Václav Janeček. Foto: Zuzana Lazarová.
Před dvěma lety jsi náhle opustil vedení katedry a ujal se funkce prorektora pro studijní záležitosti AMU. Jak tě ale pozoruju, když probíháš uspěchaně kolem nebo odcházíš ze školy po setmění, mám pocit, jako by ti práce několikrát přibylo. Co je vlastně náplní tvé práce?
Všechny funkce jsou nějakým způsobem poziční a v našem středoevropském prostoru společensky hodnocené, ale já jsem třeba úplně alergický na to, když mě někdo oslovuje pane prorektore – to vůbec nic neříká, to není moje jméno, funkci může dělat úplně každý, ale Vaškem Janečkem můžu být jenom já. Navíc si mnoho lidí myslí, že na vysokých pozicích se dělá jen reprezentace, jakože někde se pohovoří, schroupne se chlebíček… no tak to vůbec. Agenda AMU je obrovská, všichni musí makat. Mou náplň práce dělá na Karlově Univerzitě devět lidí! Samozřejmě pro mnohem více studujících, ale úředničina je pořád jen jedna – nostrifikace, akreditace, řády, pravidla, inovace, systémy, to vše se musí nastavit pro celou školu funkčně.
A to je ještě ta příjemnější část práce, úmorné je dohadování, hledání souladu, protože AMU je speciální v tom, že třeba hrát na hoboj je něco úplně jiného než filmařina, a přesto je nutno nastavit pro všechny studijní obory fungující pravidla.
Takzvaně za všechny prachy je pak odpovědnost a nutnost vše ustát, přejít pomluvy. Jsem samozřejmě z divadla zvyklý pracovat i o víkendech, dělám svou práci rád, nejde mi odpojit se na čtyři dny od e-mailu, to bych se pak v těch příchozích zprávách utopil.
Hned po oslovení jsem řekl rektorce, že chci také dál učit. Samozřejmě jedu někdy nadoraz, nedělám všechno perfektně, musel jsem toho hodně odříct, ale když odučím trénink, tak mě to nabije, endorfiny jdou nahoru. To jsem prostě úplně šťastný a mám pak energii na to otevřít nějakou protivnou kauzu v mailu a vůbec žít.
Tak jak se tedy cítí tanečník, jehož přirozenost je v teplákách na tanečním sále, ve funkci? Co si myslíš, že si jakožto tanečník neseš jako benefit do aktuální pozice?
První výhodou je určitá rezistence, protože tanečníci jsou nepochybně velmi odolní a něco vydrží. Vědí, že nesmí nikdy polevit. Znáš to sama z opery – všem se dá pauza, a tanečníci dál stojí na hlavě… drží a drží. Všechny něco bolí, ale jedou naplno, uvědomují si, jak jim letí čas, kdy už nebudou moct tančit. Takže zamrazíš koleno, spolkneš amfetamin, někdo šňupne kokain a voilà, jsi na jevišti jakoby nic. Tak možná bychom si na rektorátu taky měli před jednáním šňupat. (smích)
No a pak myslím, že umím lépe číst řeč těla a mohu i mást nonverbálním projevem, pohledem, přetvářkou, že něčemu nerozumím, i když moc dobře vím, o co jde. (smích) Využívám toho spíše podprahově.
A netrpíš celé dny na jednáních nebo před monitorem a za klávesnicí?
Samozřejmě mě hrozně bolí záda. Spoustu jednání musím stát, protože už prostě nezvládám sedět na schůzi pět hodin, to mě ničí. Ale nejde jen o to organizovat a odsedět ty schůze. Jsou to také hodiny příprav a čtení dokumentů. Ale mnohem hůř na mě působí stres, protože jak jsem od zásady nekonfliktní, tak si to držím v sobě a to se pak projevuje na zdraví.
Přesto všechno se neustále vracíš i k tomu kumštu. Nedávno přijel do Prahy ostravský balet s oceňovanou Carmen, u níž jsi stál jako dramaturg. Jak to při vší té vytíženosti zvládáš?
Bylo to krásné, jenom jsem nemohl být v Ostravě intenzivně aspoň tři týdny před premiérou. Na začátku bylo skvělé, že jsem inscenaci mohl ovlivnit, když řada věcí zůstávala ještě otevřená.
A ten bonus, že se Carmen povedla a že se líbí divákům, tvůrcům, těm, co ji tančí, a dokonce i kritikům a odborníkům, to se samozřejmě v životě stane zřídka. Takový zázrak byl například Perfect Day Lenky Vagnerové nebo Grafitti v Laterně magice, Baletománie. Takové momenty ti pak dávají křídla.
Samozřejmě i neúspěchy posouvají, i když to zní jako klišé. Nemám problém se přiznat k něčemu, co nevyšlo, to je zkrátka v životě běžné a je potřeba mít úctu a pokoru k běžnému stavu věcí, a to je možná tajemství úspěchu.
AMU je specifická tím, že se předpokládá, že všichni pedagogové jsou zároveň aktivní umělci. Jak lze vlastně skloubit vlastní uměleckou ambici s činností pedagogickou a zároveň třeba s tou administrativní?
Tady musím ze své pozice říct, že jsem úředník amatér, zatímco jakožto umělec mám kvalifikaci vysokou.
No dobře, počkej, já ti do toho skočím. Myslíš, že můžou vést školu umělci, kteří jsou vlastně administrativní amatéři?
Je to obojí o nadání, nejen o kvalifikaci. Můžeš mít vystudovaný management, ale když nemáš nadání koncepčně přemýšlet a komunikovat, tak ti to moc nepomůže. Zároveň nikdy nedoženeš zkušenost umělců, kterým instituce slouží. Vždy jsem i v souborech chtěl, aby tajemníkem baletu byl někdo, kdo si praxí prošel a ví, co jsou záskoky, přípravy, co je potřeba. Mělo by to být propojené. Samozřejmě jsem si musel doplnit vzdělání, mám vysokou školu, doktorát, habilitaci.
Nevadilo mi se tzv. rekvalifikovat, bavilo mě vždy o věcech přemýšlet, měl jsem k tomu zkrátka předpoklady, dispozice, jak my tanečníci říkáme. Mám kázeň, komunikační schopnosti a taky fantazii. Možná si nepamatuju všechny paragrafy, ale zase nepíšu předpisy tak, aby jim nikdo nerozuměl. Protože některé fakt musím číst třikrát a stejně tomu úřednickému jazyku nerozumím. Převedu si to na prostředí divadla a je úsměvné, když si uvědomím, že píšeme nařízení pro to, co se má dít, když třeba vypadnou systémy jako KOS nebo elektrika, někdo v nějaké funkci umře, nebo když všichni na katedře umřou… (smích) prostě trochu jiný svět, ta administrativa. Ale jsem rád, že jsem do fungování AMU zapojený. Mám pocit, že můžu prosazovat a připomínat tanečníky, aby se na ně a jejich potřeby nezapomínalo.
Katedra tance dlouhodobě vychovává pedagogy budoucích tanečních profesionálů. Jak vnímáš současný stav tanečního vzdělávání u nás?
Nepřísluší mi soudit systémy konzervatoří, protože na nich teď nepůsobím, neznám je všechny. Samozřejmě vidím určité rysy mezi uchazeči na přijímačkách, jejichž projev mnohdy prozradí to, odkud přicházejí. Ale myslím, že je super, že každá škola má jiný přístup. Ale já tím, že tu konzervatoř mám, tak jsem hodně tolerantní. Vím, kolik toho mají studenti za sebou, co všechno musí do sebe dostat, těch kánonů je opravdu mnoho a oni se musí soustředit především na fyzický výkon. Protože těch osm let ještě zároveň s dospíváním a mentálními i tělesnými změnami, to je opravdu velký zápřah. Takže když pomyslím na to, co všechno taneční vzdělání po nich vyžaduje, tak je naopak respekt, pokud ovládají i jiné znalosti nebo mají rozhled a přehled o kontextu celého oboru.
Co je pro tebe jako pedagoga alfou a omegou?
