Umělecká rada PONCE o nových procesech, vizích a znovunalézání životaschopnosti I.

Sylva Šafková, Honza Malík a Dagmar Bednáriková na setkání s Uměleckou radou divadla PONEC 21. 5. 2024. Foto: Barbora Doleželová.

Autor Josef Bartoš

Co je obsahem práce člena Umělecké rady divadla PONEC? 
Sylva Šafková: Naším hlavním úkolem je sestavit repertoár na rok 2025. Vycházíme z toho, kdo v divadle již působí a chce dále pokračovat, a také hledáme nové umělce skrze open call.
Dagmar Bednáriková: V první fázi jsme se podíleli na nastavení nového funkčního systému, zejména aby byl transparentnější a veřejnost tušila, jak funguje. Nyní už pracujeme s prvními výsledky z open callu, probrali jsme se přihláškami, předali jsme informace divadlu, které kontaktuje vybrané umělce. Ta transparentnost by měla zabránit případnému provoznímu přetížení, stresovým situacím a podobně.
Honza Malík: Vnímám to také jako úvahu a osobní úsudek o náplni programu divadla PONEC.

Je-li vaší náplní programové zajištění divadla, proč nejste dramaturgickou radou?
DB: O tom názvu jsme uvažovali, ale zároveň se domnívám, že není nyní důležitý. Jde nám o to, aby vše fungovalo. 

Máte obsah práce nějak oficiálně stanoven? Například náplní práce? 
DB: Máme smlouvu a v té máme vše napsáno. 

Dostali jste nějaké zadání od divadla, jak by vaše spolupráce měla vypadat? 
DB: Nedostali. Vše funguje na základě domluvy. Například když máme splnit určité povinnosti vůči již existujícím grantům, tak jsme v kontaktu s provozním týmem, který nám poskytne podklady. Stejně tak získáváme informace i pro přípravu podkladů pro grantové žádosti na příští rok. Takže nás nikdo neomezuje, neúkoluje.
HM: Rád bych dodal, že už ve výběrovém řízení jsem se na toto doptával. Komise potvrdila, že náš hlas je rozhodující, pokud vše bude v souladu s provozní situací divadla. Zkrátka naše požadavky a vize musí být realizovatelné v rámci produkčního kontextu divadla. 
DB: Zároveň je třeba vnímat věci v kontextu. Divadlo má čtyřletý grant, v rámci něhož musí splnit určité podmínky. Například musíme splnit sedm premiér ročně, ačkoliv se domníváme, že pět by stačilo.

Máte na mysli grant z Magistrátu hl. m. Prahy?
DB: Ano.
HM: Také je dobré si uvědomit, že jsme na začátku. Náš úkol obecně víme, ale postupně se bude odhalovat, jakou skladbu program bude mít, zda a které linie bude obsahovat. Už jsme ale otevřeli téma rezidenčního umělce, který ovlivní dynamiku programace. Kromě toho také máme vytipované umělce mimo open call, které můžeme přizvat i mimo toto vyhlášení, na těchto osobních návrzích se ovšem musíme shodnout s ostatními členy UR.
DB: Samozřejmě ale vždy záleží na tom, jestli se to časově do programu vměstná.

Je tedy stanovený nějaký konkrétní systém a limity? Z vašich slov jsem pochopil, že byste měli naplnit sedm premiér z open callu, ale nyní to tak nevypadá.
HM: Limitovaní jsme počtem premiér. Může to být z open callu, nebo za základě osobního oslovení a domluvy. Celkem jich ale musí být sedm.
DB: Vše záleží na požadavcích jednotlivých projektů z open callu, jestli se vejdou do divadelního kalendáře, zda jim budou vyhovovat technické požadavky. Až se plán usadí, a to včetně rezidenčního umělce, tak budeme řešit naše osobní tipy.

