Setkání s Uměleckou radou divadla Ponec 21. 5. 2024. Foto: Barbora Doleželová.
V Umělecké radě jste pouze tři, není to málo? Co když dojde k neshodě? Kdo pak bude rozhodovat?
DB: Základem je lichý počet, aby k nějakému rozhodnutí došlo.
HM: Jsem například rád, že máme se Sylvou úplně jiné umělecké představy, směřování i vkus. A je to naprosto v pořádku. I bych to očekával. Na případné střety se vlastně těším, protože věřím, že v dialogu najdeme východisko.
Jenže celá kauza kolem TANCE PRAHA se odehrála kvůli nedostatečné transparentnosti a nesystémovosti. A já se doptávám po tom systému a jeho pravidlech: co se stane, když se neshodnete? Když pravidla chybí, tak musí být těžké v daném prostoru manévrovat, jak pro vás, tak pro veřejnost.
HM: Žádnou osnovu napsanou nemáme. Jsme na začátku. Doteď jsme reagovali na aktuální situaci, kterou bylo potřeba řešit, a doufám, že pomůžeme systém postupně vyladit.
Nemyslím si ale, že je to vaše práce. Stanovení systému je práce zadavatele, divadlo by mělo přijít s principy, na základě nichž by měla rada fungovat.
DB: To je otázka. Je to tedy spíš na nás. Přeci nepřijdeme do divadla s tím, že se hádáme. Myslím, že jsme všichni na nějaké úrovni, abychom byli schopni konstruktivní diskuze, a nemáme potřebu do toho tahat divadlo, aby za nás rozhodovalo.
HM: Rozumím strukturám, ale pak vždy dojdu do bodu, kdy struktury už neuznávám a preferuji diskuzi a dialog. Ale zároveň rozumím, že se jedná o velkou organizaci, která musí mít stanovená pravidla hry.
Jedná se nejenom o velkou instituci, u které se bavíme o milionových dotacích ze státního rozpočtu. Ale také jsem téma otevřel, protože vnímám, že čím menší počet členů, tím vyšší pravděpodobnost, že k neshodě může dojít.
DB: Nejsme v politice. Mám pocit, že tohle jde mimo nás.
HM: Upřímně řečeno jsem nad tím vůbec nepřemýšlel a nevidím v tom problém. Vymezil jsem si ale zkušební období jednoho roku, po kterém uvidíme, jak věci fungují. Rozumím všem těm otázkám, ale na spoustu z nich nemám nyní odpovědi. Orientuji se i podle citu a intuice.
Nemyslím si, že je nutné, abyste ty odpovědi znali. Považuji ale za důležité, a to i vzhledem ke stavu současné scény, nahlédnout do vašeho přemýšlení. Dokud všechno kolem Umělecké rady bude záhadná černá skříňka, bude velmi obtížné se k vám i k divadlu nějak vztahovat.
SŠ: Vnímám to podobně, pravidla hry se postupem času nastaví. Například nyní jsme se shodli nad open callem, ale zároveň i na tom, že bychom ho rádi pořádali pravidelně, aby umělci tušili, že se mohou každý rok přihlásit se svou tvorbou. A nyní bude potřeba, abychom si stanovili, kolik lidí vybereme z open callu, kolik mimo něj a zároveň jak bude probíhat výběr rezidenčního umělce. Všechno má svůj vývoj.
HM: Už tohle považuji za velkou změnu, že tu vzniká pravidelná možnost přihlásit se. To doposud neexistovalo. Přijde mi, jako kdyby to, že do toho systému není vidět, najednou teď všem začalo vadit. Ale tak to fungovalo vždy a přeci se to nikdy, pokud vím, neřešilo. A ano, o miliony jde už několik let, ale nikdy se do toho takhle nešilo.
