S tandemem Skutr a Janem Kodetem o připravované premiéře

Foto: Marek Volf

Máte za sebou režisérské práce na projektech mnoha různých žánrů, činohry, muzikálu, opery, baletu a jiných… Co za žánr to vlastně bude tentokrát?

Martin Kukučka: No, asi to bude nejblíže pohybovému divadlu, se vším všudy. Skrz pohyb bychom chtěli vyjádřit dramatickou situaci, použít jej nejen pro estetickou funkci, ale vyprávět příběh a některé situace jinak, než by umožnilo slovo.

Lukáš Trpišovský: Ale důležitým vyprávěcím prvkem je i scénografie a kostýmy, obojí v režii Jakuba Kopeckého. My jsme mu nedali scénář, naopak, byl to právě on, kdo s tím přišel, s celým tím nápadem, s Muybridgem. I Honza Kodet na tom začal dělat sám, a my jsme teprve potom začali ty střípky skládat.

Která složka je tedy dominantní? Fotografie? Tanec? Projekce? Scénografie? Můžeme očekávat nové dílo ve stylu Laterny magiky?

M. K.: Otázka je, co je to dnes vlastně Laterna magika – její původní originalita je už dnes překonaná, videotechnologie jsou používány v celém showbyznysu. Nás ale zajímá spíš to, jak projekce může dovyprávět kus příběhu a stát se jeho nezastupitelnou součástí. Interaktivita spočívá právě v tom, jak každá složka vypráví kus příběhu – projekce, hmotná scénografie, tanec či herci. Každá složka pracuje s určitou mírou abstraktnosti, asociace, a každá jiným způsobem. A právě, jak to funguje dohromady, pro nás naplňuje smysl Laterny magiky.

L. T.: Dostali jsme se k tomuto projektu vlastně náhodou, náhradou za odloženou premiéru Alice Nellis, takže nezbylo moc času na přípravu. Ale Kuba naštěstí nosil nápad s tématem života a díla Eadwearda Muybridge v hlavě už delší dobu, měl ho promyšlený a díky tomu jsme si řekli, že do toho půjdeme. Je autorem scény, kostýmů i projekcí, takže bych se nebál říct, že základní inspirace vychází z výtvarné složky.

Jan Kodet: Ale není tu nic nadřazeného, my spolu všichni vzájemně komunikujeme, není to, jako že by pouze jeden z nás něco zadával, inspirace Kubovou prací se od nás odráží zase zpátky k němu, na všem se podepisují všechny autorské složky. Teď například Kuba vytvářel nějaké nové projekce k choreografiím, kde jsme si ale řekli, že bude lepší, když to časování budeme dělat společně, když ty projekce vlastně „zchoreografuju“. 

M. K.: Myslím, že je to velmi vyvážené, ony ty situace jsou vlastně jak výtvarné, tak i pohybové. To, že nemáme na začátku libreto, ale jen inspirace, které jsou výtvarné nebo taneční, je pro nás do takhle velké míry nová zkušenost, postupovat jakoby opačně. Celý materiál jsme teprve hledali, zkoušeli na jevišti. Každá ze složek vznikala svou cestou a pak jsme je spojili dohromady.

Pojícím prvkem je tedy inspirace ze slavných fotek Eadwearda Muybridge? Nebo z jeho osobnosti jako takové?

M. K.: Muybridgeovy fotografie jsou spíš jen takovým výkopem, inspirací, míčem, do kterého se kopne a člověk za ním někam běží a pozoruje, kam až se dokutálí. Snímek zde hraje roli více v asociativní rovině. Je to spíš fascinace krátkým sledem pohybu, odrazu, obrazu…

L. T.: Je zde i inspirace dobou, Amerika na konci 19. století je opravdu specifickým prostorem – když vidíte fotografii z té doby, na které je zakladatel venkovského městečka jako dřevorubec se sekerou přes rameno – to si tehdejší Evropa vůbec nedokázala představit, tu americkou vášeň, zlatou horečku atd.
Je to také úryvek ze života Muybridge, když třeba naprosto promyšleně a chladně zastřelil milence své o jedenadvacet let mladší ženy. Když se rozhodl rozsoudit sázku, jestli kůň ve cvalu má v jednu chvíli všechny nohy ve vzduchu, a proto vynalezl chronofotografii… to je ta síla okamžiků.

M. K.: Zásadní okamžiky našeho života jsou tak rychlé, že je nestačíme zachytit a uchovat v celém detailu na věky, něco jako vzpomínky z dětství či snu – nepamatujeme si jen fotografii nebo jen film, ale spíš několik obrazů. To je pro nás pojícím motorem, důležitost okamžiku.

