knize vzpomínek Robert Cohan.

VUS se namátkou věnoval graham technique s Ivankou Kubicovou, jazzu s Janem Hartmannem. Dostat se do souboru znamenalo projít nelehkým konkurzem, a když se jím prošlo, znamenalo to chodit na tréninky nejen ve všední den, ale i o víkendu. Byl tehdy v podstatě jedinou možností, jak se u nás dostat k moderním tanečním technikám. Souboru se dařilo vycestovat i do zahraničí, dokonce do USA – to byl v době před rokem 1989 téměř zázrak. Jak na zahraniční zájezdy vzpomínáte?
Z mého pohledu byly nejdůležitější zájezdy, kde jsme měli možnost studovat tanec, o London Contemporary Dance School jsem se již zmínila. Významné, i z hlediska délky a opakování pobytů, bylo studium v Alvin Aliey School, v Jacobs Pillow, ve francouzském Montpellier. Jednou jsem to zhruba spočítala – dohromady by to dalo tři a půl školního roku intenzivního studia. No a představení? Západní diváci vždy vysoko hodnotili duchovní a intelektuální obsah: „Pohybovali jsme se tak, že divák byl pohnut“, ten bonmot je od Jiřího Kyliána. Později, když jsem jezdila ven už jako pedagog a asistent, jsem se naučila „jak se co dělá“ a co je to moderní divadelní technika.

Nevyžadoval tehdejší režim nějaké úlitby za to, že činnost VUSu – výuku technik oficiálně nevedených v osnovách konzervatoří – toleroval?
Měli jsme velké štěstí, vedení Univerzity Karlovy, to byl deštník, který nás chránil před komunistickou průtrží. Nikdy jsme nepatřili pod SSM, tedy Svaz socialistické mládeže, když bylo nejhůř, pan prof. Češka, rektor, to vyžehlil na „nejvyšších místech“. Už jen zážitky při přechodu hranic na Západ by vydaly na celou knihu. Jak nám vysadili Jana Hartmanna na hranicích a my jsme pokračovali bez šéfa, jak jsme několik hodin zdrželi vlak, protože se „pasákům“, tedy pasové kontrole, nezdála doložka našich dvou členů a já donekonečna opakovala mantru, že jsou nezletilí, že bez nich nemůžeme vystupovat a tím ohrozíme reprezentaci socialistické kultury v zahraničí, až nakonec „povolili“. Jak jednomu členovi souboru sebrali pas a já šla na „ústředí“, kde se za vámi všechny dveře hned zamykaly, „vykecat“ ho zpátky. Jistě v tom sehrálo roli i to, že všude na Západě jsme byli privilegovaní exoti, a tak nám šli všichni na ruku. S odstupem času cítím, že jsem měla Západ hodně zidealizovaný.

V čem konkrétně?
Byli jsme ti, kteří přicházejí „odtamtud“, zpoza železné opony. Na Západě toho o našem světě moc nevěděli, ve Švýcarsku se např. divili, že používáme magnetofon. Všude nám ten jejich demokratický svět chtěli ukázat v nejlepším světle. Po pádu železné opony se šance srovnaly. Můžete cestovat a pracovat kdekoliv na světě, ale už jste jen jeden z mnoha, získat respekt a uznání stojí daleko více námahy. Nikomu tuto teorii nevnucuji, je to moje osobní zkušenost.

VUS se také zasadil o vznik Mezinárodních týdnů tance skýtajících za totality jedinou možnost, jak se seznámit s dalšími technikami a přístupy k tělu i ke kodifikované klasické taneční technice. MTT se stále pořádají pod hlavičkou Mezinárodního tanečního centra souvisejícího s konzervatoří TCP. V čem spatřujete jejich poslání a smysl v nynější záplavě festivalů současného tance a pohybového divadla?
Máte pravdu, dřív Mezinárodní týdny tance přinášely informace o tanečním umění ze zakázaného teritoria, umělci, kteří přijeli, byli podporováni svým domácím prostředím – dnes bychom takové mistry nezaplatili. Byla to vždy vyčerpávající, ale krásná doba, všichni starší studenti pomáhali, lekce byly přervané, divadla praskala ve švech.

V současné době vnímáme MTT jako přehlídku, možnost konfrontace pro diváky i tvůrce. Dlouhodobě se snažíme o export tanečního umění do regionů, kde diváci nemají takové šance jako ve velkých městech, a import výsledků práce zahraničních konzervatoří, mladých choreografů – ale od loňské sezony stále jen, kvůli COVIDu, odkládáme, překládáme.

