Tři otázky pro... Ivanku Kubicovou o české premiéře Carminy Burany

24. 10. 2013 rozhovory

Autor Lucie Burešová

Co vás inspirovalo k choreografickému ztvárnění Orffovy kantáty?
„Inspirací“ byla nekompromisní zakázka se strany japonského souboru Kasai Ballet – žádný Martinů ani Stravinský (mnou nabízené varianty), pouze Orff a jeho Carmina Burana, dílo notoricky známé, jehož scénické zpracování by nikdy nebylo mojí vlastní volbou. Byl to úkol, se kterým jsem se musela vypořádat. Začala jsem historií díla, partiturou a texty jednotlivých písní. Čím víc jsem se nořila do záludností Orffovy hudby a textů, tím víc vystupovala do popředí pro mne jediná možnost jevištního zpracování, nejen ve vztahu k japonskému prostředí, ale i k hudbě Carla Orffa – žádný experiment, ale inspirace lidovým tancem a evropským středověkem. Jak probíhala práce s japonskými tanečníky a jaký ohlas měla premiéra v Japonsku?
Po prvním kontaktu s Japonci v Praze jsem měla zhruba jeden měsíc na přípravu základní koncepce jevištního zpracování. Druhé setkání byl „prodloužený víkend“ v Japonsku, kdy jsem prezentovala svou koncepci a požadavky na její realizaci a ve workshopech vybrala interprety. Další měsíc v Japonsku byl věnován nastudování díla.
Premiéra se setkala s neuvěřitelným ohlasem a od té doby je Carmina Burana v repertoáru Kasai Ballet od roku 2001 až do dnešních dnů. Měnily se generace tanečníků, některých rolí se zhostili i herci, takže z toho vznikala „Carmina Burana stokrát jinak“… V dalším plánovaném uvedení Carminy Burany v Japonsku (únor 2014) budou účinkovat i členové Bohemia Baletu Taneční konzervatoře. V čem je nastudování studenty TK hl. m. Prahy jiné (nové)?
Současné nastudování Orffova díla s Taneční konzervatoří se neliší od původní japonské verze. Ředitel Taneční konzervatoře, Jaroslav Slavický, viděl DVD s aktuální japonskou nahrávkou a její nastudování si objednal. Pro studenty je to trochu nezvyklý způsob práce – žádné arabesky a krkolomné technické prvky, žádný Petipa ani současná avantgarda – prostě zcela jadrný a zemitý projev, vnímání rytmických struktur Orffovy hudby a přirozená tanečnost a radost z pohybu. Je na divákovi, aby posoudil záměr choreografa a výkony interpretů. Ivanka Kubicová získala taneční vzdělání na tanečním oddělení Konzervatoře v Praze (1965) a na katedře tance Akademie múzických umění v Praze (choreografie, 1988), studovala na London School of Contemporary Dance (1968–72). Jako tanečnice působila v Československém státním souboru písní a tanců (1965–68, 1972–74 sólistka), Ex Group London School of Contemporary Dance (1970–72), v Černém divadle Jiřího Srnce (1975). Byla tanečnicí, choreografkou, baletní mistryní a zástupkyní šéfa Baletu československé televize (1974–87).
Po svém návratu z Londýna začala pedagogicky působit, významně se podílela na uvedení technik amerického modern dance do českého prostředí; specializovala se na techniku Marthy Graham. Krátce působila jako pedagožka tanečního oddělení pražské Konzervatoře, významná byla její pedagogická činnost v rámci aktivit taneční skupiny Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1976 začala pedagogicky působit na katedře tance Akademie múzických umění v Praze (od 1993 vedoucí katedry, docentka 1994).
Její choreografická tvorba byla spojena hlavně s taneční skupinou VUS UK, pro kterou vytvořila např. Trojkoncertino Alexeje Frieda (1983). Spolupracovala s Armádním uměleckým souborem Víta Nejedlého(Slunovrat, 1988), pro balet Národního divadla v Praze vytvořila choreografii Sonatina dramatica s hudbou Alexeje Frieda (1990), v Ústí nad Labem nastudovala Svěcení jara Igora Stravinského a obnovila Sonatinu dramatiku (1999). V 90. letech se podílela na několika muzikálových inscenacích (Kocour v botách, 1994; Jesus Christ Superstar, 1994; Evita, 1998). Spolupracovala na pořadech v televizi, s dalšími tanečními soubory, získala choreografická ocenění na soutěžích, pracovala v zahraničí (Japonsko).