Smysl to dává, ale říkám si, jestli se opět nejedná o nesystémovost. Doposud programace probíhala mimo open call. Zároveň Yvona Kreuzmannová na posledním setkání zdůraznila, že divadlo je nikdy nedělalo, čímž vedení divadla vyhovělo požadavku veřejnosti, aby byl celý systém transparentní. Ale teď tvrdíte, že ty open cally sice budou, ale zároveň budete vybírat i mimo ně.
DB: Zásadní výběr bude vždy představovat nabídka z open callu.
HM: Já to jako systém vnímám, ale možná máme jinou představu o tom, co je a co není systém.

Systém přeci znamená, že dopředu je známo, kam a za jakých podmínek se můžete přihlásit a na základě jakých kritérií se vybírá. Působí to tak, jako byste si nechávali otevřená zadní vrátka.
DB: Může to tak působit, ale stejně si myslím, že prostor pro umělce mimo open call nebude zásadně velký. Je to spíše možnost pro případ, že se nepodaří program naplnit v rámci open callu. Může se stát, že umělci budou mít plný kalendář a časově se nesejdeme. Ale to teď teprve zjistíme, ohodnotili jsme přihlášené projekty, udělali seznam a předali ho provoznímu týmu PONCE, který má za úkol vyřešit naše požadavky na základě provozně-technických možností divadla. Až budeme mít k dispozici jejich odpověď, budeme se bavit o dalším postupu.

Takže je to spíše záložní řešení.
DB: Není to určitě primární cesta, kterou bychom programaci divadla chtěli řešit.

Když to řeknu jinými slovy: nemůže se stát, že se někdo přihlásí do open callu a bude odmítnut, protože už bylo místo nabídnuto někomu mimo výběrové řízení. 
DB: Ne, to se nemůže stát.
HM: Tento střet nastat nemůže. Ale v oslovování lidí, které známe, nevidím žádný problém. Neoslovuje totiž jeden člen rady, ale celá rada, tedy tři až šest lidí. Pokud někdo navrhne umělce, musí ho před ostatními obhájit. Vnímám to jako jiný postup, než když takový výběr dělal jeden či dva lidi.
Nevidím v tom problém ani proto, že je to zcela běžný postup i mimo divadlo PONEC a zdá se mi, že často umělci nemají odvahu se přihlásit. Takto dostávají impuls, jsou k tvorbě vyzváni konkrétním člověkem či institucí.

Říkal jsi tři až šest lidí Umělecké rady?
DB: Jde o nás tři plus tři zástupce z provozního týmu. Já, Honza a Sylva jsme v Umělecké radě, ale pořád musíme úzce spolupracovat s provozním týmem.

Rozumím tomu, že to může být běžnou praxí, ale to přece neznamená, že je to v pořádku z hlediska transparentnosti, o níž se v souvislosti s kauzou v PONCI mluví. Takže opravdu se nemůže stát, že někdo mimo open call vyšachuje jiného z výběrového řízení?
HM: To se nemůže stát. Ale mohli bychom pak říct, že tímto podobným, vlastně netransparentním způsobem byl vybrán i rezidenční umělec na příští rok (Nataša Novotná – pozn. redakce). Tady ale výběr konkrétního umělce vzniká na základě společné debaty.
DB: U rezidenčního umělce je to ale jiný systém.

Open call měl uzávěrku koncem května. Jaká byla odezva? 
DB: Přihlásilo se šestnáct zájemců. Vzhledem k možnosti podpořit sedm premiér se mi zdá počet dostatečný.

Už jste vybrali?
HM: Máme předvybráno, zajímá nás pět projektů.
DB: Máme pořadí.

Pět projektů z celkových sedmi.
HM: A pak máme konkrétní vytipovaná jména, která chceme oslovit ke spolupráci.
DB: Vedle toho ale musíme počítat s rezidenčním umělcem a se seniorskou skupinou, což už byl předem domluvený projekt. Mělo by vzniknout seniorské představení s premiérou na festivalu, které by se případně poté i reprízovalo v PONCI.

Takže pět lidí z open callu, rezidenční umělec, seniorská inscenace – to už jsme na sedmi premiérách. Kam se vejdou vytipovaní umělci mimo open call?
HM: Z open callu to možná budou nakonec čtyři, to ještě nevíme jistě.
DB: Záleží na provozních podmínkách a možnostech, které nyní ale nedokážeme odhadnout. Více budeme vědět po osobních schůzkách.

