S uměleckým ředitelem Bazaaru Ewanem McLarenem: „Zajeté koleje mě nenaplňovaly…“

Ewan McLaren, Mexické Dušičky 2015. Foto: Zbynek Riedl

Autor Alexej Byček

Původně pocházíte z Kanady. Co vás přivedlo do Česka a čím vás tato země přitahuje?
V Kanadě jsem se při studiu herectví zabýval i dějinami umění a vždy mě fascinovaly československá avantgarda a československé filmy šedesátých let. Když došlo k sametové revoluci, politickému uvolnění a všem těm velkým změnám, bylo to pro mě jasné – chtěl jsem tady být.

Zaměřoval jste se tedy více na vizuální umění, potažmo performanci?
„Performance“ byl na začátku devadesátých let celý československý život (smích). Zajímal jsem se ale o vše – divadla, galerie, koncerty, učil jsem tu anglicky… Byla to doba, kdy jsem vstřebával dění kolem sebe. Potom přišlo období, kdy jsem režíroval inscenace v češtině. Časem jsem ale narazil na mantinely repertoárového systému a ty zajeté koleje mě nenaplňovaly – zajímali mě spíš divadelníci a jejich tvůrčí potenciál.

Jak jste se dostal k produkci?
Uvědomil jsem si, že bych se chtěl posunout zas dál a zrovna v té době byla možnost vrátit se do Kanady na stáž. V Torontu jsem se tak učil produkci a pak se vrátil do svého domovského města Calgary, kde jsem produkčně vedl High Performance Rodeo Festival of Innovative Performance. Byla to velká zkušenost, která mě změnila, protože jsem přestal sledovat činohru a začal se víc zajímat o jiné divadelní formy včetně současného tance, performance, live artu a podobně. Na festivalu jsem se podílel v letech 1998–2000, pak jsme se s mojí novou kanadsko-českou rodinou rozhodli vrátit do Prahy a já byl rád. Začal jsem zde působit jako produkční na rychle rostoucí nezávislé scéně, která se emancipovala právě na přelomu tisíciletí. 

Na jaký typ umění se teď zaměřujete na festivalu Bazaar?
Osobně jsem se nadchl pro umělce, kteří jsou nezařaditelní. Podobně jako u High Performance festivalu to může být současný tanec, performance, ale i představení natolik multimediální, že přestávají být divadlem. To je naše mise v Alfredu ve dvoře a stejně tak s Bazaarem – být tu pro ty umělce, kteří se vymykají běžným kategoriím. 

Lze ten umělecký směr nějak pojmenovat?
Jsem příznivcem kontroverzního přívlastku „nezávislý“. Samozřejmě umělci, kteří v této oblasti pracují, nejsou nezávislí na financích, ale jde o to, že jsou nezávislí na mainstreamu, tradičních žánrech a velkých institucích, které nejsou dost pružné.
Zárodek Bazaaru byl v evropském projektu Identity.Move!, který poskytoval umělcům ze čtrnácti zemí rezidence, aby mohli zpracovávat nové nápady. Byli tam vybráni hlavně tanečníci, kteří reagovali na aktuální společenské dění. Tím pádem to tematicky souvisí s divadlem, ale jsou přítomny i performativní tendence: mluví se více výrazovými prostředky – nejen pohybem nebo textem, ale i vytvářenými situacemi.

Bazaar má letos třetí ročník. Jak se s lety vyvíjí dramaturgie festivalu?
Je tam velký žánrový posun. Nejdřív jsme byli vnímáni spíš jako taneční festival a prezentovali taneční díla, ale nyní zařazujeme i autorské divadelní kusy, letos například představení Olivera Frljiće Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně o rozpadu Jugoslávie a vzestupu nacionalismu, s čímž bojujeme dodnes. Obecně pro dramaturgii festivalu platí, že se zaměřuje na středo- a východoevropské umělce a jejich snahu reagovat na situaci v jejich společnostech.

Na co se na letošním festivalu nejvíc těšíte?
Letos mám radost z dramaturgické linie hotových představení (na Bazaaru se kromě ucelených inscenací objevují i uvedení work in progress, pozn. red.), protože zatímco představení Olivera Frljiće mapuje mužské vnímání problémů, prezentuje Bazaar také několik tanečních performerek, jejichž inscenace reagují na mužský pohled. V dramaturgii je tak pokus o dialog.
Úplně nejvíc se ale těším na Sobotní bazaar (18. března ve Studiu Alta), kdy v odpoledním a večerním programu diváci zhlédnou v kuse šest ukázek od umělců z různých zemí. Už v minulých letech se ukázalo, že se jedná o „výživnou“ akci, která nastiňuje podobnosti a rozdíly v myšlení Středo- a Východoevropanů.

Ewan McLaren (*23. dubna 1968), režisér, dramaturg a produkční, umělecký šéf divadla Alfred ve dvoře a festivalu Bazaar. Rodák z kanadského Calgary se do Československa přistěhoval v roce 1990 a později přispěl k vývoji českého nezávislého divadla. V domovském Calgary dva roky pořádal High Performance Rodeo Festival, poté se vrátil do Prahy a produkoval řadu projektů – od cyklu Cesty energie s Miroslavem Bambuškem po účast na Pražském Quadriennale a vedení scény pro pohybové, vizuální a experimentální divadlo Alfred ve dvoře.