Po sametové revoluci se vám podařilo s vaším manželem Antonínem Schneiderem otevřít Taneční centrum Praha, konzervatoř–gymnázium. Jste jeho ředitelkou, s jakou konkrétní vizí jste školu otevírali?
První porevoluční vizí bylo, že se staneme samostatnou jednotkou přímo pod rektorátem UK, ale nový školský zákon nepřipouštěl studenty VŠ pod 18 let – a to zas nevyhovovalo naší tradici přípravných oddělení. Pro zachování našeho vzdělávacího modelu tedy zbyla jediná možnost: stát se konzervatoří, zapsanou v rejstříku MŠMT ČR. Mělo to i další důvody, naši tehdejší studenti se museli rychle přemístit ze „své“ školy kdekoliv v Praze na Prahu 6, Petřiny, kde jsme stále užívali prostory UK, končilo se cca ve 21,00. Pro mimopražské šance nebyla. Cítili jsme také nedostatek profesí pro taneční umění nezbytných v nové době: intendanty, ekonomy, manažery, tedy vysokoškolsky vzdělané jedince, kteří ale budou vědět, co to je taneční řemeslo.

A tak jsme začali tvořit naši vzdělávací koncepci. Ta je výsledkem mnoha konzultací, konfrontací, kompilací ze všech koutů světa. Dodnes si pamatuji, jak mi celý víkend u nás na chalupě Jan Kodet, dnes choreograf, diktoval, sčítal, zapisoval do tabulek. Byla to fuška. MŠMT ČR naše koncepce také jaksi zaskočila, ale díky trpělivosti a obezřetnému jednání tehdejšího předsedy naší správní rady pana prof. Pavla Šmoka se to nakonec podařilo. A funguje to, dokonce to v některých směrech předčilo má očekávání.

Jaké předměty na škole vyučujete vy?
Jsem ředitelkou s plným pedagogickým úvazkem, ostatně jako všichni členové vedení, jsme skutečnou součástí pedagogického sboru. Odhadem prvních deset let jsem „cizelovala“ a hledala, dnes už máme v podstatě druhou generaci pedagogického sboru, mnozí z mých bývalých studentů jsou moji kolegové, to je příjemná satisfakce. Velkou výhodou je, když učíte teorii i praxi – pak znáte studenty a oni vás doslova ze všech stran. To je můj případ, učím český jazyk a literaturu, společenské vědy, umělecko-pedagogickou přípravu a praxi. V praxi už „začínám končit“, situace se obrací, dříve jsem vydávala maximum energie, dnes mě nabíjejí studenti. Na konci každé lekce říkám: „Děkuji.“ Je to velmi zvláštní prožitek souznění, cítím to jako dar.

Váš manžel Antonín Schneider byl ve VUSu velmi přísný, nesnášel pozdní příchody a netoleroval absence. Předpokládám, že jako manažer TCP rovněž vyžaduje kázeň a disciplínu. Jak se s ní potýkají současní studenti?
Bez disciplíny, kázně a dochvilnosti by to ani nešlo, všichni, jak pedagogové, tak studenti, musí být vždy připraveni, konzervatorní studium není „škola hrou“. Co manželovi upřímně závidím, je jeho vztah se studenty, a to i s těmi nejmladšími. S ním se pustí do všeho „bez bázně a hany“. Vysvětluji si to tím, že oni intuitivně cítí, že pro ně dělá první poslední, na oplátku by s ním oni šli třeba do pekla. Jemu se svěřují, a když vědí, že by nějaký požadavek těžko prosadili u mě či kolegyně zástupkyně, jdou za manažerem, což je nelogické, ale oni dobře vědí, že on řešení najde.

V čem jsou jiní dnešní studenti ve srovnání s prvními posluchači v roce 1994?
Doba je samozřejmě formuje jinak, ale přizpůsobit se musí pedagogové, ti musí chápat jejich priority a mentalitu. Pokud mohu srovnávat, dnešní studenti potřebují více vnější motivace, více tolerance a citlivosti – jak kdysi řekl prof. Václav Janeček: „Pedagogická práce to je především láska.“

Nevěnujete se jen pedagogické práci, ale také vytváříte choreografie pro soubor vaší školy Baby Balet Praha. Co vás na tomto poli inspiruje a naplňuje?
Choreografická práce mě baví, to je pomyslná třešnička na dortu, zvlášť pokud máte absolventský ročník. Baví mě i choreografické projekty s mladšími studenty, kdy je to kolektivní tvorba, ta atmosféra otevřené upřímné kritiky mezi choreografy a vzájemná snaha udělat každou etudu co nejsdělnější.

