S Markétou Habalovou, Janem Fouskem a Danem Datcuem o chystané premiéře v Brně

Markéta Habalová, Foto: Luděk Mrkos 1

Autor Sylva Tománková

Co bylo inspirací pro vaši choreografii?

Markéta Habalová: Toto téma jsem měla v hlavě již delší dobu. Většinou je pro mě inspirací hudba, kterou pořád dokola poslouchám, a mozek si sám vytvoří kostru příběhu, na které stavím pohyby. Někdy se mi zobrazují při poslouchání hudby i konkrétní taneční prvky. Původně jsem chtěla použít hudbu Ravelova Bolera, kterou miluji. Chtěla jsem udělat dějovou choreografii, ale toto dílo v mé fantazii dostatečně nerozvíjelo příběh, protože hlavní melodická linie se opakuje stále dokola. Potřebovala jsem hudbu plnou zvratů, aby mohly vznikat různé situace. Náhodně jsem natrefila na Gershwinovu Rhapsody in Blue. Toto nádherné hudební dílo mě hned zaujalo, protože mi pomohlo můj příběh rozvíjet díky své barvitosti.

Jan Fousek: V létě 2014 jsem náhodně cestou z Karlových Varů navštívil Lidice. Vždycky jsem se tam chtěl jet podívat, ale nikdy nebyla příležitost. A nutno říct – byl to silný zážitek. Procházet se po místě, kde se hrůzný čin odehrál, ve mně vzbudilo touhu/povinnost postavit svou choreografii právě na toto téma. Při její přípravě jsem několikrát zhlédl film Lidice, jehož úryvky jsou i základem videoprojekce, která je součástí tohoto díla. Kromě jasně daných faktů jsem se snažil choreografii vystavět na základě střípků informací, které mi utkvěly v paměti. Obsazení je, vzhledem k prostorovým možnostem divadla Reduta, komorní. Je postavena pro pět párů.

Dan Datcu: Vše začalo již minulý rok, kdy jsem přemýšlel o námětu; choreografie měla mít premiéru již před rokem, ale kvůli financím se neuskutečnila. Ptal jsem se sám sebe, co mne trápí: směr, kterým se společnost ubírá; moderní technologie, které nás tlačí, a způsob, jakým se rozhodujeme. Jsme velmi tlačeni k jistým rozhodnutím a někdy cítím, že tato rozhodnutí nás vzdalují od toho, co instinktivně potřebujeme. Tím rozvíjíme určitý způsob chování jako reflex, který není nutně zdraví prospěšný, což je i příčina našeho stresu. Druhou ideou je život šíleného britského módního návrháře Alexandra McQueena, který spáchal sebevraždu. Tvořil nádherné věci, ale když přišel do komerčního prostředí, tak na něj byly vždy kladeny určité nároky a požadavky, které přispěly k jeho zničení. Název Obliviously Aware je kontrastní titul, volně přeloženo jako nevšímavý a zároveň jasný; netečný a být si vědomý něčeho. Něco, co víme a cítíme, ale nic s tím neděláme. Použil jsem hudbu Philipa Glasse, která podle mě vyjadřuje naše strachy a vztahy.

Vaše choreografie jsou stejné jako na Choreografickém ateliéru, rozšířené oproti původní verzi, anebo jste je úplně změnili?

M. H.: Je zcela jiná, pro Choreografický ateliér jsem vytvořila studii Vzpomínky budoucnosti, která byla o vztahu dvou lidí. Choreografie, na které nyní pracuji, by měla být, doufám, humorná a odlehčená, bude zde zapojen především mužský element. Mám pocit, že v poslední době jsou uváděna především díla s abstraktním námětem a je jen málo choreografií, u kterých by se divák zasmál. Je velmi těžké hledat hranici mezi humorem a trapností. Doufám, že se mi to podaří.

J. F.: V rámci Choreografického ateliéru byla uvedena původní kratší verze. Když však přišla nabídka od Mária Radačovského, aby se toto dílo stalo součástí repertoáru NdB, rozhodl jsem se pro některé změny, které choreografii o něco prodloužily. Nechtěl jsem ji ale uměle natahovat. Osobně si myslím, že přetvářet již hotové dílo je těžší než stavět zcela nové. I toto byla jedna z možností, ale přišlo mi to líto, zvlášť když datum premiéry připadá přesně na den výročí vyhlazení Lidic, tedy 10. června – 74 let poté.   

Jaká je spolupráce s tanečníky, které jste si vybrali do obsazení?

M. H.: V sále mám ráda klidnou atmosféru, o to víc, když pracuji na choreografii s vtipným námětem. Díky tomu mohou vznikat i humorné podněty od uvolněných tanečníků. Někdy, hlavně u pánů, se může tento můj liberální přístup zvrhnout v přílišnou „rozvernost“, ale pro mě je to lepší než nedýchatelná atmosféra. Obecně je atmosféra v sále příjemná, někdy by neuškodilo více iniciativy od interpretů, ale vím, že se blíží konec sezony a všichni jsou již hodně unaveni.