Teď se do toho umělecká obec opírá proto, že jedno rozhodnutí zcela zásadním způsobem ovlivnilo celou scénu českého současného tance. Neodešel jeden umělec, ale téměř všichni, kteří tvořili tvář divadla. Navíc podobná situace se řešila již předtím, jenom ne v takovém měřítku. Jmenoval bych například Lenku Vagnerovou, která se v jeden moment přestala hlásit na Českou taneční platformu a postupně odešla i z divadla PONEC. Koneckonců i Pulsar odešel před pár lety z divadla.
HM: Samozřejmě. Také jsme uznali, že z nějakého důvodu nechceme na možnosti divadla spoléhat, a hledali jsme spolupráci jinde.
Ale chci se vrátit k té zmíněné tváři divadla. O jakou tvář se jedná? Vždy jsem to chápal tak, že toto divadlo tu je vytvořeno pro kohokoliv z nezávislé scény, kdo má potenciál silného sdělení, jenže se v něm poslední dobou točila skupina stejných choreografických osobností, které získaly určité výhody, možná i jistoty. Ale je to skutečně pořádku? PONEC přeci nemá své soubory. Měl jsem dojem, že poslední fáze divadla působila opačně.
Zmiňované soubory se navíc rozhodly odejít samy, nepřišly o divadlo, ani se s nimi nikdo nerozloučil. Yvona Kreuzmannová se rozloučila s Markétou Perroud, nikoliv s nimi, bylo to jejich svobodné rozhodnutí. Z důvodů, které já nemůžu soudit. My jsme se s Pulsarem také rozhodli odejít, nikdo nám neřekl, že nás tam nechce. Přijde mi, že rétorika, kterou soubory i umělci používají, je v tomto ohledu nefér, a společně se motivují, aby v PONCI už nikdy nebyli. A je to v pořádku, je to jejich rozhodnutí.
Přeci jenom celá kauza patří asi mezi ty největší obraty v porevolučním současném tanci. Rád bych vám všem položil jednu otázku, která zazněla i na setkání, ale vaše odpovědi nepovažuji za uspokojivé: Co si z celé kauzy odnášíte?
HM: My se snažíme zvědomovat skutečnost, že máme k dispozici divadlo pro tvorbu nezávislého tance. Beru si z toho, že nastal moment, kdy se mohu spolu s dalšími pokusit, aby divadlo bylo životaschopné pro různé generace umělců.
A co si z toho tedy odnášíš? Na setkání jsi řekl, že si z toho neodnášíš „asi nic“, ale přijde mi zvláštní, že to na tebe nijak nepůsobí.
HM: Asi o tom tak do hloubky nepřemýšlím. Mám nějaký osobní dojem, který nesděluji veřejně. Nevím, co na to přesně říct. Scéna si prošla pekelnou zkušeností a mně jde o to, jak se s tím vyrovná. Mám totiž pocit, že o tom všechno nevím. Nedokážu nazvat, co mi to řeklo. Že se lidé neumí chovat? Já opravdu nevím.
Ale ty informace jsou veřejně dostupné.
HM: Ano, sleduji to. Ale situace je natolik komplikovaná, že nedokážu posoudit, kde to všechno začalo a kdo komu co řekl. V podstatě si z toho beru to, že spolu lidi neumí jednat, neumí vést dialog. Ale není to podle mě nic zásadního. Chci říct, že něco takového vidím dnes a denně a na mnoha místech.
Ale právě nefunkční komunikace patřila mezi body, na které si umělci stěžovali nejčastěji. Už jenom nastavení pravidel komunikace a zdravých hranic může být klíčem k tomu, aby se totéž neopakovalo v budoucnosti.
HM: Já jim rozumím. Když já jsem se do podobné situace dostal, tak jsem se rozhodl z divadla odejít. Ale bylo to mé vlastní rozhodnutí.
Někteří ale neřeší problémy tím, že od nich unikají, ale chtějí s nimi něco dělat.
HM: Však ale stejná situace tu byla přes dvacet let. Já na to nějaký názor mám, ale veřejně jej nevyjadřuju.
Jak to vidíte vy, Sylvo?