A rezidenčního umělce nebudete vybírat na základě open callu, ale dohodnete se na něm mezi sebou uvnitř týmu.
HM: Ano, už teď jsme oslovili Natašu Novotnou na rok 2025, která se spoluprací souhlasila.

A takto by to mělo fungovat i do budoucna?
DB: Ano, takový je zatím plán.

Jak vaše spolupráce tedy reálně funguje?
SŠ: Scházíme se pravidelně od dubna. Máme seznam inscenací, které zůstávají, a musíme je doplnit o nové. Poslední schůzka byla nad vybraným open callem a společně jsme diskutovali různá pro a proti.

Jak často se scházíte?
DB: Podle potřeby.
HM: Dnes (12. června – pozn. redakce) jsme měli od konce dubna šestou schůzku.

A jaká je vaše rozhodovací pravomoc? Na začátku jste totiž u náplně práce používali slova jako „úvaha o programu“ a „osobní preference“. Do jaké míry tedy skutečně rozhodujete o programu a do jaké míry do toho vstupuje ta manažerská, komunikační složka divadla?
DB: Jak už bylo řečeno, aktuálně je program sestavený do konce roku kvůli již přislíbeným smluvním závazkům.

Měl jsem na mysli vaši práci, tedy programaci od roku 2025.
HM: Naše pravomoc je maximální. Projekty z open callu jsme hodnotili my a pak jsme se bavili ve třech, navíc jsme se docela shodli. Výsledek jsme předali PONCI a jeho tým pak kontaktuje jednotlivé umělce. Jde ale o výběr, který jsme si sestavili my.

Myslím, že ta spolupráce mezi vámi je jasná. Ale mně jde o vměšování ze strany divadla do tvorby programu.
HM: Do ničeho se nevměšují. Zatím ani není příliš do čeho. Navíc od září jsme navrhli ještě další aktivity a i ty byly vyslyšeny.

Veřejnost se obává, aby nedošlo k tomu samému jako předtím. Když byla uměleckou vedoucí Markéta Perroud, Yvona Kreuzmannová, ačkoliv v divadle nepůsobila, pořád koncentrovala ve svých rukách významnou moc, pomocí které měla schopnost ovlivňovat scénu současného tance. Moje otázka tedy zní, jestli vám Yvona Kreuzmannová nebo kdokoliv další z týmu může říct: „Tohle tam nebude.“
HM: Svou roli může hrát provozně-technické hledisko, kde se střetnout můžeme. To se prostě může stát.
SŠ: Ale pak je i na nás posoudit, jestli daný argument má skutečně moc převážit naši volbu.
HM: Na rovinu – Yvona Kreuzmannová se všech sezení Umělecké rady zúčastnila, a to v rámci předávání nějaké historie, návaznosti projektu. Sám jsem za to rád, ale myslím, že náš vztah ještě hledáme.
Otevřeně jsem se jí zeptal: „Yvono, ty jsi tedy členkou rady, nebo nejsi? Jaká je tvoje role?“ Jedná se totiž o velmi tenkou hranici, kdy už by mohla působit jako členka rady. Ale Yvona se od toho zcela veřejně distancuje. Vyčkávám, zda její vliv bude patrný či nikoliv. Dávám si na to pozor.
DB: Ale zatím se to nijak neprojevuje.

Čeho se přesně zříká?
HM: Našeho úkolu, že by rozhodovala o programu.
DB: Nesporná je ale její odpovědnost za celou organizaci.

To nepochybně, ale jedná se spíše o manažerskou odpovědnost, která by neměla ovlivňovat program divadla.
DB: To samozřejmě ne. Ale i ten program musí fungovat v kontextu celého divadla.

