Rachid Ouramdane. Foto: Patrik Imbert
„Dvojice sól“ Tordre se zdá velmi soukromým, intimním dílem vytvořeným pro tanečnice Annie Hanauer a Loru Juodkaite. Jaký příběh stojí za touto spoluprací?
Když mluvím o tomto díle, vždy mluvím o dvojitém choreografickém portrétu dvou žen. Způsob, jakým se Annie a Lora pohybují, o nich něco odhaluje, sdílejí krásnou intimnost, což je něco jiného než soukromí. Inscenace není o jejich každodenním životě, ale je mnohem více o zvláštně hlubokém a intimním vztahu, který vytvářejí s diváky, když jsou na jevišti. Obě jsou jedinečnými osobnostmi, a to je to, co se snažím zhodnotit v mém díle: pracovat s výjimečnými lidmi, kteří se zabývají způsobem, jakým se na sebe díváme.
Každá z tanečnic má velmi specifický pohybový slovník… Jak jste toto kombinoval s choreografickou tvorbou? Jinými slovy, jak probíhal tvůrčí proces?
Znám je již mnoho let a je pravda, že jejich způsob pohybu je mimořádný. Ale ve skutečnosti jsem se zde nesoustředil tolik na pohyb, který pro toto dílo vyvinuly, ale spíše na atmosféru, již dokázaly vytvořit na jevišti. Když se díváte na Loru a její otáčení, zjistíte, že jste tváří v tvář něčemu jedinečnému, je to velice silné, téměř na hranici rituálu. S Annie je to jiné, má schopnost přetvořit jakoukoli situaci v něco klidného a neformálního. Přináší na scénu minimalistickou poetiku, jíž komunikuje se svou partnerkou. Celá inscenace je o atmosféře dialogu, kterou tanečnice vytvářejí.
Co vám tato spolupráce dala?
Tyto dvě ženy dostaly od života něco, co nežádaly. Ale místo toho, aby to jen snášely nebo zůstaly pasivními, se rozhodly reagovat, přeměnit to. Jsem ohromen a dojat jejich schopností čelit realitě světa, že z něho jen tak nevystoupily. Myslím, že velmi chytře kladou otázky a zkoumají, jak se lidé dívají na někoho, kdo je jiný než „většina“.
Rachide Ouramdane (*1971) je jednou z předních osobností současné francouzské taneční scény, od roku 2016 je spoluředitelem Centre chorégraphique national v Grenoblu a je rovněž spolupracujícím umělcem Théâtre de la ville v Paříži a Bonlieu théâtre v Annecy. Pravidelně je zván ke spolupráci s Lyon Opera Ballet (Superstars – 2006, All around – 2014), během své rezidence na Sibiři vytvořil v roce 2010 spolu s ruským souborem Migrazia dílo Borscheviks… a true story… a roku 2011 připravil u příležitosti 20. výročí britského souboru Candoco Dance Company představení s postiženými tanečníky (Looking back). Od té doby, co založil vlastní taneční soubor L’A, se zaměřuje na pečlivý sběr materiálu ve spolupráci s filmaři či autory. Ukazuje, že umění tance může přispívat k sociální debatě a rozvíjet v choreografii poetiku svědectví.
Marie Puchernová
Milý Romane, děkuji za Vaši reakci na mou recenzi i debatu, která kolem ní vznikla pod Vaším facebookovým příspěvkem.…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr