S Youri Vàmosem o Snu noci svatojánské: „Shakespeare napsal vulgární komedii. Nemohu to ignorovat.“

Giordano Bozza (PUK), Sergio Méndez Romero (ROBIN), FOTO: Tamara Černá - SofiG

Autor Lucie Hayashi

Od premiéry před více než dvaceti lety jste uvedl Sen noci svatojánské v mnoha evropských souborech. Vždy jezdíte na celou dobu zkoušení osobně dozorovat přípravu?
Ano, jsem u toho rád. Myslím, že je důležité pro celý tým, abych byl u své choreografie a pokaždé jí vdechl nový život. Samozřejmě vyučují mí asistenti, kteří se to musí celé naučit a tanečníkům každý pohyb vysvětlit, ale to je jejich práce.  

Mohou využít jistě také hodně videonahrávek…
Ne, já video nepoužívám. To je lenost. Používám asistenty, od toho je mám. Tanečníci musí tvar zkoumat od jeho počátku, najít ho v sobě, není dobré, aby viděli konečný tvar a jen kopírovali vnější formu.

Měníte něco? Přizpůsobujete choreografii souboru a tanečníkům?
Většinou ne. Choreografie je založená na literární předloze, na mé snaze předat příběh a atmosféru divákům tak, aby ji pochopili. Když se mě zeptáte, co je mé největší přání – tak je to, aby mi lidé rozuměli. Je báječné, že tady máme tak nepřirozený jazyk, kterým balet je – je to naše poezie, pohyb, který byl stvořen pro to, aby nějak výjimečně předal divákům příběh, atmosféru, poezii. Když jsem byl tanečníkem, mnohdy jsem nerozuměl tomu, co tančím, a musel jsem si vymýšlet vlastní příběhy pro své pohyby – stal jsem se tak tanečníkem výrazovým, ne technickým. Ale zpět k otázce, snažím se tedy nic neměnit – vše, co jsem chtěl, jsem do díla už vložil. Někdy něco trochu vynechám, pokud najdu po letech něco přebytečného. Ale určitě ne kvůli tanečníkům.

Každý soubor je ale jiný, tanečníci jinak vybavení, připravení…
Ano, pokaždé se to zdaří jinak, někdy lépe, někdy ne tak docela. Ale moje práce je inscenovat. Já jsem ten, kdo musí mít tu odvahu, sebevědomí, zodpovědnost. Tanečníky neřeším. Když pak hotovou choreografii učím, někdy to jde hladce, někdy ne. Ale nemohu měnit své dílo jen proto, že tanečníci to cítí jinak. Nechat je, ať něco zkusí a pak to vařit s nimi. Tak možná pracují jiní, ale já ne. Tohle je balet založený na literární předloze a já jsem choreograf. Inspiruji se příběhem a hudbou a stvořím pohyb tak, abych atmosféru předal divákům. Tanečníci jsou tu od toho, aby moje dílo zatancovali. Možná to zní jako diktatura, ale nemohu pracovat jinak.

Jak zvládají vaši diktaturu tady v Ostravě?
Ještě před pěti lety jsem nevěděl, kde Ostrava je. Teď se dívám na tanečníky a vím, že je ve střední Evropě. Jsou velmi dobří. Víte, mají to velice těžké, nemohou si jako herci připravovat text doma a pak ho předvést režisérovi. Nemají kde trénovat. Většina práce se musí odehrát během zkoušek, musí být naprosto koncentrovaní a dostat vše rychle do těla. Dělat, co jim řeknu. Tanečníci si na to rychle zvyknou, málokdy se mi stane, že by někdo přišel na zkoušku a zatančil svůj part jinak než posledně. Možná tak dva ze sta. Mnoho tanečníků si také myslí, že to, co cítí, je vidět i zvenku. Není. Já jsem ten, kdo se dívá a kdo se dokáže vžít do pohledu diváka. Diváci jsou velmi nároční – stačí jeden nekoncentrovaný pohled, jedna nudná minuta, jedno povolení a už nejsou s námi. To je velmi těžké vysvětlit tanečníkům, že každá vteřina je důležitá a že to diváci vidí. A to se nenaučí ve škole. Bylo by skvělé, kdyby mohl každý tanečník absolvovat aspoň rok jen studiem herectví. Aby si uvědomili sílu každého pohledu i míru hraní, kdy je to málo a kdy už je to přehrané.

Příběh Snu noci svatojánské není snadným tématem – mnoho postav, živých, alegorických, mnoho témat, epizod…
Ano, děje se tam toho hrozně moc. Nemohu vyprávět všechno, aby příběh zůstal jasný. Tanec nemůže mimovat Shakespeara verš po verši. A také nesnáším výstupy, kdy někdo přijde, zatančí, ostatní se dívají a zase odejde. Jako ve starých baletech. Ono se to děje i v novém umění, i kdyby to byl break dance – ale jakmile to neposunuje příběh vpřed, po třech minutách se diváci začnou ošívat. A hlavně je tu hudba. Mendelssohn nepracoval se Shakespearem, stvořil své vlastní dílo. Složil romantickou pohádku, krásné nokturno, zatímco Shakespeare napsal vulgární komedii. Pointa je ale stejná – a ta musí být tedy i u mě. Nemohu to ignorovat.

Nevyhýbáte se vulgárnímu vtipu… Jak na to diváci reagují?
Pokaždé jinak, nejlepší reakce byly ve Švýcarsku, v podání mého souboru. Nejostřejší kritiky pak v Nice. Francouzi asi nemají tu přímost nějak rádi. Ale je to komedie, musí to být zábavné. Kritici možná prskali, ale lidé se bavili.

V Ostravě prý vládne překvapení, že balet nebude pro děti.
Ano, to je Mendelssohnova vina, ta hudba prostě svádí k tomu si myslet, že jde o krásnou pohádku. Ano, je to o vílách, ale také o jejich podlosti. Vemte si jen ten fakt, že se jde Titanie vyspat s oslem. S tím nejhloupějším, sprostým zvířetem. Ne si s ním hrát, líbat ho, má se s ním vyspat. Shakespeare to nepsal pro děti. Alžbětinská doba tehdy byla hodně otevřená, než se zase vrátili k moci puritáni.

Choreografii jste vytvořil už před dvaceti lety… Nemáte chuť ji udělat novou?
Ne, nemohu už choreografovat, stárnu a tělo mi neslouží tak, jak bych chtěl. Mohu napsat knihu, ale ne vytvořit balet. To už nejde. A také, starším lidem se vkus nijak rychle nemění. Neudělal bych to teď jinak. Ať přijde někdo nový a udělá to nově. Já už ne.

Nemáte pokušení vytvořit něco úplně nového?
Ani ne. Udržovat své choreografie stále čerstvé a živé, to mě teď docela naplňuje. Myslím, že mám dost. To, co jsem chtěl vytvořit, jsem už udělal.