SŠ: Také nevím, proč bych se měla vyjadřovat k něčemu, čeho jsem nebyla součástí. Mám pocit, že nás vybrali proto, že nejsme tím konfliktem zatížení. Naším úkolem je nyní přijít s čistou hlavou a pokusit se o pokračování dramaturgie divadla. Nemáme lehkou situaci, jelikož nás lidé spojují s tím, co se odehrálo. Ale my se snažíme dívat dopředu. Nemám zkrátka potřebu se vyjadřovat k tomu, co bylo.
A vy, Dášo?
DB: Do celé situace jsem vstoupila dříve než mí kolegové, a to na výzvu Yvony, která mě požádala o spolupráci při tvorbě open callů. Ale to bylo ještě ve fázi, kdy situace nebyla vyhrocená. Spolupráci jsem jí přislíbila, protože jsem měla s open cally zkušenosti. Nejsem ale zvyklá odcházet od něčeho, na co už jsem kývla. Zároveň jsem nechtěla ustupovat tlakům, kterým popravdě také úplně nerozumím. V divadle jsem také předtím nebyla, takže nedokážu posoudit, jaké vztahy nastaly a k čemu přesně došlo. Rozhodla jsem se svůj slib dodržet. A to je asi všechno, co k tomu můžu aktuálně říci.
Honzo, ty jsi na setkání řekl: „To, že se umělecky neztotožňuji s tím, že z PONCE umělci odcházejí, neznamená, že nerozumím tomu, že s něčím nesouhlasí.“ Vnímáš to opravdu jako nesouhlas? Podle mého názoru totiž došlo k něčemu mnohem kritičtějšímu, a tím je podrytí důvěry v týmu.
HM: Ale já jim věřím, že nemají důvěru. Věřím jim, že mají své důvody, proč odešli. Ale to jediné, co reálně chápu, je, že se zrušilo vedení. Ale znovu říkám, v té situaci jsem nebyl, nedokážu to posoudit zevnitř.
A co se dělo ve vnitřním týmu Tance Praha a v pracovních vztazích už vůbec netuším, samozřejmě bych si nedovolil jakkoliv zpochybňovat důvody a nespokojenost členů týmu.
Sylvo, vy jste řekla něco velmi podobného: „Nevím přesně, co se dělo. Snažila jsem se sledovat diskuze a debaty, ale vlastně jsem z toho nikdy nevyčetla nic konkrétního.“ Odchody jednotlivců i celých souborů nejsou dostatečně konkrétní? A důvody navíc mnozí vyjádřili v rozhovorech, které jsme zveřejnili během dubna – ignorace přání a potřeb umělecké obce, nedostatek sebereflexe, netransparentnost, nedostatečná komunikace, ztráta důvěry, mocenské nátlaky…
SŠ: Mně není jasné, za co přesně bojují. Aby více reprízovali? Nebo aby měli více prostoru v divadle? Sledovala jsem to zvenku, takže nevím. Chápu, že odchod šéfa může být dostatečný důvodem, protože za ním stojí, důvěřují mu, představuje pro ně důležitou osobu. Ale nechápala jsem, co konkrétního požadují.
Například Věrka Ondrašíková žádala více termínů pro reprízování, ale divadlo nebylo ochotno prostory poskytnout s odůvodněním, že návštěvnost se pohybuje příliš nízko. Statistiky z externích prodejních serverů však tvrdily něco jiného.
HM: Ale my nepřicházíme do divadla, abychom řešili, co kdo komu řekl. A když zmiňuješ Věrku Ondrašíkovou, tak přesně tuto situaci znám s Pulsarem. Pak je tu možnost buď vyjednávat dále, nebo jednoduše odejít jinam. Nelze očekávat, že divadlo, které není nafukovací, to někomu dokáže poskytnout. Ale samozřejmě se tu dostáváme na tenký led, protože my jednoduše netušíme, k čemu přesně došlo, jak si celou záležitost a podmínky spolupráce soubor a divadlo vykomunikovali. Ale to, že divadlo nenabídne dostatek repríz a umělec se rozhodne odejít, to mi přijde v naprostém pořádku.
