Tři otázky pro Hanu Polanskou Turečkovou, Ondřeje Vinkláta a Marka Svobodníka

Hana Polanská Turečková. Foto Jiří Thýn.

Autor Lenka Dobešová Trubačová

Odpovídá Hana Polanská Turečková

Tancem prý chcete sdělit nesdělitelné, co tedy chcete sdělit Mysteriem času?
Ano, tuto kontradikci jsem použila jako zkratku k vyjádření komplexu myšlenek, kterými se ve vztahu k choreografické práci zabývám. Pokud mám být konkrétnější, zajímá mě jeviště jako magický prostor, kde se pohyb stává prostředkem i cílem, a ne mimesis (napodobením) – nesleduji pohybem něco konkrétního. Používám vizuální znaky a jejich vztahy, které se stávají symbolem či obrazem, který odkazuje k tajemství. V práci s těly tanečníků v prostoru pak využívám geometrii ve výtvarné i pohybové složce. Tyto myšlenky a postupy samozřejmě nejsou nijak převratné, ale byly využívány hlavně experimentem moderny a poté přetaveny postmodernou.

Jedním inspiračním zdrojem je i řecká mytologie – jak ji propojujete s exaktním vyjádřením času ve fyzice, kterým se choreografie také zabývá?
Není nic samozřejmějšího v našem životě než časoprostor, v kterém se pohybujeme a který neustále měříme od události k události a chápeme jako konečný. Pokud se ale snažíme si uvědomit nezměrné trvání a vzdálenost vesmíru, nebo dokonce nekonečno, je otázka času irelevantní a přestává existovat. V tom mě fascinuje právě chápání této nezměrnosti času v mytologii starých Řeků – Titán a vládce kosmu a času Kronos raději požere své děti, než aby dopustil změnu trvání bezčasí. V křesťansko-židovské tradici pro mne toto bezčasí reprezentuje ráj. V choreografii lze tuto inspiraci vystopovat zejména v introdukci k vlastní Kabeláčově skladbě, kterou složil Jan Bubák, a také na ni odkazují rozměrné výtvarné kostýmní prvky. Inspirace exaktní fyzikou se pak projevuje spíše v geometrické struktuře choreografie a ve formování pohybu.

Vybrala jste si hudbu Miloslava Kabeláče (1908–1979) a jeho Mysterium času… Proč právě toto dílo?
Zadání od PKB bylo jasné – česká vážná hudba. Měla jsem několik favoritů, mezi nimi i skladby Miloslava Kabeláče. Po zaslání mého výběru mi majitel PKB a zadavatel zakázky Ivan Dunovský poslal jako odpověď Kabeláčovo Mysterium času, které v mém výběru nebylo a mne skladba okamžitě uhranula svou geniální hudební strukturou a obrovským nábojem. Podnětem k vzniku skladby byly, jak Kabeláč vzpomínal, jeho myšlenky a dojmy z úchvatného pohledu na hvězdnou oblohu a hluboké citové rozechvění nad vesmírným děním a pevným řádem, který mu vládne. Tyto pocity mi nejsou neznámé, i když mezi vznikem skladby a mým ztvárněním je šedesát let, věřím, že je spolu s námi bude sdílet i divák.  

Odpovídá Ondřej Vinklát

Vaše choreografie Teď² je založena na prchlivosti okamžiku, zajímají vás také důsledky lidského chování a činů. Jak jste na tuto problematiku přišel a jak jste ji převedl do pohybové formy?
Vnímám okamžik jako jeden velký proud. Nedá se říci, že je prchlivý a že mi utíká mezi prsty. On tady nepřetržitě je! Život je neustálý pohyb! Zajímá mě také, jaké důsledky mají naše činy a kam až mohou dosáhnout. Kdy a proč přijde ten moment, že už je dílo hotové.

Kolik tanečníků bude v choreografii vystupovat? Používáte nějaké rekvizity?
Jedná se o duet muže a ženy. Spíše než rekvizity budou tanečníci brát do hry funkční scénu.
Nerad bych do premiéry prozrazoval, o jakou scénografii se jedná, že chceme diváky překvapit.

V choreografii sám vystupujete, nebo účinkujete v jiné části premiérového večera Pražského komorního baletu?
Tančím v některých svých choreografiích v rámci skupiny DekkaDancers. Užívám si to, ale je také dobré vidět své choreografie zvenčí. Více než pro sebe mě baví tvořit pro druhé. Nápady, které přijdou od tanečníků i třeba mimoděk, jsou unikátní. Mě by nikdy nenapadly! To je daleko zábavnější než předtančit tanečníkům kroky, aby je zopakovali.  

