Šárka Maršíková: „Skvělou atmosféru dělají skvělí lidé – od souborů po diváky“

Šárka Maršíková

Jak zpětně reflektujete první ročník? Setkala jste se s příznivou odezvou, která vás motivovala do dalších let? První ročník byl pro nás rozhodně úspěšný. Bez ohlasů diváků i odborné veřejnosti bychom se do podobného podniku podruhé nepouštěli. Myslím, že rozhodně má smysl v Praze představit i jiné cirkusové směry a intimnější projekty, které přistupují k tvorbě velmi osobitě a neotřele. Loni to byly hlavně soubory Subliminati Corporation a Fet a Mà, které smetly svojí energií diváky ze židlí.

Zaznamenali jste po prvním ročníku větší zájem o lekce akrobacie v centru pro nový cirkus – Cirqueonu, jehož jste spoluzakladatelkou?
Festival byl loni v dubnu a naše kurzy začínají už letos v únoru. Kdo nás objevil díky festivalu, musel vydržet až do začátku nového semestru, ale nemáme to přesně spočítané. Cirkopolis ale dokazuje a propaguje i jinou tvář Cirqueonu. Nejsme pouze volnočasové centrum, umíme a děláme toho mnohem víc.

V rámci druhého ročníku nabídnete i master class, vedené zahraničními umělci. Můžete nám je přiblížit a říci, komu jsou určeny?
Naší snahou je propojit naše české umělce se zahraničními, které zveme na festival. Taková setkání jsou strašně důležitá a inspirativní. Letos nabízíme dvě kreativní dílny – první žonglovací s Guillaumem Martinetem. On je fantastická figura v evropském žonglování. Pracuje jako mentor pro mnoho evropských žonglérů a jeho přemýšlení o žonglování je úplně jiné. Druhou dílnu povede Eva Ordonez, troufám si říct, v současnosti nejzajímavější akrobatka na visuté hrazdě v Evropě. Obě dílny jsou věnované pokročilejším žonglérům a závěsným akrobatům. Speciální událostí je Cirkopolis vol. III a potom workshop pro začínající kritiky pod vedením Vladimíra Mikulky.

I v letošním roce vyvrcholí festival projektem Cirkopolis vol. III, který znovu režíruje francouzský umělec Florent Bergal. Myslíte, že se na spolupráci s umělci opět těší? Stane se tato událost pro festival ikonickou? Budete v následujících letech zvát i jiné umělce, nebo tento výjimečný post ponecháte i v dalších letech tomuto artistovi? Umělci se těší rozhodně, oni si ho „vynutili“. Florent je neuvěřitelně inspirující člověk. Nechápu, jak přežívá – prakticky nespí, pije pořád kafe, kouří, celý den chrlí nápady, tvoří a po večerech tančí tango. V budoucnu chci oslovit i další umělce, režiséry, ale není tak snadné najít ty pravé. Cirkusových režisérů, kteří do podobného experimentu jdou naplno, není tolik. Nechci z Cirkopolisu vol. XX udělat kabaret, kde se jenom seskládají čísla – a hotovo. To je příliš jednoduché, ambicí je, aby skupina opravdu tvořila společně, režisér držel koncept a provokoval. Chce to hodně velkou energii, přípravu a zkušenost. Výsledek je o to nejistější, ale všem na jevišti to dává strašně moc pro další vlastní tvorbu.

Proběhnou oproti loňskému roku nějaké zásadní změny v organizaci festivalu? Navážete i v dalších letech spolupráci s divadlem Ponec?
Připravujeme teprve druhý ročník, zkoušíme stále nové věci, to je přirozené a žádané, nemůžeme jet pořád ve stejných kolejích. Doufám, že s divadlem Ponec budeme nadále spolupracovat, ale to záleží také na technických podmínkách vybraných souborů. Letos to technici nemají snadné. Do budoucna jsme v jednání přirozeně s Jatky78 a uvidíme, co přinesou další roky – všechny cesty jsou otevřeny.

Letošní ročník představí tři současné francouzské soubory. Proč jste zvolili právě je? Jedná se o dramaturgický záměr, přivézt umělce z jedné země? Jaká představení soubory divákům nabídnou?
Spíš se z toho stal dramaturgický záměr. Já v první řadě sleduji kvalitu představení. Nejdřív se „zamiluju do představení“ a potom až zjišťuji, odkud soubor je. Velkou roli hrají i praktické informace, jako technické podmínky souboru a výše honoráře. Obecně je ale Francie domovem největšího množství uměleckých skupin díky systému podpory. Takže sice jsou soubory oficiálně francouzské, ale zastoupeny jsou i jiné národnosti. Letos každý soubor přináší úplně jinou estetiku a jiný přístup k současnému cirkusu. Sacékripa a Oktobre mají velmi divadelní pojetí, hrají si s charaktery. Vedle toho Defracto ve své naprosté dokonalosti techniky působí jako legrácka, ale všichni tři na jevišti neustále překvapují. Ani jeden z projektů není pompézní velkolepou podívanou, ale jsou to takové třešinky na dortu.   

Festival poprvé míří také do regionů – Jihlavy a Olomouce. Na jaké představení se zde diváci mohou těšit a v kolika večerech se zde divákům představí?
To je naším velkým cílem do budoucna, dělat malé regionální „tour“ pro naše hosty. Je to ekonomicky pro všechny výhodné – a hlavně, když už se do Prahy soubory táhnou tisíce kilometrů, je škoda nepředstavit je i v dalších městech. Letos je první pokus a věřím, že se napříště domluvíme i s dalšími partnery. Vozíme hlavně menší projekty, bez velkých šapitó, takže jsou přístupné pro „touring“. V Jihlavě i Olomouci uvedeme Defracto.

Těšíte se opět na atmosféru festivalu?
Každý festival má svoji atmosféru, ta naše se tvoří hodně během workshopů a potom v baru v Akropoli, přirozeně. Skvělou atmosféru dělají skvělí lidé a ti jsou ze všech stran – od souborů, přes společný tým Cirqueonu a Paláce Akropolis až po diváky.