Působí to tak, že vám je jedno, co se tu stalo. A to i přesto, že víte, jak to funguje a že to není v pořádku.
DB: Ale tak to přeci není, přicházíme do divadla a začínáme na nule. Chceme, aby PONEC fungoval, a nemůžeme řešit, jestli tam byl nebo nebyl prostor pro hraní. To přeci není naše role. Potřebujeme naopak pracovat na tom, aby divadlo fungovalo do budoucna a aby se tato situace neopakovala. Vše musíme nyní transparentně nastavit a dostatečně vše vykomunikovat s umělci, jinak se vrátíme na začátek. A to přeci není nikoho cílem.
Myslím si ale, že velký podíl na této situaci má přehlcení divadla projekty. Docházelo ke stále většímu zahuštění a ztrátě komunikace, a proto nedokázali řešit systém reprízování.
To jste měla na mysli tím, když jste řekla: „Vnímám to tak, že v PONCI vznikala strašná spousta skvělých projektů, ale už to byl trošku přetlak, který se udržoval už opravdu jenom silou vůle.“?
DB: Ano, přesně tak. Provozně byla situace neúnosná. A to i z manažerského úhlu pohledu, protože čtyřicet grantů je příliš, to přeci nejde v personálně vypjatém týmu zajistit.
Honzo, ještě tvá slova: „Možná je to teda bláhové a nerozumím pohnutce lidí, co odešli, ale možná to je moment, kdy se můžou oni sami vlastně přihlásit a nějak tomu pomoct, dialogu s vedením, s Yvonou, nějak to posunout nebo rozvinout, třeba pro ně zdravějším směrem.“ Mnoho lidí ale na to reagovalo tak, že neví, jak mají navrhovat lidi do pozice, o níž si ani neumí představit, jak bude fungovat.
HM: Já jsem se prostě přihlásil. Vnitřně jsem se ale musel „odpojit“ od zkušenosti v PONCI z předchozích let, kterou jsem nevnímal často pozitivně. Teď se mě spolupráce týká v jiné roli. Vnímám to jako možnost, jak pomoci systému, aby fungoval. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, jakým způsobem, ale považoval jsem to za svůj úkol. Nečekal jsem, že mi to někdo řekne.
DB: To se ale přeci teď nastavuje nově. Jak říká Honza, je to přesně naopak – kdyby nám to někdo nadiktoval z divadla, tak by se nám to asi příliš nelíbilo.
Chápu ale, že se hodně díváte do budoucnosti. Přijde mi to ale zvláštní, protože vstupujete do určitého kontextu, který je stejný jako předtím. Není přeci možné, abyste byli na nule, abyste dělali tlustou čáru a řekli, že jste u toho nebyli.
DB: Ale my nejsme součástí systému divadla jako takového. Přinášíme pohled zvenčí. Nejsme zataženi do vnitřního dění. Každopádně uvidíme, jak bude fungovat vzájemné napojení, zda jsou všichni správní lidé na svých místech. Ale jestli je ten tým kompletně nový, tak opravdu nemá smysl řešit, co kdo komu řekl, jak se komunikovaly termíny a podobně.
SŠ: Od nuly začínáme s tím repertoárem, vycházíme z toho, co tam zůstalo, a to doplňujeme. My jsme se s nikým nerozloučili.
HM: A nyní zvažujeme nové podněty jak hledat, stavět a budovat nový program divadla.
Dagmar Bednáriková
Absolvovala katedru produkce DAMU v Praze a následně doktorský program na divadelní fakultě JAMU v Brně. V praxi se zaměřovala na produkci divadelních projektů alternativní činohry, později na pohybové divadlo a současný cirkus. Uplynulých 15 let se věnuje řízení kulturního centra KD Mlejn, kde se vedle pohybového divadla, současného cirkusu a tance spojuje také divadlo, hudba a komunita. Je členkou prezidia ITI, které se jako zastřešující platforma pro scénická umění věnuje strategickým tématům, jako je Status umělce, VKI (Veřejná kulturní instituce) a podobně. Jejím zájmem je propojování Prahy s dalšími regiony prostřednictvím Asociace kulturních center ČR a celosvětové organizace ASSITEJ, která podporuje divadlo pro děti a mládež. Netradiční divadlo, tanec a cirkus jsou pro ni hlavními nositeli možností spolupráce a tvůrčího rozvoje v domácím i mezinárodním prostředí.
