Světlana a Zdeněk Mládkovi: rozhovor se sólisty baletu Jihočeského divadla

Světlana a Zdeněk Mládkovi: rozhovor se sólisty baletu Jihočeského divadla

SVĚTLANA MLÁDKOVÁ

Divákům Jihočeského divadla se v rámci inscenace Sen noci svatojánské představíte v roli Titánie, našla byste nějaké vlastnosti, které máte s danou postavou společné a které povahové rysy vám v souvislosti s touto postavou jsou naopak zcela cizí?
Nikdy se nezamýšlím nad tím, co mám s danou rolí společného, i když co se týká Titanie, musím přiznat, že to byl pro mě snad poprvé velký protiúkol. Je velmi dominantní, sebevědomá, hrdá, a to zrovna není moje přirozenost. Navíc přebírat roli, která byla již divákovi předložena a má už konkrétní tvář, je pro mě těžší než si ji utvořit podle sebe. Na druhou stranu musím přiznat, že v milostném duetu Titanie s Oberonem pociťuji určitou výhodu.

S příchodem nového vedení soubor realizoval a stále realizuje řadu zahraničních cest. V jakém městě na vás publikum udělalo největší dojem a z jakého důvodu vám takto utkvělo v paměti?
Musím vás poopravit, s novým šéfem baletu sice podnikáme cesty do zahraničí, ale vždy do Budapešti, takže já osobně nemám srovnání s jinými zahraničními diváky než s těmi budapešťskými.

V rámci programu komponovaného večera Taneční delikatesy jste se měla možnost setkat s choreografickou tvorbou Jiřího Kyliána, to se v životě poštěstí jen málokterým tanečníkům, lze i ve vašem případě hovořit o jakémsi splněném snu?
Jiří Kylián je v tanečním světě skutečně osobnost, která se těžko překonává, a opravdu jsem ráda, že jsem se setkala s jeho tvorbou. Ale musím přiznat, že co se týká tanečních snů, nemám a ani jsem neměla žádný konkrétní sen, a pokud se zmiňujeme o Tanečních delikatesách, musím se vedle Jiřího Kyliána zmínit i o tvorbě Václava Kuneše a jeho báječné ženě Rei Watanabe, která s námi jeho choreografii nastudovala.

Během svého dlouholetého působení v Jihočeském divadle jste měla možnost tančit v řadě titulů tradičního repertoáru, byla vám tato interpretační poloha blízká, anebo dáváte spíše přednost modernímu tanci?
Pro mě byl vždycky zajímavý charakter role, moc mě bavilo to, k čemu se teď v roli Titanie opět mohu vrátit, totiž k možnosti skloubit taneční a herecký projev, cítit, jak diváka vtahujete do té či oné nálady, a pociťovat, jak s vámi divák prožívá všechny emoce.

Která pedagogická osobnost vás v životě nejvíce ovlivnila?
Já jsem velký patriot, a tak musím zmínit pedagogy z Taneční konzervatoře hl. města Prahy, nemůžu jmenovat jednu osobnost, protože každý profesor, s kterým jsem se při studiu setkala, mi dal něco, z čeho jsem později mohla čerpat. Mimo pedagogů z Taneční konzervatoře mě v poslední době výrazněji ovlivnila Jeanne Solan, která je pro mě nejen výborným pedagogem, ale i osobností.

Již několik let se věnujete pedagogické činnosti, jaké vlastnosti, podle vašeho názoru, nejvíce chybí mladé generaci tanečníků?
Nemyslím si, že mladé generaci tanečníků něco chybí, spíš jde o to, jak jsou vedeni svými pedagogy, učiteli, rodiči. Jde o to, aby byli vychováváni stejně jako my k úctě ke kultuře, k divadlu, k úctě k pedagogům, kolegům a všem lidem, kteří dobře odvádí svou práci. Myslím si, že úcta a chuť tvrdě pracovat na zadaných úkolech je to nejdůležitější pro všechny generace.

Která z choreografií vás od příchodu nového choreografického vedení zatím nejvíce oslovila a čím si vás tak získala?
Choreografie Attily Egerháziho Bolero. Byl to první kus, který jsme s manželem tančili, a rovnou v Budapešti. Je to pro mě velmi působivé ztvárnění Ravelova Bolera a pro mě jako pro tanečnici velká výzva.

Váš manžel v posledních letech sbírá jedno ocenění za druhým, sama jste držitelkou dvou Jihočeských Thálií. Z pohledu ženy se nemohu nezeptat, zda vás tyto ceny stále baví leštit, máte na ně doma ještě vůbec dostatek místa?
Všechna ocenění samozřejmě máme vystavená, ale musím přiznat, že nemají předem připravené speciální místo. A jako žena vás můžu uklidnit, že k žádnému velkému leštění nedochází, protože většina cen je prakticky vystavena za sklem.

Zamýšlela jste se někdy nad tím, kolik hodin měsíčně trávíte v tanečním sále, popř. na jevišti? Jak trávíte volný čas?
Abych pravdu řekla, poprvé jsem se touto myšlenkou opravdu zabývala až po zranění kotníku. Zůstala jsem měsíc doma, zatímco můj manžel chodil do práce a téměř jsme se neviděli. Pokud mám volný čas, pak ho většinou trávím studiem Vyšší odborné školy sociální. Když jsou všechny povinnosti splněny, pak samozřejmě s rodinou a přáteli.

Vedle svého manžela se v Jihočeském divadle objevujete již řadu let, co byste poradila tanečníkům, kteří, podobně jako vy, pracují po boku svého partnera a chtějí si udržet harmonický vztah?
Není žádná rada. I my se pořád učíme skloubit dohromady pracovní a osobní vztah a stejně tak se nám to někdy daří lépe a někdy hůře. Takže, hlavně to nevzdávat a pořád se snažit hledat tu nejklidnější cestu. Všem kolegům přeji hodně štěstí.

ZDENĚK MLÁDEK

Ve Snu noci svatojánské se představíte v  roli Oberona po boku své manželky Světlany: je těžké pracovat v blízkosti své ženy, nezmocňuje se vás o to větší nervozita?
Musím přiznat, že za ta léta ve stejném angažmá v tom vidím spíše určitou výhodu. Samozřejmě existují i dny, kdy si spolu tzv. „nesednem“, i kdybychom se stavěli na hlavu, většinou si ale navzájem pomáháme, můžeme si dovolit být k sobě více otevření a častěji se nám naskytne příležitost pracovní záležitosti v klidu probrat. A když je potřeba, dojde i na nezbytné stěhování nábytku a následnou praxi v obývacím pokoji. Při „nastudovávání“ rolí Titanie a Oberona jsme si vším výše uvedeným prošli, a proto jsem ani nějakou nervozitu nezaregistroval.

4. 2. 2011 se v JD uskutečnila obnovená premiéra Snu noci svatojánské, první premiéra se však konala 14. 7. 2010 v rámci Otáčivého hlediště v Českém Krumlově, tedy v přírodní scenérii. Jaký typ prostředí se, z vašeho úhlu pohledu, k výše uvedené inscenaci hodí více?
Každá inscenace má něco do sebe a já si zprvu myslel, že se na klasické hlediště hodit moc nebude. Že mu zkrátka bude chybět ona příroda. Musím ale přiznat, že zde vyplulo úplně jiné kouzlo, a to kouzlo detailu. Jako velké plus také vnímám výraznou změnu z reprodukované hudby na živou. Avšak samotné porovnání bych nechal na divákovi, protože i když se jedná o stejnou choreografii, každá ve výsledku vyznívá jinak.

Pociťujete i při této obnovené premiéře trému a obavy z potenciální divácké odezvy, anebo jste si toto všechno již odbyl v Českém Krumlově?
Na trému a obavy mi při obnovené premiéře příliš času nezbylo, plně jsem se soustředil na souhru mezi mnou a mojí ženou.

Jaký je váš vztah k Shakespearovi, měl jste předtím možnost tančit v některém baletu podle literární předlohy tohoto autora?
Williama Shakespeara považuji za jednoho z nejlepších světových dramatiků. A kromě Snu noci svatojánské v podání baletu Jihočeského divadla jsem měl možnost ještě tančit v baletu Romeo a Julie v Národním divadle, toho času v choreografii Libora Vaculíka.

Několik let jste měl pod vedením Libuše Králové (pozn. bývalá šéfka baletu Jihočeského divadla) příležitost tančit v řadě titulů, kde sehrával svou stěžejní roli příběh samotný, s příchodem Atilly Egerháziho jste měl možnost setkat se i s některými abstraktními kusy. Která rovina je vám z interpretačního hlediska bližší?
V abstraktních kusech většinou čerpám pouze ze svého nitra a ze své přirozenosti. Potřebuji čas, než si v nich najdu tu správnou polohu, a proto každé představení může být trochu jiné. Pokud mám možnost v inscenaci ztvárnit konkrétní roli a navíc v konkrétním příběhu, mám se takzvaně o co opřít anebo také za co schovat. Vždy se však snažím do daného charakteru vložit něco ze sebe. Jelikož mám v těchto inscenacích více času roli rozvinout a tzv. si s ní „pohrát“, je mi tato rovina nyní bližší.

Balet Jihočeského divadla se stal kosmopolitním ansámblem, který sestává ze čtyř různých národností (Češi, Maďaři, Španělé, Rumuni), jakým způsobem vedení vyřešilo tuto jazykovou bariéru?
Společným jazykem se nám stala angličtina, zde jsme na výběr moc neměli. Vedení divadla se nám hlavně zpočátku snažilo pomoci se do této řeči více vpravit skrze jazykový kurz, některé pracovní záležitosti jsou nám také překládány.

Než jste nastoupil do angažmá v Jihočeském divadle, působil jste tři roky v Národním divadle pod vedením Vlastimila Harapese, napadlo vás někdy, že ty největší úspěchy (Philip Morris Award – poupě, Thálie, Cena města České Budějovice etc.) začnete sbírat právě pod patronátem krajského divadla, nikoli pod „křídly Zlaté kapličky“?
Působení v Národním divadle mi přineslo mnoho a já jsem rád, že jsem se o něj alespoň krátce „otřel“. Po svém příchodu do jižních Čech jsem sice začal dostávat větší příležitosti, nikdy jsem však na žádné ocenění nepomýšlel.

V jakých typech rolí se cítíte nejlépe, jste spíše demi-charakterní typ tanečníka nebo dáváte přednost rolím tzv. vážného oboru (danseur noble), kde máte možnost předvést svou technickou zdatnost?
Pro větší barevnost postavy a možnost hlubšího projevu dávám přednost demi-charakterním rolím, kde navíc mohu svoji mysl více odpoutat od technické náročnosti a nechat tak větší prostor samotnému projevu.

Řada oceněných tanečníků se shoduje na tom, že mnoho cen, které získali, byly pro ně v své podstatě velkým překvapením a nebyly získány za, podle jejich soudu, jejich životní role. Jak tomu bylo ve vašem případě, jakou roli byste označil za svou životní?
Více než velké překvapení pro mě některá ocenění znamenala velký šok. Navíc přesto že jsem je obdržel za konkrétní role, vnímám je převážně jako ocenění za odvedenou práci celkově.
V mé taneční praxi jsem měl možnost ztvárnit několik zajímavých rolí a na svou životní stále čekám, i když netvrdím, že bude zrovna spojena s divadlem.

Prozradíte čtenářům, jak vypadá běžný denní režim sólisty baletu Jihočeského divadla?
Snídaně – svačina – oběd – druhý oběd (zhruba poloviční porce mojí ženy) – svačina – večeře a pozdní večeře. A abych nezapomněl, mezi to patří taky 1,5hodinový trénink, zkouška stávajícího či nového repertoáru v délce cca. 4,5 hodiny nebo o něco kratší, pokud zrovna hrajeme nějaké představení. To se pak z pozdní večeře stává často noční večeře.

Získání řady cen je jistě zavazující záležitost, máte pocit, že je na vás od dob, kdy se vám začalo nebývale dařit, vyvíjen větší tlak, jak ze strany médií, tak z řad veřejnosti?
Veškerá svá ocenění vnímám spíše tak, že se na mě usmálo štěstí, než že se mi začalo nebývale dařit. Zájem médií nepociťuji jako nějaký tlak, snažím se mu vždy vyjít vstříc a vzbudit tak větší zájem o taneční umění také u samotné veřejnosti.

Jste držitelem řady prestižních ocenění, vaše manželka se objevila v širší nominaci na Cenu Thálie za rok 2003, získala Jihočeskou Thálii za rok 2003 a 2005, neuvažovali jste někdy o společném založení soukromého tanečního studia? Nechtěl byste své zkušenosti předávat nadcházejícím generacím tanečníků?
O založení tanečního studia jsme neuvažovali, i přesto, že se oba věnujeme pedagogické činnosti. Než bych vůbec já sám začal předávat zkušenosti mladší generaci, např. jako baletní mistr, musel bych si nejdřív doplnit své vzdělání. K tomuto kroku jsem prozatím nedospěl.

Zbývá vám při vaší časové vytíženosti ještě čas na zájmy a koníčky, stále se zajímáte o fotografování?
Na své zájmy se snažím najít nějaký ten volný čas i při mém pracovním nasazení, ne vždy se mi to však daří. Den má bohužel jen 24 hodin, i když občas se mi zdá, že to musí být méně.

Fotografie:
Taneční delikatesy / Neen-ya (foto: Libor Sváček/archiv Jihočeského divadla)
Sen noci svatojánské (foto: Petr Zikmund/archiv Jihočeského divadla)
Attila Egerházi (foto: Zdeněk Mládek/soukromý archiv).