Tři otázky pro Douglase Lee: „Emoci může vyvolat i pohled na neobvyklý tvar či dynamický pohyb.“

Douglas Lee na zkoušce choreografie Puppet. Foto: Martin Divíšek.

V anotaci k novému představení Puppet pro Balet Národního divadla uvádíte, že loutky mohou v lidech probouzet představivost a kreativitu a působit stejnou energií, jaká diváky přitahuje na baletní představení. Co symbolizuje loutka pro vás?
Myslím si, že to, co mne na loutkách inspiruje a láká, a s tím spojená tvořivost a představivost, se začalo rozvíjet, když jsem byl dítě. V dětství začínáme být kreativní, hrajeme si, líbí se nám různí panáčci, panenky, a utváří se tak určitá část našeho mozku. A to, co dnes dělám na tanečním sále, je v podstatě to samé. Přicházím s různými nápady, zkouším je s tanečníky, a když je dobrý den, tak mám pocit, že jsme vůbec nepracovali. Jako bychom si jen hráli (smích). Loutku ale vnímám také jako nádobu, kterou musí naplnit nějaká kreativní myšlenka. Teprve ta ji rozhýbe a přivede k životu.

Téma dětské hravosti se v představení Puppet odráží mimo jiné v hudbě. Tu tvoří perkuse, které v některých pasážích připomínají zvuk hrací skříňky. Měl jsem rovněž velmi jasnou představu o kostýmech a rekvizitách, které tanečníci využívají a které opět evokují dětské hračky, například panenky v hrací skříňce.

Mluvíte také o tom, že rád využíváte flexibilitu a fyzické možnosti tanečníků k vytvoření jistého druhu krásy. Přidáme-li k tomu principy loutkohry a působení jakési vnější síly, jedná se možná až o extrémní, nezvyklé tvary a obrazy. Co si pod tím můžeme představit a proč vás právě tato pohybová stránka tak zajímá?
Myslím, že choreografové mají stále touhu něco objevovat, přicházet s něčím novým. A myšlenka loutek a loutkářství se velmi dobře snoubí s představou lidského těla, které se umí hýbat mimořádným, nezvyklým způsobem. Zhruba před dvěma lety jsem vytvořil představení Petruška na hudbu Igora Stravinského, v němž je hlavní postavou také loutka, a v rámci tohoto tvůrčího procesu jsem se snažil rozvinout určitý pohybový slovník – něco velmi expresivního, co by naznačovalo, že tanečníci snad ani nepůsobí jako lidské bytosti, protože jejich pohyby jsou velmi neobyčejné. Tehdy mne začaly pohyby loutky lákat z choreografického hlediska. Může z toho pramenit mnoho zajímavých nápadů, ze kterých čerpám při dalších projektech. Jako choreograf navíc často vnímám tanečníky hlavně skrze jejich těla a flexibilní končetiny a s tím pracuji, zkouším, do jakých pozic se mohou dostat. Má to v podstatě blízko k umění hadích žen a mužů. Může to být samozřejmě i způsob vyjádření emocí, ale emoci někdy vyvolá pouhý pohled na neobvyklý tvar nebo dynamický pohyb.

Myšlenka fyzické i mentální loutky může vzbudit také představu „šedé eminence“, někoho, kdo tahá za neviditelné nitky. I to je jeden z aspektů, které by v rámci představení Puppet mohly být zajímavé, ale rozhodně jsem nezamýšlel vytvořit nějaký politicko-sociální komentář.

Jak celkově vnímáte fakt, že světová premiéra proběhne místo na jevišti v divadle formou záznamu na YouTube?
Jsem rád, že se to vůbec děje a že diváci mohou vidět alespoň něco a nemusí jen čekat, až bude všechno za námi a divadla se znovu otevřou. Sledovat video na YouTube samozřejmě není to samé jako navštívit velké divadlo, ale pomůže to lidem překonat období, než se věci vrátí zpátky k normálu. Je to skvělé i pro tanečníky, myslím, že jsou nadšení a mají se čím pochlubit rodině a přátelům a ukázat, že stále pracují a tvoří. Nicméně, při běžné premiéře přichází určitá katarze, tanečníci jsou motivovaní, je tam spousta adrenalinu. Pak se odehraje představení, lidé slaví a panuje pocit, že se dokončila jedna kapitola. Když jsme ale pořizovali záznam, bylo divadlo skoro prázdné, což byl velmi zvláštní pocit.

I proces zkoušení byl kvůli pandemii více stresující. Pravidla se měnila ze dne na den a báli jsme se onemocnění v souboru. A když divadlo naplánovalo, že pořídíme záznam (o čemž se začalo hovořit poměrně brzy a nahrávali jsme už v listopadu), chtěl jsem ho samozřejmě udělat dobře a kvalitně. Takže jsem opravdu rád, že se nám i přes neustálou nejistotu podařilo vytvořit něco konkrétního a hmatatelného.

Bohužel jsem neměl moc příležitostí ke komunikaci a interakci s autory dalších dvou částí v rámci programu Fénix, takže jsme nemohli nacházet společné opěrné body. Ale myslím si, že to nakonec přispělo k tomu, že divák uvidí tři naprosto odlišné věci. Smutné je, že absolutně netuším, jak ta další dvě představení vypadají, protože kvůli pandemii jsme se v podstatě rozdělili do tří samostatných skupin, které zkoušely v jiných časech a prostorech. Tak se těším, až práci svých kolegů konečně uvidím.

Douglas Lee (*1977)

Douglas Lee se narodil v Londýně, kde také získal základy baletního vzdělání na Arts Educational Schools. Poté obdržel stipendium na Royal Ballet School, kterou absolvoval v roce 1996 (získal cenu Alicie Markové). Stal se členem Stuttgartského baletu (Stuttgarter Ballett), v roce 2002 zde byl jmenován prvním sólistou. Stuttgartská opera (Staatsoper Stuttgart) poprvé uvedla jeho kreace Aubade a Lachrymal.

V březnu 2011 měla premiéru jeho desátá choreografie pro Stuttgartský balet nazvaná Miniatury. Po tvůrčím úspěchu ve Stuttgartu se Douglas Lee rozhodl pro dráhu svobodného umělce a začal jako choreograf působit po celém světě. Do Stuttgartu se vrátil a vytvořil pro soubor díla Aria a Arcadia a na repertoár Stuttgartského baletu se dostala také jeho další choreografie Lifecasting na hudbu Steva Reicha, jež vznikla pro New York City Ballet a časopis Time Out NY ji označil za jedno z nejlepších představení roku 2009.

Lee pracoval rovněž pro Norský národní balet (Nasjonalballetten er Norges), Vlámský královský balet (Ballet Vlaanderen), baletní soubory v Augsburgu, Dortmundu a Mohuči, řecký národní balet, Ballet du Rhin či Tulsa Ballet. V roce 2016 získala jeho kreace Snow Was Falling pro divadlo v ruském Permu prestižní Zlatou masku za nejlepší choreografii. Douglas Lee vytvořil Legion pro soubor NDT 2, Playground pro Atlanta Ballet a tři nová díla pro Ballett Zürich. K jeho zatím posledním choreografiím patří Earthlings pro Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu, nová adaptace Petrušky na hudbu Igora Stravinského pro baletní soubor Staatstheater Nürnberg a kritiky oceněná Naiad pro Stuttgartský balet.