Samozřejmě jsem si vědom, že Yvona Kreuzmannová je jako statutární zástupce organizace zodpovědná za to, že bude vše v pořádku, takže na jejích bedrech leží velká odpovědnost. Možná to ale Honza dobře nazval, ta hranice je totiž velmi tenká, takže hledání a vyjasňování pozic a vzájemných vztahů musí být velmi náročné pro vás i pro ni.
HM: Je to prozatím pohyblivý systém. Počkal bych ještě, jak a zda bude vše fungovat.

Zajímala by mě vaše dramaturgická vize do budoucna. Něco zaznělo už na posledním veřejném setkání. Honzo, zmínil jsi, že chceš objevit způsob, jak posílit spolupráci mezi PONCEM a amatérskou scénou, ZUŠkami, amatérskými přehlídkami a čerstvými absolventy. Máme to chápat tak, že se bude jednat o jednu z programových linií?
HM: Základní školství by nemělo mít výrazné a permanentní místo, ale rád bych nalezl způsob, jak navázat vzájemnou komunikaci, setkávání a spolupráci. Mnozí pedagogové ze zmíněného prostředí jsou známí i ze spolupráce v rámci svých projektů v PONCI. 
Zároveň vnímám jako logické propojení PONCE a Konzervatoře Duncan centre, jediné divadlo pro tanec a jediná státní škola pro současnou taneční tvorbu. Nemá jít ani tak o samozřejmost, ale spíše o logickou snahu o spolupráci i s absolventy školy, kterým se v tvorbě dařilo. Například jsme navštívili květnový absolventský koncert a diskutujeme o jednom adeptovi, kterého bychom pozvali a poskytli mu v divadle zázemí.

I vy, Sylvo, jste zmínila, že se chcete zaměřit zejména na mladé umělce na začátku kariéry. 
SŠ: Ano, část našich sezení míří na Duncan centre a HAMU, kde hledáme potenciální tvůrce.
HM: Zároveň navazujeme na to, co už funguje. HAMU má každoročně prostor divadla k dispozici v květnu.

Dášo, vaše preference na setkání nezazněly.
DB: Připojuji se k podpoře mladé generace, ale i ZUŠek, protože právě tam se objevují talenty, které pak pokračují na Duncan centre, HAMU a dále. Myslím, že je to dobrá cesta umožnit jim a vyzkoušet si práci v profesionálním prostředí divadla.
A pak je pro mě důležitá podpora regionů. Na mimopražských scénách současný tanec často naráží na problémy. Podpoře se věnuje už nyní festival TANEC PRAHA. V případě divadla bychom mohli například pozvat regionální promotéry na premiéry divadla.

Je ještě něco dalšího, na čem jste se společně shodli a rádi byste to promovali i v dramaturgických plánech do budoucna?
HM: Shodujeme se na podpoře lidí, kteří z divadla odešli již dříve z různých existenčních důvodů a nyní se tvorbě tance nevěnují. Takže oproti té mladé generaci nás zajímají i zkušení a zralí umělci.
A pak jsme otevřeli debatu na téma umělců na Slovensku, v Maďarsku a v Polsku. Je to linie, kterou bychom rádi podpořili, ale jsme si samozřejmě vědomi, že v PONCI by měl mít místo český domácí tvůrce. Zahraničí je spíše otázka festivalu, ale chceme hledat cesty a způsoby, jak podpořit tvorbu umělců i z těchto zemí.

PONEC k téhle linii přikročil podporou ukrajinských tanečnic po útoku na jejich rodnou zemi.
DB: Právě tímto směrem naše podpora míří. Situace v Maďarsku, v Polsku a nyní i na Slovensku není úplně růžová. Jedná se ale zatím jenom o myšlenky, nemáme to ještě zformulované.

Druhá část rozhovoru vyjde ve čtvrtek 27. června.



Dagmar Bednáriková

Absolvovala katedru produkce DAMU v Praze a následně doktorský program na divadelní fakultě JAMU v Brně. V praxi se zaměřovala na produkci divadelních projektů alternativní činohry, později na pohybové divadlo a současný cirkus. Uplynulých 15 let se věnuje řízení kulturního centra KD Mlejn, kde se vedle pohybového divadla, současného cirkusu a tance spojuje také divadlo, hudba a komunita. Je členkou prezidia ITI, které se jako zastřešující platforma pro scénická umění věnuje strategickým tématům, jako je Status umělce, VKI (Veřejná kulturní instituce) a podobně. Jejím zájmem je propojování Prahy s dalšími regiony prostřednictvím Asociace kulturních center ČR a celosvětové organizace ASSITEJ, která podporuje divadlo pro děti a mládež. Netradiční divadlo, tanec a cirkus jsou pro ni hlavními nositeli možností spolupráce a tvůrčího rozvoje v domácím i mezinárodním prostředí.

Sylva Šafková

Absolventka Taneční konzervatoře Brno a Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. V letech 2000–2002 pokračovala ve studiích na École-atelier Rudra Béjart Lausanne, kde se stala interpretkou Béjart Ballet Lausanne (2001) a následně souboru Compagnie M – Maurice Béjarta v Lausanne (2002–2003). V Praze působila jako sólistka Pražského komorního baletu Státní Opery (2004–2005) či demisólistka Baletu Národního divadla (2005–2013). Vedle interpretační práce se začala věnovat také choreografii (Cumbia, Simple symphony for three, Fuga, Zinin, Ciacona, Záměna, Triang, We are all same yet different), jejíž studium na pražské HAMU ukončila v roce 2009. V Praze spolupracovala s několika tanečními soubory (Pražský komorní balet, Dekkadancers a Bohemia Balet). Pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci vytvořila celovečerní balet Alenka v říši divů (2016). Od roku 2015 spolupracuje se souborem Dance Company Nanine Linning / Theater Heidelberg, kde v letech 2016–2017 působila jako rehearsal director a asistentka choreografie. Od roku 2019 působí jako umělecká asistentka choreografa a uměleckého ředitele souboru 420PEOPLE Václava Kuneše. Pro soubor 420PEOPLE vytvořila choreografie INspiraCe, Why things go wrong (duet byl vybrán mezi 20 nejzajímavějších děl evropské platformy Aerowaves: Twenty 2024), HeArt of Noise nebo taneční film Through Glass, který získal hlavní cenu Pick Of The Fest Award na tanečním filmovém festivalu v Los Angeles.

Honza Malík

Absolvoval Konzervatoř Duncan centre v roce 1999, od roku 2007 zde působí jako pedagog. Má profesní zkušenosti ze Státní opery Praha, byl v angažmá v rakouské Laroque Dance Company (2004–2006 a 2012–2016), spolupracoval s Divadlem Minor a Divadlem bratří Formanů. Byl spoluzakladatelem souboru NANOHACH (2004–2016), který umělecky vedl a ve kterém působil jako tanečník, produkční a manažer. Pod křídly NANOHACH se podílel na realizaci více než 30 autorských projektů českých (V. Švábová, L. Flory, M. Záhora, L. Švejdová, J. Komárek) a zahraničních tvůrců (K. Foss, I. M. Popovici, N. Charnock, P. Fornayová, F. Ramalingom). V letech 2013–2022 realizoval domácí i zahraniční taneční program pro Prague Pride Festival. V roce 2017 založil umělecké uskupení Pulsar (díla M. Záhory a další rozšířená odborná činnost ve spolupráci s T. Krčálovou). Byl nominován na Cenu za nejlepší interpretaci 2008 (DeRbrouk) a cenu Tanečník roku 2010 (Zločin a trest). Obdržel The Best Actor Critics Award (2011, Rusko). Festival ...příští vlna/next wave... jej poctil cenou Osobnost roku 2014 a na České taneční platformě 2017 získal ocenění Taneční manažer roku (Cena Jiřího Opěly). Od roku 2016 je dramaturgem Nu Dance Festivalu v Bratislavě a členem odborné komise na Fondu pre podporu umenia. Je lektorem mnoha vzdělávacích seminářů pro tanečníky a pedagogy, pravidelně je porotcem regionálních a celostátních přehlídek tance pořádaných Nipos-Artama.