Nastolit se studenty vztah. Lidský, vstřícný. Nepřijít jen zadat trénink, odškrtnout si osnovy, ale mluvit s nimi o tom, jak se mají, co kde viděli, věnovat tomu 5, 10 minut na začátku a konci hodiny. To je to, co buduje atmosféru na sále, zvyšuje motivaci, pohodu, chuť se zlepšovat.
Je to takový náš kolorit, stěžovat si na svou školu, i když třeba není tak špatná a má dobré výsledky. To je podle mě potřeba změnit – vychovat žáky, kteří budou hrdí na to, kam patří, budou tam chodit rádi, těšit se na každý další trénink, beze strachu.
Vidíš sama, že prváci, co k nám přijdou, jsou často hodně zakřiknutí, nejsou zvyklí formulovat svůj názor, že je tu musíme povzbuzovat, aby z té ulity vykoukli. Přitom by stačilo s nimi na konzervatoři nemluvit jenom imperativem, ale vytvořit dialog, naučit se naslouchat. Ta výuka je tam mnohdy založená z důvodu nutnosti a naléhavosti na rozkazech jako: „noha!“ „ne to koleno!“ „pusť se té tyče!“ „padáš!“. Je to sice dobře myšleno, ale vlastně mnohdy formou štěkání připomínek nebo oprav. Tak by bylo fajn to vyvážit nějakou vřelou lidskou komunikací o životě a oboru třeba během strečinku nebo kompenzace.
Pedagogika tance je jedním z mála uměleckých oborů, kde učíme, jak učit. Myslím, že v jiných oborech je to spíše o předávání nějakého mistrovství. Čím to, že právě v tanci?
Učitelé na vysokých školách nemusejí mít kvalifikaci učitele, zkoušky z psychologie, pedagogiky, didaktiky a pedagogické praxe patřičného předmětu. Takže jsou to učitelé amatéři a není v tom pejorativní smysl, určitě je jich plno, kteří prostě umějí dobře přenášet profesní zkušenosti a znalosti. Je skvělé, když v té pedagogické „stáji“ jsou různé osobnosti, jako na naší katedře, kde každý má jinou zkušenost a studenti dostávají pestrou škálu inspirace.
Čím to, že právě v tanci se přirozeně etablovala andragogika?
Protože se jedná o kompletní znalost a zkušenost s tělem, návod, jak s tělem pracovat, umět s ním žít, jak ho pozorovat, jak ho vnímat. Je skvělé, že pedagogové učící tanec neučí jenom kroky, nejsou jen zadavatelé a lepiči kroků. Samozřejmě to umění musí mít v malíku, s tím se počítá. Ale rozumí tomu tělu jako člověku, jako osobnosti vyvíjející se a proměňující se, osobnosti, která má emocionální dynamiku. Pedagog má být hodně znalý těla fyzického, biologického, estetického, komunikačního i nevyrovnaného. Měl by umět rozeznat, když někdo moc zhubne nebo mu moc narostou svaly, tušit, zda s něčím neexperimentuje, když ti omdlí holka na sále, takže buď nejedla, nebo má menstruaci, musíme odhadnout jejich kondici. Kdy s tím bojovat a učit se to překonat, kdy a jak se nenápadně zeptat, co se děje.
V metodice vždy říkám, že základní dovednost, kterou tanečník potřebuje, je rovnováha, bez rovnováhy vlastně vůbec nemůžeš nic začít dělat. Rovnováha je něco, co hledáme, i jako naši životní rovnováhu, naši psychickou rovnováhu. A někdy máme pocit, že už jsme ji našli, ale zase ji ztrácíme a hledáme dál. A pořád je pravda někde uprostřed, stále na tom musíš pracovat, hledat, fixovat, ověřovat – prostě v tom je symbolika.
Jako se piruetu nenaučíš jenom tím, že budeš umět patřičně vytáčet koleno a brzdit patu, to je to nejmenší. Je to taky věc středního ucha, možná nějaké kondice. Třeba to jinak nejde, než se na chvíli na všechny ty poučky vykašlat a už jenom nacvičit tu rotaci. A pak se zase vrátit zpět a rozložit si to na kousky.
Pro mě to má úplně stejnou symboliku, proto je taneční vzdělávání naprosto komplexní, a teatrálně řečeno, přínosné i pro společnost.
Nechtěl jsi působit spíše na konzervatoři než na HAMU?
Ne, tady je mi to bližší. Úloha vysokých škol čili mít určitý vliv, posílat ho směrem na ostatní vzdělávací instituce, mi dává víc. Neumím si představit být celé dny na sále s dětmi, byl bych hrozně vyčerpaný a cítil bych se asi nevyužitý. Myslím, že jsem tady správně. Dává mi to smysl.
Jak to, že mají pedagogové na konzervatořích mnohem lepší platy než my tady na vysoké škole?
Jo, to je bohužel nespravedlivý systém, ale tak to prostě je. Střední školy jsou placeny z ministerstva školství, zatímco vysoké školy jsou nezávislé, pracují s jiným rozpočtem. V Praze se vedoucí katedry nevyhrabe ani na 40 hrubého. Daleko horší je fakt, že mezi těmi 26 veřejnými školami se AMU drží platově na nejnižších příčkách, taková Masarykova univerzita má průměr klidně 140 tisíc měsíčně a AVU s AMU se drží kolem 35 tisíc. Ta propast je obrovská a 4 %, která mají všechny umělecké školy dohromady slíbena, stále nestačí.
Je pravda, že jiné vysoké školy si asi hodně přivydělávají výzkumem. V umění je to stále velmi křehká otázka…
A přitom v tanci má výzkum velký smysl a potenciál. Do taneční pedagogiky stále více prostupují potřeby poznat lépe tělo. Hledáme souvislosti, jak může tělo déle dosahovat lepších výkonů, jak pracovat s kompenzací, psychosomatikou, nutričním poradenstvím, arteterapií, rehabilitací atd.
To sdílení zkušeností o pokroku je v našem oboru opravdu relevantní, koneckonců o anatomii a biologii pořád sice víme jistě víc, než kolik jsme věděli před 100 lety, ale míň, než co budeme znát za 100 let. A výzkum ohledně fungování těla může přinést poznání, které by pak ocenila celá společnost.
Co tě v práci a v životě dobíjí?
Baterky si dobíjím hlavně na sále, kde jsem rád. Jsem šťastný, že můžu být v tanečním prostředí, je to takový úplně jiný svět odtržený od reality. Civilní svět řeší úplně jiné problémy, jeho dnešní generaci nerozumím, připadá mi v něčem bez emocí a vášně, neustále hledá svou identitu, neví, jak se cítí. Přál bych si, aby se občas obrátila ke svému duchovnu, chvilku mlčela a užila si nějakou krásu, jakou zažíváme na sále. Odvrátit se od virtuální reality na instagramu, ale žít život opravdový, reálný. To je to tajemství. A nemyslím duchovní jako náboženské, ale obrátit se do sebe. Ptát se, proč mi tato muzika zní takto a proč se mi líbí támhlety barvy, proč jsem někdy bez nálady a proč mám vůbec něco a někoho rád? Sám si takto se sebou často povídám, bilancuju situace, posouvám se dál.
A tomu tanečnímu světu bych zase doporučil se občas rozhlédnout venku a uvědomit si, že jsou v životě i jiné věci, než zda jsem přibral kilo a zda se mi nepovedla pirueta.
Stále říkám, že hlavní je hledat balanc. Nechci, aby to vypadalo jako poselství nějakého starce. Nehledě na to, že člověk nestárne, ale zraje, stále někam putuje, spěje. Nemyslím, musíme zažít všechno, i to špatné, abychom prozřeli. Nemusíme projít komunismem a nacismem a válkou. Dovedeme si to představit, stačí pozorovat. Stačí zajít na dětské onkologické oddělení u nás v nemocnici a člověku dojde, jak má být vděčný za osud, který má.
Takže se připojuju do toho davu těch staroušků, kteří říkají: „Nenechte si vzít tento svět!” Každý z nás může ovlivnit svou komunitu – rodinu, přátele, třeba jen 20 lidí kolem sebe, a to je dost. Nečekejte na spasitele, na oporu v nějakém zákonu, je o nás, jaký si ten svět uděláme.
Co ti dělá v životě největší radost?
Asi prostě láska, i když to zní možná pateticky. Lidé, kteří jsou kolem mě, na mě neprskají, ale usmějí se a vím, že je mi mezi nimi dobře. Nemyslím, že je potřeba se s někým pohádat, aby si tě vážil. Pojďme to změnit. Láska ti dá sílu některé věci prostě překousnout, neprožívat, vydechnout. Musím říct, že největší dar od Pána Boha je, že se mi daří být obklopený lidmi, se kterými je mi dobře, kterým je se mnou dobře, a to mě nabíjí. Nepropadnout se do toho, že je život smutný. Naučit se odpočívat, tím pádem se lépe ovládat.
Jak tedy odpočíváš?
Miluju kytičky. Tu jejich barvu a vůni, jak se probouzí na jaře z té šedé zimy. Pořád mě to dojímá. Pracuju na zahrádce, dělám si po nocích truhlíky nebo si kupuju řezané kytky. Zapálím si cigaretu, obdivuju tulipány ve váze a opravdu si to užívám. Asi jsem nějak esteticky citlivější, že to tak silně vnímám.
No a za druhé velmi rád cestuju. Vždy jsem rád cestoval i s divadlem. Teď si rád uletím třeba do Itálie, miluju pohled na nekonečné moře, autenticitu lidí, kteří nežijí v blahobytu, fascinuje mě pohled na visící prádlo na šňůrách, takový hmatatelný obyčejný život. Nebo třeba Londýn, fascinuje mě jejich metro a vlaky, doubledecker… Z cest se pak vracím plný elánu a chuti do práce.
prof. MgA. Václav Janeček, Ph.D. (*18. 4. 1964)
Jeho cesta za tancem vedla od krasobruslení přes dětské role v Národním divadle v Praze až k sólistovi Laterny magiky. Účinkoval v tanečně-pohybovém kvartetu Perfektní den aneb Mr. Gluteus Maximus, jehož autorkou a choreografkou je Lenka Vagnerová, a v titulní roli Beethovenova baletu Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance v choreografii a režii Heleny Kazárové.
Další nejvýznamnější roli v jeho životě představovalo pedagogické působení téměř ve všech českých divadlech, zejména v Národním divadle v Praze, v Laterně magice, v Národním divadle Brno, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Divadle J. K. Tyla v Plzni, Divadle F. X. Šaldy Liberec, ale také v Komorním baletu Pavla Šmoka, na konzervatoři Taneční centrum Praha, a především na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze. Na katedře tance vyučuje kromě techniky klasického tance také řadu předmětů týkajících se taneční didaktiky, estetiky, managementu a dramaturgie. Poslední tři jmenované předměty rovněž částečně nebo jako host vyučuje na Univerzitě Jana Amose Komenského Praha, Vysoké škole ekonomické v Praze a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Jako hostující pedagog působil rovněž v zahraničí, zejména v Dánsku, Finsku, Rusku, Španělsku, Švédsku, v Turecku, v Japonsku a v USA.
Jako dramaturg, scenárista či režisér a jako asistent choreografie se podílel na několika inscenacích, např. Amerikana II a III, Baletománie, V Plzni to (ba)letí, Nočná skúška, Graffiti, Argonati, Cocktail 08 a 12, v Ostravě Carmen.
Vydal také několik odborných publikací (Taneční estetika, Úvod do taneční pedagogiky, Pedagogika klasického tance pro umělecké školy a jiné), řadu článků, rozhovorů, profilů, programových brožur a jako spoluautor se Štěpánem Kubištou knihu Laterna magika aneb „Divadlo zázraků“ a s Mahulenou Křenkovou knihu Basic Communication for Ballet Teachers.
Působil jako dlouholetý dramaturg baletu Národního divadla a Laterny magiky, jako vedoucí katedry tance na AMU v Praze a v posledních letech jako proděkan na HAMU (pro zahraniční záležitosti, agendu akreditací a kvality studia), nyní působí jako prorektor AMU pro studijní záležitosti.
Oporou a kvalifikací pro jeho široký umělecký a pracovní záběr se mu stala studia na konzervatoři, na AMU v Praze, doktorské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, habilitační řízení ke jmenování docentem a nakonec jmenování profesorem prezidentem České republiky.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace