Sasha Waltz: „Snažím naslouchat svému okolí, zrcadlit okolní svět, vnímat dobu, která podněcuje obrazy a probouzí fantazii“

Setkáváme se po zkoušce tvé nové choreografie. Jak zkouška probíhá a o čem představení bude? Jak probíhal proces tvorby?
Jde o Beethovenovu 7. symfonii. Pracovala jsem na ní už během pandemie, když jsme nemohli vystupovat. Začalo to živým přenosem z řeckých Delf ve spolupráci s ARTE a s dirigentem Teodorem Currentzisem. Tvořili jsme v rozvalinách starého chrámu v Delfách a zpracovali jsme 2. a 4. větu. Později jsem ucítila potřebu dokončit celou symfonii a uvést ji v divadle. Nyní tedy dokončuji 1. a 3. větu této symfonie. Člověk zajímající se o novou společnost byl tehdy rozčarován. Očekával revoluční změny a transformaci, ale s Napoleonem přišlo spíše zklamání. A právě 7. symfonie, byla zkomponována po Napoleonově porážce.
Ta hudba je o ztrátě iluzí a utopii. Druhá věta dokonce zní trochu jako smuteční pochod. Oproti tomu první věta je velmi radostná, šťastná, plná života a třetí je pak opět velmi silná, čtvrtá je spíše o boji, má silnou energii. Nikdy se nevzdává.
Symfonie je výzvou, má choreografie je abstraktní, ale nabitá emocemi a odráží různorodé energie jednotlivých vět.
Abych dodala další vrstvu, zkombinovala jsem Beethovenovu hudbu se současnou elektronickou kompozicí. Jde o dílo Freiheit/Extasis Diega Noguery z Chile. Skládal přímo s námi na sále. Tématem jeho díla je svoboda. Co znamená individuální svoboda a jak se vztahuje ke společnosti. Jak můžete být svobodní uvnitř a stále napojeni na okolí, na pravidla a společenské požadavky. Diegova skladba je současná, elektronická, ale odkazuje na Beethovenovu kompozici a její hudební harmonii.  

Za ta léta mohu říci, že v tvé práci je velmi významné propojování umění, jakési tvoření mostů. V nové inscenaci můžeme opět slyšet starou a novou hudbu. Jak je to s oním výzkumem pohybu, tvorbou tance?
Každý druh hudby má své vlastní pole, kde k člověku promlouvá v různých podobách a tělo na ně různě reaguje. A také probouzí inspiraci a fantazii. Hudba a tanec jsou provázány. Já mám ráda jak barokní hudbu, romantická díla Berlieoze nebo Wagnera, tak jazz, experimentální a nové klasické skladby, elektronický zvuk. Barokní hudba je se svým plynutím a rytmem velmi živým, radostným partnerem k tanci, i tragické či kruté libreto je možné proměnit skrze novou úroveň vnímání barokní partitury. Na druhou stranu elektronická hudba otevírá zcela nový vesmír, do něhož ráda vstupuji a následuji ho, protože je v něm nesmírná svoboda a možnosti improvizovat. Když pracuji se svými tanečníky, snažíme se objevovat kvality, témata, postavy, fantazie. Zkoušíme je pojmenovat slovně, porozumět si navzájem a vytvořit společný slovník, jazyk každé inscenace. Esence choreografie leží hluboko v tělesných pocitech a myšlenkách mých i mých tanečníků a spolupracovníků.
Výzvou je převést hudbou vyvolávané vnitřní stavy, myšlenky a emoce do fyzické podoby. Tu v procesu tvorby ovlivňuje primárně moje prvotní idea, později do ní vstupuje individualita tanečníka, s nímž pracuji. Chci, aby vyjádření bylo autentické. Společně tak vytváříme široký slovník, z nějž vzniká choreografie. Trochu odlišný princip používám, pokud tvořím na soudobou hudbu. Práce se skladbami Toshia Hosokawy je odlišná od práce například s barokní operou. Pořád hraje roli individualita a protagonisté, ale samotná kompozice a nakládání s prostorem jsou zcela odlišné. Odlišný hudební styl má zkrátka odlišné potřeby a specifika.

Když jsem přemýšlel o tomto setkání, uvědomil jsem si, že několik věcí má v tvém životě kulatiny. Je ti 60, tvému souboru 30, tvé dceři 20. Já to mám podobné. Pracuji s tebou 20 let, bude mi 40… Jsou ještě nějaká výročí, která jsou pro tebe důležitá?
Ta čísla jsou nápadná, to je pravda. Ve dvaceti jsem studovala, hodně cestovala, do toho tančila s různými lidmi a nabírala zkušenosti. Když jsem začínala se souborem, chtěla jsem něco tvořit, byla jsem připravená vybudovat si svůj vlastní svět a přenést do něj všechny zkušenosti, které jsem do té doby získala. Teď v šedesáti se začínám více zamýšlet. Ještě pečlivěji a opatrněji si vybírám, co chci skutečně dělat, co chci říct, co jsem doteď ještě neudělala. Nelze říct, že tvorba se stává s věkem snazší, protože náročná je vždycky.

Jak vznikl tvůj soubor?
 V době, když jsem přišla do Berlína, jsem se chtěla usadit. Pro soubor byla klíčová inscenace Travelogue I - Twenty to Eight. To bylo dílo, se kterým jsem chtěla vyrazit na turné, nejen odehrát jednu premiéru. A touha utvářet vlastní soubor postupně rostla. Nový soubor přinesl jasnou organizaci, řád, pocit kontinuity. Myslím, že v té době jsem byla na takový krok připravená, chtěla jsem kolem sebe něco vystavět, formovat svůj svět. Důležité bylo i setkání s Jochenem Sandigem, mým pozdějším manželem. Potkali jsme se krátce před premiérou Traveloque I - Twenty to Eight a soubor pak založili společnými silami v roce 1993.

To byl začátek. Jak je to nyní?
Začali jsme zvát nové choreografy, jako v roce 2019 Andrewa Schneidera, aby pro soubor tvořil. Mladé tvůrce jsem podporovala i dříve, ale pak jsem projekt na chvíli pozastavila. Nyní opět cítím, že chci, aby se souborem pracovali i jiní choreografové a režiséři a tanečníci se setkávali s novými umělci a vytvořili jsme různorodý repertoár. Přemýšlím také o společných komponovaných večerech.
Pracujeme rovněž na archivu. Za svůj život jsem vytvořila mnoho děl a teď bych se na svou práci ráda podívala a revidovala ji. Soubor má svůj repertoár, ale existují kusy, které už nechci uvádět, protože patří do minulosti a cítím, že chci uzavřít určitou uměleckou kapitolu. Současně bych nerada, aby se na ně zcela zapomnělo. A právě v té chvíli na scénu přichází archiv.

Jaký životní zlom, impulz či setkání ti dal podnět stát se choreografkou? A kde hledáš inspiraci pro své projekty?
Jako dítě jsem byla velmi pohyblivá a chodila jsem do taneční třídy. Nejednalo se totiž o baletní školu, ačkoli jsme měli hodiny baletu. Důraz se kladl na improvizaci. Prvním skutečným impulzem k tomu stát se tanečnicí byly asi workshopy kontaktní improvizace, ke které jsem se dostala ve Freiburgu v šestnácti letech. Věnovala jsem se tehdy množství improvizačních technik a orientovala se na americký postmoderní tanec. Kontaktní improvizace byla v tu dobu v choreografii velmi vzácná, takže mě nadchla a já ji zvědavě objevovala. I proto jsem se rozhodla pokračovat ve studiu v Amsterdamu na tamní SNDO (School for New Dance Development), jelikož zde bylo silné napojení na Ameriku, bylo zde hodně tanečníků a hudebníků, získala jsem kontakt na soudobou hudbu i tvůrce, kteří následně skládali pro má první díla. Americká experimentální scéna mi tedy byla velikým zdrojem inspirace a ovlivňovala mě. Dále mě inspirují místa, a to mnohem více než samotní lidé. Třeba Berlín, který po pádu zdi přinesl mnohé nové vibrace, svobodu, změny, velké prázdné prostory. Nové možnosti přinesly nové výzvy, nové příležitosti, neobjevená místa, atmosféru i lidi, kteří přicházeli z různých koutů světa. Velký vliv na mě měly i spolupráce s jinými umělci, tanečníky, hudebníky, designéry.

Dalo by se říci, že neustále hledáš nové cesty. Co je pro tebe v umění nejdůležitější?
Mluvila jsem o lidech, městech, prostorech, ale inspirují mě také samotné budovy. Když v nich zkoušíte a prozkoumáváte je, čerpáte z jejich historie, to vše dává dílu nový kontext a prostor, který se stává součástí výsledného celku.
Důležitý je pro mě proces tvorby. Je dlouhý, náročný a neočekávaný, právě to je na něm ale skvělé. S tanečníky i celým týmem spolu hodně mluvíme, zkoušíme, hledáme. Někdy se snažím pevně držet vytyčené cesty, občas ale udělám krok do neznáma, který nás dovede do úplně nových sfér. Ve chvíli, kdy se dostanu někam, kam jsem nečekala, jsem opravdu šťastná. Snažím se svému okolí naslouchat, zrcadlit okolní svět, vnímat dobu, která podněcuje obrazy a probouzí fantazii. Hodně čtu noviny, sleduji, co se děje, jaké otázky řeší společnost, v čem žijeme. Snažím se najít nadčasový slovník, kterému může každý porozumět. Slovník, s nímž se mohou ztotožnit lidé různých kultur. Snažím se o vzájemné porozumění či komunikaci, které chci dosáhnout. Nejde nutně o odpovídání na otázky, ty mohou zůstat otázkami visícími ve větru, záhadnými hádankami, které k sobě všechny poutají.
Každé mé dílo je jiné, liší se od předchozích i následujících. Odráží v sobě mou současnost, naši dobu a lidi, se kterými jsem se potkávala a nechala je na sebe působit.

Kdybys mohla vrátit čas zpět, stala by ses znovu choreografkou? Nebo je tu ještě nějaká jiná profese snů, které by ses ráda věnovala?
Pokud bych nebyla tím, kým jsem, a mohla bych být jinou osobností? Miluji hudbu, ráda hraji a možná bych ráda pracovala jako skladatelka, to by bylo fantastické. Myslím ale, že je velmi dobře, že jsem začala s tancem. Jsem fyzická bytost a pohyb energie v prostoru mi pomáhá udržet si zdravý rozum. Dovedu si představit, že bych mohla být i dirigentkou… Nicméně nyní, kdy jsem více choreografkou, mi právě tanec nesmírně chybí. Vnímám, že pro mě samotnou a můj život je možnost aktivně tančit klíčová. Ačkoli jedním z mých prvních dětských snů bylo stát se výtvarnicí, být jen sama ve studiu. Do určité míry se mi to vlastně splnilo, jen ve studiu pracuji s lidmi a jejich těly… (Smích)

Máš dvě krásné děti. Jak moc si uvědomuješ, že tanec přinesl do jejich života něco jiného?

Obě tvé děti tančí.
Od raného věku se účastnily zkoušek a dovolila jsem jim být i na scéně. Například Lazslo vystupoval v Dido & Aeneas, Sophia v Medee, ve Svěcení jara tančili oba dva. Soubor je úžasná divadelní rodina, které se i mé děti staly součástí. Poznávaly hudbu, texty, začaly vnímat obsah, různé kultury, ale také fyzicky poznávaly vlastní tělo a učily se být beze strachu v kontaktu s jinými lidmi. Myslím, že všechny děti se potýkají s problémy se svým tělem, které se s pubertou zhoršují. Ať už jde o plachost, pocit ošklivosti, jinakosti, vyčlenění. Prostřednictvím tance se skrze tělo můžete najednou stát někým jiným. Vidím pozitivní vliv tance nejen na svých dětech, ale i na všech těch, které se zúčastnily různých edukativních projektů, které pořádáme se souborem. Vnímám, jak z toho profitují. Tanec pomáhá najít cestu k vlastnímu tělu skrz prostor, ve kterém se pohybuješ, a tím, jak se v něm pohybuješ, jaká činíš rozhodnutí, jak se orientuješ, jak v něm žiješ.
Myslím, že tanec může uzdravovat, v tanci pracuješ se svou energií. To neznamená, že každý tanečník musí být šťastný. Ale už máš k dispozici nástroj, jak se uzdravit.

Jak a kde si vybíráš tanečníky do souboru? Vím, že už několik let nepořádáš klasické konkurzy.
Nemám ráda ten selekční proces. Nemusím vidět všechny dobré, a ještě lepší tanečníky světa, mým cílem není tvořit s „těmi nejlepšími“. Chci pracovat s lidskou bytostí, lidským tělem, které je vždy jedinečné a krásné. Zajímá mě osobnost, snažím se s tanečníkem navázat spojení, vnímat, že něco může vznikat a růst. Celý proces je velmi intuitivní. Je samozřejmě nezbytné, aby tanečníci dobře tančili, potřebuji, aby dokonale ovládali určité techniky a dovednosti. Jsem ráda, když jsou vzdělaní a mají vědomosti. Nakonec ale jde o chemii. Někdy mi stačí s člověkem strávit několik hodin na sále a vím. Důležitá je pro mě také souhra ve skupině, protože každé dílo, které jsem kdy vytvořila, pracuje s různorodou mezinárodní skupinou tanečníků. Občas musí být interpreti z premiérového obsazení nahrazeni, to je samozřejmé, generační výměna v souboru jako Sasha Waltz & Guests je nesmírně důležitá. Takže musíš do obnovy a předávání znalostí emočně i intelektuálně investovat, stejně jako si udržovat vyspělé tanečníky co nejdéle v plodné tvůrčí spolupráci.

Pojďme se pomalu protančit k závěru. Jak odpočíváš?
Pomáhá mi četba, procházky v přírodě, jakkoli na ně nemám mnoho času. Pomáhá mi také jen si lehnout, starat se o tělo, dobře jíst. V létě trávím čas na zahradě, s rukama pěkně v hlíně. Ráda plavu, věnuji se józe, chodím na výstavy, cestuji, hraji šachy, medituji, piji čaj, trávím čas s přáteli, rodinou a manželem, pozoruji moře, jeho vlny, měnící se roční období, život…

Pokud bys mohla pozvat nějakou známou osobnost (živou či mrtvou), aby s tebou oslavila tvé narozeniny, kdo by to byl?
Buster Keaton nebo Charlie Chaplin? Nevím, to mě jen tak napadlo. Myslím, že Charlie musel být velmi šarmantní a okouzlující.

Již brzy budou mít diváci v České republice možnost vidět jednu z tvých nejnovějších choreografií, Symfonii MMXX. A to v Národním divadle v Brně. Jaký máš vztah k České republice? Máš nějaké hezké vzpomínky?
V Praze jsme byli hned v počátcích v 90. letech s Travelogue I - Twenty to Eight a pak docela často, takže krásných vzpomínek mám spoustu. Vždy jsme ale byli v jen Praze, jiná města neznám. Takže teď se do Brna velmi těším. Taky mám obrovskou radost, že předvedeme právě Symfonii MMXX. Jde o bohaté, intenzivní dílo, které je podle mého názoru nesmírně silné. Nese v sobě mnoho aspektů mé tvorby posledních let, lze v ní nalézt mnoho krásného a povznášejícího, ale přináší rovněž otázky, reflektuje hnutí odporu, válku, společenské proměny a nespravedlnosti. Jsem zvědavá, co na ni diváci v České republice řeknou, a moc se těším, až uslyším jejich odezvu.

Sasha Waltz (*1963) je choreografka, tanečnice a režisérka. Po studiích na School of New Dance Development v Amsterodamu se připojila k postmoderně orientované newyorské taneční scéně, která úzce spolupracovala s ostatními uměními. V letech 1986 a 1987 tančila v newyorských souborech Pooh Kaye, Yoshiko Chuma & School of Hard Knocks a Lisa Kraus & Dancers. Za centrum svých aktivit si vybrala německé hlavní město Berlín, kde zkoušela nové choreografické přístupy v infrastrukturách, které sama vyvinula. Spolu s Jochenem Sandigem založila v roce 1993 taneční soubor Sasha Waltz & Guests a v roce 1996 také Sophiensæle, což je místo nejen pro tanec, které je dnes centrem nezávislé taneční a divadelní scény nejen v Německu. V letech 2000–2004 byla jednou z ředitelek Schaubühne am Lehniner Platz. V následujících letech aplikovala jazyk a strategie současného tance k oživení a prozkoumání historických i nových oper a baletů a uvedla v život žánr choreografické opery. Sasha Waltz se věnuje sdílení a výuce tanečních znalostí a propaguje tanec jako prostředek společenské a sociálně politické komunikace. V roce 2016 založila formát akce „ZUHÖREN“, se kterým otevřela „třetí prostor“ pro umění a politiku. Rozšířila koncept „Dialoge“ o začlenění tanečních reakcí na architekturu, kde je publikum vyzváno, aby se chovalo jako rovnocenná součást choreografického dění. V roce 2011 obdržela za své mimořádné úspěchy Záslužný řád Spolkové republiky Německo. Od června 2013 je členkou Berlínské akademie umění. V roce 2021 byla Sasha Waltz jmenována francouzským ministerstvem kultury „Commandeur de l’ordre des Arts et des Lettres“.