L. T.: Co to vlastně znamená zachytit pohyb? Není to jen o tom, vynalézt rychlou závěrku, ale právě zaznamenat celou sérii fotografií. Chronofotografie je v něčem neskutečně výjimečná, nejde nám o to, nalézt pojítko mezi fotografií a filmem. M. K.: Možná, že daleko silnějším inspirativním momentem nejsou fotografie, ale světlo, způsob a schopnost zachycení světla. Protože Muybridgeovi se povedlo vytvořit rychlou závěrku, tedy zachytit světlo v takové rychlosti, že se jen záblesk dotkne citlivého materiálu, který zachytí obraz. Myslím, že projekce je víc než jen obraz a fotografie. Jde také o světlo, které může oživit choreografii nebo s ní přímo souviset a nějakým způsobem měnit jevištní prostor.

J. K.: Když se vrátíme k té inspiraci, mou velkou inspirací je především Kuba Kopecký. To, jak pracuje se scénou, s kostýmy, jak nad určitými situacemi přemýšlí. Scházeli jsme se spolu, než jsem začal s pohybovými přípravami, a to mi hodně pomohlo.

Jakým způsobem spolupracuje režie s pohybem, s choreografem? Nepotkáváte se s Honzou Kodetem poprvé…

M. K.: Nám se s Honzou pracuje skvěle, je to vlastně náš třetí společný projekt, a pokaždé úplně jiný. Čarodějův učeň byl Honzův projekt, seděli jsme na zkouškách a občas za celou osmihodinovou zkoušku jsme měli třeba jen pět minut, kdy jsme mohli říci něco svého. A když jsme dělali Sen noci svatojánské pro Shakespearovské slavnosti, tak naopak Honza chudák seděl a bál se, že je tam zbytečně, pak dostal desetiminutový prostor a za těch deset minut měl udělat celou choreografii. Tady je to vyvážené, padesát na padesát – baví mě, že když řešíme situaci, která souvisí s pohybem, potřebuji si Honzu zavolat a zeptat se. Právě ta symbióza mi přijde hrozně zajímavá a inspirativní.

J. K.: Bylo to fajn, já jsem si to užil, protože tím, že od začátku se to pojmenovávalo jako trochu alternativní, nezávislý projekt, kde nejsme ničím svazováni, tak jsem toužil trochu jít zpět ke svým kořenům, k moderně, a myslím si, že tam rozhodně jsou některé části, kde je to cítit hodně, co myslíte, kluci?

L. T.: No, to ses obrátil na odborníky! :)

J. K.: Oni jsou na mě pořád hrozně hodní, pořád jen říkají, jak je to hezké…

L. T.: No, vždyť taky je! :)

M. K.: Tentokrát jsme se s Lukášem rozhodli hodně odvážně, řekli jsme: Honzo, dělej teď, co tě na tom baví, my ti nic říkat nebudeme, a totéž jsme řekli Kubovi. A pak přišla spousta materiálů, které byly na začátku hodně různorodé… :)

J. K.: No, zatím to kluci fakt zpracovávají výborně, já jim v podstatě řeknu: kluci, budeme vařit s tímhle a s tímhle, a oni z toho uklohní něco dobrého…

L. T.: A totéž nám dělá Kuba, z dílen vždycky přivezou nějakou novou věc, na kterou jsme zapomněli, že si ji Kuba vymyslel, a pak se jen chytáme za hlavu: „…ježíš, ještě ty jezdící květináče!“ :)

M. K.: Včera jsme viděli vlastně poprvé všechny scény tak nějak celé za sebou a teď z toho začneme ořezávat a vyrábět konečný tvar. Uvidíme za týden… :) 

A o čem to tedy bude? Vyprávíte příběh, nebo se jen necháváte unášet obrazy?

M. K.: Stěžejní téma je „fascinace okamžikem“ – to je to, z čeho vycházíme a kam se vracíme. Fascinuje nás, kolik toho nejsme schopni zaregistrovat okem, protože naše vnímání je pomalé. Pocitově to sice třeba tušíme, ale nejsme schopni to vidět, dokud nevynalezneme technologii, která nám to umožní. Ale když se to takhle verbalizuje, není to ono.

L. T.: Já mám rád, když se v inscenaci najdou místa, kterých se každý divák chopí jinak, když si každý najde své vlastní body, které se prolínají s jeho životem a zkušenostmi. Netrápí mě, pokud tam všichni nevyčtou to, co jsem tím chtěl sdělit.

M. K.: Hrozně mě baví inspirace tím, jak se jeden okamžik rozvine do nějaké další emoce, jako kdybych jednu vteřinu natáhl – a v příběhu se najednou zastavil čas a tanec odkryje emoce.

L. T.: Ale otázka zní: Je to ještě tanec? :) 

L. T.: To ty ještě nevíš, my jsme ti neříkali, že má být „hodně happy“? :) Premiéra inscenace Human Locomotion se chystá na 6. února 2014 – v roce, kdy uplyne 110 let od smrti Eadwearda Muybridge, a datu, kdy mu byl doručen rozsudek o zproštění viny, a tedy trestu smrti oběšením za vraždu majora Larkynse.