Pro svou práci jste zapálená, o tom svědčí i participace na založení katedry moderního tance na konzervatoři v Ankaře. Bylo to už v době po sametové revoluci, kdy se hranice otevřely, ale Turecko zní stále jako exotická destinace – jak ke spolupráci došlo?
Do Ankary mě vyslala UK. Nebylo to snadné, ale sečteno a podtrženo, profesně jsem tam došla nejdál ve své kariéře. Občas jsem ještě s někým v kontaktu, vím, že Ankara University spolupracuje s HAMU Praha.

Když jsem se s vámi domlouvala na rozhovoru, říkala jste, že výuky nuceně vedené aktuálně online máte dost a nechtěla jste se propojit na náš rozhovor přes skype. Druhá vlna koronaviru je opravdu zatěžkávací zkouškou pro všechny, ale učit dálkově taneční techniky je obzvlášť tvrdým oříškem. Jak nyní řešíte výuku tanečních technik na vaší škole?
Pro praktické předměty je to samozřejmě doslova pohroma, vždyť podstatou tance je vzájemné sdílení. Lekce online, natáčení lekcí a následná kontrola zadaných úkolů je náš denní chleba. Představení se ruší, scénická praxe žádná. Začali jsme již 16. srpna, abychom dohnali ztrátu z jara, ale zdraví máme jenom jedno. Až to půjde, začneme znovu.

Tanec je zásadní ingrediencí vašeho života, nakonec i vaše dcera a zeť se tanci profesionálně věnují. Neměla jste někdy chuť s tancem skončit a zkusit něco jiného?
V posledních letech, kdy intenzivně hledáme nové sídlo pro konzervatoř, častokrát. Ale bylo by velmi laciné si říci: „Mnou to začalo, mnou to skončí.“ Upřímně si ani nedovedu představit, jak takový konec zrealizovat. Kdybychom vyráběli boty, tak skončíme výrobu, vyprodáme zásoby a začneme vyrábět a prodávat něco jiného, ale naše „výrobky“ jsou živé bytosti, které si vytkly určitý cíl, a my nemáme alternativu, kterou bychom s čistým svědomím mohli nabídnout. Musím vzpomenout na jednu matku, která „odlehčila“ naše vážné rokování a obrátila se k pedagogům: „Nebojte se, musí to dobře dopadnout, ještě nikdy jsem neviděla svou dceru tak nadšenou ze školy, ta k vám bude chodit, i kdybyste učili na parkovišti.“

Je veřejně známo, že konzervatoř TCP se dlouhodobě potýká s pronájmem prostor. Co byste si kromě zdárného vyřešení tohoto problému do budoucna přála?
Hledání nového sídla a konzervatoře a zachování vzdělávací koncepce je skutečně jediný, ale vlastními silami neřešitelný problém. Všichni děláme, co můžeme, alespoň pro čisté svědomí. A jinak? Jsem obklopena širokou milující rodinou, která doslova překračuje hranice. Vaše děti založí rodinu a máte jich dvakrát tolik. Mám pět vnoučat, v práci se stále cítím jako ryba ve vodě, kolik generací už jsem viděla dorůstat… Jsem dlouhodobě šťastná žena.

Vlasta Schneiderová, pedagožka, choreografka, se narodila 29. 10. 1950 v Plzni. Absolventka FF UK 1975 (PhDr.). Členka a pedagožka VUS UK 1975–1984, ředitelka Taneční konzervatoře TCUK od 1984 (od 1997 Taneční centrum Praha), spoluzakladatelka Mezinárodního týdne tance 1987, Letní taneční školy (od 1988), tanečních dílen ve Valticích (od 1994) aj. Pedagožka, choreografka a zakladatelka katedry moderního tance na turecké konzervatoři v Ankaře (Haceteppe University Ankara 1992–1994). Významně se podílela na zavedení moderních tanečních technik do českého prostředí. Manželka Antonína Schneidera.

Zdroj:

Holeňová, Jana (ed.). Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001, s. 285.