Sára Arnstein a Jiří Šimek z dua Ufftenživot: „Tak moc se potřebujeme, až se spotřebujeme…“

Sára Arnstein a Jiří Šimek. Foto: Petr Kiška

Autor Klára Huvarová

Zajímalo by mě, jak vznikl umělecký název vaší dvojice. Proč Ufftenživot?
Sára Arnstein: Název Ufftenživot vznikl úplně náhodou. Jirka si jednou na facebook přidal fotku, na které byl v takové zvláštní póze, a já jsem mu tam napsala komentář „Ufftenživot.com“ (skutečná adresa je www.ufftenzivot.cz, pozn. aut.).
Jiří Šimek: A později přišel moment, kdy jsme museli založit spolek, abychom mohli být oficiální divadlo, začali jsme hledat název a spontánně z toho vzešel Ufftenživot.
S. A.: Líbí se nám, že v tom názvu je skryté, jak si lidé stěžují na život, a zároveň je to trošku patetické.
J. Š.: Ano, zní to jako ironie, ale my to do určité míry myslíme vážně. A taky je to dost netypické, což jsem si teda uvědomil až po tom, co mi přišel dopis ze soudu, že Ufftenživot opravdu existuje.
S. A.: Jdeme tím i trochu proti proudu všech těch prominentních a „velkých“ názvů, které obsahují slova jako company, dance a podobně. 

Jak dlouho spolu tvoříte?
S. A.: Začali jsme klauzurou v druhém ročníku na DAMU, kdy jsme vytvořili Králíčka.
J. Š.: Vlastně jsme spolu byli čtyři roky ve škole a od té doby to jsou další dva roky. Takže se pracovně potkáváme zhruba těch šest let.
S. A.: Ale spolek Ufftenživot jsme založili v roce 2015, do té doby jsme vystupovali jen jako Sára Arnstein a Jirka Šimek.

Máte za sebou více společných inscenací… Je některá z nich vaše nejoblíbenější?
S. A.: To je těžké, když na to vzpomínám, tak každá z nich měla svoje kouzlo a ke každé bych se chtěla vrátit, ale už na to není moc času. Člověk jde dál a pořád děláme nové věci.
J. Š.: Taky nemám žádnou nejradši, všechny pro mě byly v něčem důležité a každá reprezentuje určitou fázi naší společné tvorby. Králíček bylo jenom loutkové představení, GoG byl pohybový projekt s multimédii a projekcemi a Loneliness & Stuff byla spíš taneční inscenace doplněná o mluvené slovo. A teď se najednou dostáváme k představení, které se nedá nazvat jako činoherní, ale je hodně mluvené a do určité míry také pohybové. Vyvíjíme se a zkoušíme si různé směry.
S. A.: V každém projektu experimentujeme s něčím novým, žádná z našich inscenací není postavena na stejné disciplíně.
J. Š.: Já bych chtěl jednoho dne zahrát všechna naše představení najednou. Králíček by byl taková předehra a inscenace GoG, Loneliness & Stuff a KEEP CALM by vytvořily trilogii. 

Z dnešní ukázky KEEP CALM je vidět, že inscenace bude složena z více uměleckých stylů. Kterým z nich byste ji chtěli prezentovat?
J. Š.: Já bych nejraději nepoužil žádnou škatulku, ale to úplně nejde. Naše představení vznikají skrz improvizaci a na počátku je vždycky nějaká myšlenka, nebo pocit, které chceme divákům sdělit. Způsoby předání – jako slovo, rap, tanec nebo loutkohra – vycházejí z toho, jak to v té improvizaci zrovna cítíme. Ale mohli bychom to „zašuplíkovat“ jako nějaký crossover – svým způsobem je to činoherní divadlo, ale obsahuje také tanec, pohyb, děláme loutky, koneckonců i nějaká multimédia.
S. A.: Tím, co děláme a jak pracujeme, se snažíme stírat mezi těmito styly hranice. Člověk přece může něco říkat, k tomu používat pohyb a to sdělení tím dovytvářet. Je to hodně asociativní.
J. Š.: Navíc některé věci prostě nejdou říct, ale dají se předvést. A naopak, když něco neumíme předvést, tak to prostě řekneme.

Vy jste sami sobě dva režiséři, jak to funguje? Máte nějak rozdělené role?
J. Š.: Nemáme. Ale měníme způsoby práce – v předchozích představeních jsme hodiny a hodiny improvizovali, natáčeli to a vybírali, co použijeme. V posledním projektu KEEP CALM jsme dokonce na začátku pracovali každý sám. Z toho vznikl materiál, který jsme potom jeden druhému prezentovali a společně ho dotvářeli. Oproti minulým inscenacím se teď už navzájem malinko režírujeme, ale v budoucnosti bychom chtěli zkusit jenom režírovat.
S. A.: Já cítím, že bych se na ta představení chtěla koukat zvenku než být neustále vevnitř, chtěla bych zkusit tu druhou stranu. Myslím, že mi to může přinést hodně nového.

Jakou zpětnou vazbu jste získali z reakcí a následné diskuse s diváky, kteří viděli ukázku z KEEP CALM?
S. A.: Mně se potvrdilo, co jsem cítila i předtím – s tím, v čem si nejsem jistá nebo kde jsou nějaké díry, je ještě potřeba něco udělat. A naopak víme, že začátek funguje výborně.
J. Š.: Z mého pohledu se během diskuse stalo to nejlepší, co se stát mohlo, potvrdilo nám to určité pochybnosti. Ale mám z toho radost, myslím, že jsme na dobré cestě.