Odpovídá Marek Svobodník

Jak vaše choreografie Chvilka POEzie zpracovává chápání faktoru času, který je styčným bodem připravované premiéry Pražského komorního baletu?
Látka, kterou jsem si vybral, je de facto horor. A v hororu jde vždycky o čas. Vy víte, že ta nebo ona věc se stane, otázkou je ale – kdy? V tu chvíli roste napětí, což je právě ta přitažlivá stránka tohoto žánru. No, a pak je tady ještě moment překvapení. Například americký filmový režisér Quentin Tarantino je v tom mistr. Napětí roste, divák čeká a nakonec se dočká, ale něčeho, co předně vůbec nečekal.

V čem se vaše choreografie inspiruje Havranem od Poea?
Je to volná adaptace tohoto díla. Na druhou stranu, ať je jakákoli, musíte mít na paměti její dopad na diváka, který by měl být shodný s předlohou. Tentokrát jsem vsadil na černý humor. Jednak jej mám rád, nikdy předtím jsem jej ještě nepoužil a zároveň si troufám tvrdit, že k Havranovi neskutečně sedí tím, jak toto dílo čtenáře zároveň baví a mrazí. Navíc na české taneční scéně ho najdeme jako šafránu.

Pracujete v choreografii s tématem čekání a smrti. Jak tyto lidské konstanty propojujete?
Vzhledem k tomu, že Poeův Havran je sám o čekání a smrti, propojení už existuje. Tady, jak se říká, kupujete už „upečenej dort“. Na mě a na mém tvůrčím týmu Siedlaczek-Knolle-Karlos je, abychom jej náležitě naservírovali. Je to rozhodně groteska, určitě Tim Burton, 99% komiks, jedeme směr Absurdistán a cestou jednomu vozíčkáři přihřejeme polívčičku.    

Hana Polanská Turečková vystudovala taneční konzervatoř v Praze, dějiny umění na Katolické teologické fakultě UK v Praze a choreografii na HAMU v Praze, kde pokračuje v doktorském studiu na téma interakce umění a choreografie.
V letech 1999–2000 působila v Národním divadle Brno a mezi lety 2000 a 2010 byla členkou souboru a později demisólistkou Národního divadla v Praze. Od roku 2010 působí jako nezávislá tanečnice, choreografka a pedagožka.
Choreografie Mono no aware nastudovaná pro Pražský komorní balet se v září 2012 nominovala do osmnáctky choreografií mezinárodní choreografické soutěže „no ballet“ v Ludwigshafenu. Od ledna 2012 je choreografkou a členkou umělecké rady Pražského komorního baletu. Žije v Praze s manželem Filipem Polanským a synem Matějem.  

Ondřej Vinklát absolvoval v roce 2011 Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Již za studií se stal v září 2009 členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet, kde na sebe výrazně upozornil v různých sólových partech. V roce 2012 nastoupil do angažmá baletu Národního divadla, kde od sezony 2014/2015 působí jako první sólista. K jeho rolím patří např. Basil v Donu Quijotovi, Krabat v Čarodějově učni nebo Romeo v baletu Romeo a Julie. Se svým kolegou Štěpánem Pecharem vytvořil choreografie např. Červenej čudlik nebo Přesně včas, společně s Markem Svobodníkem a Štěpánem Pecharem 131ND 56LM 31NS k zahájení sezony ND 2013/2014. Je držitelem Ceny Thálie 2013 za roli Romea z baletu Romeo a Julie v choreografii Petra Zusky.  

Marek Svobodník získal vzdělání na Taneční konzervatoři Brno, v roce 2006 odešel do Prahy a stal se členem souboru pražské Laterny magiky, kde působil dvě sezony. V roce 2008 přijal nabídku do angažmá baletu ND v Brně, kde se o rok později stal sólistou. Na podzim roku 2012 se vrátil zpět do Prahy, ale již jako člen baletu Národního divadla, kde působí dodnes jako demisólista. Mimo svá angažmá spolupracoval se skupinou Pro-ART, DekkaDancers nebo katedrou alternativního divadla DAMU.
Choreograficky se poprvé projevil během angažmá v NdB. Zde vytvořil svůj balet pro děti Čertstory (2012). V Praze se podílel na projektech 131ND 56LM 31NS, Obrazy a Game over. Na podzim roku 2015 se stal jednou z vedoucích osobností současných DekkaDancers, kam také přenesl některé své dřívější choreografie. Pro tento typ souboru adaptoval známé téma Faunova odpoledne, které je jeho zatím posledním počinem.