Sylva Šafková
Absolventka Taneční konzervatoře Brno a Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. V letech 2000–2002 pokračovala ve studiích na École-atelier Rudra Béjart Lausanne, kde se stala interpretkou Béjart Ballet Lausanne (2001) a následně souboru Compagnie M – Maurice Béjarta v Lausanne (2002–2003). V Praze působila jako sólistka Pražského komorního baletu Státní Opery (2004–2005) či demisólistka Baletu Národního divadla (2005–2013). Vedle interpretační práce se začala věnovat také choreografii (Cumbia, Simple symphony for three, Fuga, Zinin, Ciacona, Záměna, Triang, We are all same yet different), jejíž studium na pražské HAMU ukončila v roce 2009. V Praze spolupracovala s několika tanečními soubory (Pražský komorní balet, Dekkadancers a Bohemia Balet). Pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci vytvořila celovečerní balet Alenka v říši divů (2016). Od roku 2015 spolupracuje se souborem Dance Company Nanine Linning / Theater Heidelberg, kde v letech 2016–2017 působila jako rehearsal director a asistentka choreografie. Od roku 2019 působí jako umělecká asistentka choreografa a uměleckého ředitele souboru 420PEOPLE Václava Kuneše. Pro soubor 420PEOPLE vytvořila choreografie INspiraCe, Why things go wrong (duet byl vybrán mezi 20 nejzajímavějších děl evropské platformy Aerowaves: Twenty 2024), HeArt of Noise nebo taneční film Through Glass, který získal hlavní cenu Pick Of The Fest Award na tanečním filmovém festivalu v Los Angeles.
Honza Malík
Absolvoval Konzervatoř Duncan centre v roce 1999, od roku 2007 zde působí jako pedagog. Má profesní zkušenosti ze Státní opery Praha, byl v angažmá v rakouské Laroque Dance Company (2004–2006 a 2012–2016), spolupracoval s Divadlem Minor a Divadlem bratří Formanů. Byl spoluzakladatelem souboru NANOHACH (2004–2016), který umělecky vedl a ve kterém působil jako tanečník, produkční a manažer. Pod křídly NANOHACH se podílel na realizaci více než 30 autorských projektů českých (V. Švábová, L. Flory, M. Záhora, L. Švejdová, J. Komárek) a zahraničních tvůrců (K. Foss, I. M.Popovici, N. Charnock, P. Fornayová, F. Ramalingom). V letech 2013–2022 realizoval domácí i zahraniční taneční program pro Prague Pride Festival. V roce 2017 založil umělecké uskupení Pulsar (díla M. Záhory a další rozšířená odborná činnost ve spolupráci s T. Krčálovou). Byl nominován na Cenu za nejlepší interpretaci 2008 (DeRbrouk) a cenu Tanečník roku 2010 (Zločin a trest). Obdržel The Best Actor Critics Award (2011, Rusko). Festival ...příští vlna/next wave... jej poctil cenou Osobnost roku 2014 a na České taneční platformě 2017 získal ocenění Taneční manažer roku (Cena Jiřího Opěly). Od roku 2016 je dramaturgem Nu Dance Festivalu v Bratislavě a členem odborné komise na Fondu pre podporu umenia. Je lektorem mnoha vzdělávacích seminářů pro tanečníky a pedagogy, pravidelně je porotcem regionálních a celostátních přehlídek tance pořádaných Nipos-Artama.
Eliška Brtnická
Děkujeme, to nás moc těší!Thin Skin – Křehkost kovových prutů