KEEP CALM vznikalo během několika rezidencí. Kde všude proběhly? A proč jich vlastně bylo tolik?
J. Š.: Měli jsme dvě rezidence, které organizoval jihočeský Kredance, a to ve Švestkovém dvoře v Divadle Continuo a v Rezi.dance v lese v Komařicích.
S. A.: Také jsme byli v Industře v Brně, v Divadle na cucky v Olomouci a v pražském Studiu Alta.
J. Š.: A nakonec tady v Cooltouru, což je taková předehra k velkému zkoušení v Praze v Alfredu ve dvoře, se kterým je spojena jedna naše specifická ukázka work in progress, kterou jsme měli na festivalu Bazaar, a hráli jsme jen dva první monology z představení, ale anglicky pro zahraniční publikum.
S. A.: Bylo jich tolik, protože nemáme vlastní prostor k tvoření a díky rezidencím ho dostáváme. Vlastně nás to i baví – když je člověk pokaždé na jiném místě, čerpá tam jinou energii, potkává nové lidi. Je fajn nebýt v Praze, protože tam máme více práce a je těžší se soustředit jen na jednu konkrétní.
J. Š.: Důvodem je taky to, že na našich projektech pracujeme velmi dlouho (na KEEP CALM zhruba rok a půl). Není to kvůli tomu, že bychom na ně neměli čas, ale máme rádi, když to trvá takhle dlouho, i když je to hrozně ekonomicky nevýhodné a časově náročné. Výhoda je, že když „v tom jsme dlouho“, můžeme se do projektu vžít. Nejsme zaměřeni na produkt samotný, ale na proces, který potom chceme sdílet s diváky. Tohle cestování a zkoušení po republice je zajímavé a dost inspirativní, lidé z různých míst to vidí jinak a pro nás je dobré mít více vstupů zvenčí.

Na čem budete ještě pracovat, co chybí do finální verze?
S. A.: Určitě budeme pracovat na druhé půlce, která je stále problematická, a na scénografii, která podpoří tok představení.
J. Š.: Ano, ta druhá půlka se scénografií hodně souvisí, máme na ni spoustu nápadů, které jsme ještě ani neukázali lidem. Také chybí light design a budeme dále pracovat na hudbě. Intenzivně zakročí i dramaturgyně Marta Ljubková, která nám určitě pomůže inscenaci utužit a zpřesnit.

Kdo přišel s námětem na představení? Co vás inspirovalo?
J. Š.: Naší důležitou inspirací je knížka Sapiens – od zvířete k lidskému jedinci, kterou napsal izraelský antropolog Juval Noah Harari. Ta kniha se zabývá vývojem lidstva od počátků až do dneška, ale neukazuje to dobré, co společnost dokázala, naopak se ptá: Co když jsme přišli a zničili jsme? Co když jsme přišli a znásilnili jsme? Co když jsme přišli a všechno přetvořili?
S. A.: Nepopisuje jen pokrok, ale i to, že kamkoli lidstvo přišlo, něco změnilo nebo zničilo, někdo kvůli tomu umřel, zanechalo i negativní stopu.
Také do toho vstoupila knížka Ishmael od spisovatele Daniela Quinna, která nese podobné téma, jen to není populárně naučná literatura, ale beletrie koncipovaná jako rozhovor opice s člověkem. 

A uměli byste mi zodpovědět otázku z anotace k work in progress? Opravdu se my, lidé, chceme mít jenom dobře?
J. Š.: Myslím si, že do určité míry ano. Jsme hrozní sobci, a kdo si myslí, že sobec není, tak je podle mě ještě větší. Říká se, že zvířata se vlastně chtějí jenom najíst, zplodit potomky a přežít, a já jsem přesvědčený, že jestliže je tohle pravda, tak to v sobě máme i my. Důsledkem toho všeho je, že se chceme mít dobře, být v bezpečí, mít neomezený přístup k jídlu a prostředí k množení, takže se zbavujeme toho, co nám v tom brání, a budujeme si své vlastní bezpečí.
S. A.: Je to taková slepota, spousta lidí nevidí věci do důsledků. Je důležité se nad tím zamýšlet. Pro lidi je podstatnější, aby se měli dobře oni, ne zvířata ani příroda, kterou ovlivňují. O to děsivější je, že my jako lidé máme potenciál, abychom ty důsledky mohli vnímat a podle toho se chovat, ale mám pocit, že to se nám jako celku úplně nedaří. Možná je toho na to naše ratio příliš, a tak vytěsňujeme, co se nám nehodí, nehledě na to, že když se nebude mít dobře příroda, nebo naše planeta, nemůžeme být v pohodě ani my – jsou to spojené nádoby, dvě strany jedné mince… i o tom je KEEP CALM.   

Ufftenživot je umělecká dvojice tvořená Sárou Arnstein a Jiřím Šimkem, dvěma mladými herci, kteří se zabývají autorským divadlem. Potkali se na katedře alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU v ateliéru Petry Tejnorové, v roce 2015 oficiálně založili Ufftenživot a společně vytvořili již tři inscenace – Králíček, GoG a Loneliness & Stuff, na čtvrté performanci s názvem KEEP CALM intenzivně pracují a uvedou ji v Praze na konci září 2017.