J. F.: Je docela obtížné pracovat s kolegy. Ne snad proto, že by jim to nešlo, ale protože na ně nechci být příliš tvrdý. Bohužel se tomu ale občas nevyhnu – je to ale pro dobro věci a věřím, že i oni to tak chápou. Tato choreografie vyžaduje hodně emocí, které stavím na první místo. Vzhledem k věku tanečníků a k faktu, že nemáme v současné době téměř žádný dramatický repertoár, je to celkem „oříšek“. Při přípravách jsem zjistil, že i dnes je řada mladých lidí, kteří o této tragédii neví, a to mě utvrdilo v tom, že jsem si vybral správně. A právě této mladší generaci – a nejen jí – je moje choreografie určena. Výběr tanečníků českých i zahraničních nebyl záměrem, ale vidím v tom i jistou symboliku, protože se tento problém netýká jen nás. Dnes a denně se po celém světě dějí hrozné věci a je na každém z nás, zda budeme jen tiše přihlížet, či je dokonce přehlížet. Jako krásné gesto považuji třeba výsadbu Růžového sadu v Lidicích, kde mnoho národů věnovalo přes 220 odrůd růží, které jsou vysázeny ve tvaru obří růže a každá její část má svou vlastní symboliku a význam. Nebo mě překvapilo, kolik lidí na celém světě dalo po této tragédii jméno Lidice svým dcerám, jako víru a naději v to, že budou Lidice „stále žít“. Jeviště je skvělým prostředkem pro sdělování informací, a pokud se tímto dílem podaří alespoň pár lidí přimět k zamyšlení, pak splní svůj význam.

D. D.: Většina tanečníků je vstřícná, setkávají se s odlišným způsobem práce a někdy není lehké něčeho dosáhnout, zvlášť když na to nejsou zvyklí. Tvořím pohyby přímo pro ně, s čímž doposud někteří nemají zkušenost. V souboru je hodně mladých lidí, kteří nemají zkušenosti s tvořivým procesem, takže je s tím spojena spousta práce, vysvětlování a rozvíjení vidění věcí jiným způsobem. Je to velmi komplexní a intenzivní proces, který mám rád. Někteří z tanečníků mají více zkušeností, jiní méně. V choreografii je sedm tanečníků (tři dívky a čtyři chlapci), i proto, že jeviště v divadle Reduta je menší. Již jsem dokončil kostru choreografie, nyní záleží i na tanečnících, jakým způsobem rozvinou pohyb a jak o něm budou přemýšlet; jsou si vědomi určitých věcí, na kterých mají pracovat. Jsem spokojený, jakým způsobem to dělají.   

Jak jste spokojeni s provedením?

M. H.: S provedením interpretů ano. Některé části choreografie zatím nejsou plně dle mých představ, což není chyba tanečníků, nicméně vše je v tvůrčím procesu a je to tak v pořádku. Kdybych byla se vším hned spokojená, byla bych asi málo sebekritická, což by vznikající choreografii určitě nepomohlo.

J. F.: Jsem momentálně ve fázi hysterie, protože s blížící se premiérou adrenalin stoupá. Vždycky chci výsledek vidět hned, ale sám moc dobře vím, že se tvůrčí proces nedá uspěchat. Co vidím jako problematické, je fakt, že se nám ve všech třech dílech objevují v obsazení stejní tanečníci, což je náročné především na časový plán zkoušení. Tanečníci jsou ale většinou vstřícní a zůstávají občas i po své pracovní době. Za to jim patří velký dík.

D. D.: S některými interprety ano, a to jsou ti, kteří mají více zkušeností s vytvářením choreografií; ostatní potřebují více času na zpracování pohybu. Všichni reagují velmi dobře a zjistili, že nemusí přesně dělat, co jim ukážu. Moje práce je, aby si uvědomili každý detail, aby nezničili pohyb a udrželi kvalitu a dynamiku, kterou vyžaduji. Každý tanečník má také odlišnou tělesnou stránku (fyziognomii), takže se jim někdy musí pohyb mírně přizpůsobit… Je to proces, který pomáhá mně i tanečníkům.

Při tvořivém tanečním procesu si jednotlivé kroky připravujete dopředu, nebo je tvoříte přímo v tanečním sále při zkoušce?

M. H.: Vždy přicházím na sál připravená s již předem nachystanou choreografií. Vymýšlím většinou v klidu domova, někdy nastává problém se zvedačkami, které musím dotvořit v sále. Nemám ráda situace, když tanečníci čekají, než vymyslím nový pohyb, pak u mě nastává stres, který mě spíše zablokuje. Tvorba v sále zabere také více času tanečníkům, kteří jsou přítomni celému procesu. Navíc se tento způsob práce dá aplikovat pouze u některých více kreativních tanečníků.

J. F.: Snažím se vždy přijít na zkoušku maximálně připravený. Někdy – zejména při tvorbě duetů – je to ale obtížné. Vždycky říkám svým studentům, ať jsou trpěliví, protože jsem si to doma zkoušel „s dveřmi“. Tvořit se samotným lidským tělem je nesmírně kreativní, vyžaduje to však mnohem víc času.

D. D.: Někdy se připravuji předem, záleží, kolik mám před zkouškou času, jindy se jen nechám nést inspirací. Duety vytvářím přímo pro konkrétní tanečníky; domnívám se, že mou silnou stránkou jsou právě duety a partnerská práce, jinak důvěřuji momentu tvoření.

Jaká byla spolupráce s technickým zázemím divadla – při přípravě kostýmů, světelného designu, technického zázemí choreografie?

M. H.: Hlavní část technických příprav teprve nastane. Vzhledem k omezenému rozpočtu na tuto premiéru musím hledat kostýmy především ve skladech kostýmů, které se musí v krejčovnách upravit. Šaty pro ženskou roli šijí nové. Oběma krejčovnám patří mé díky. Přípravy jsou o to náročnější, že spoustu věcí musím zařídit sama bez návrháře, scénografa, light designéra.

J. F.: Člověk má v sále vždycky nějakou představu, ale na jevišti je pak nutné dělat změny. Jednak má člověk větší odstup, ale také občas některé pasáže vypadají v jiném prostoru jeviště jinak – někdy lépe, jindy hůř. Kostýmy jsem použil z fundusu, část jsem si navrhl sám a ve spolupráci s dámskou krejčovnou pak dostaly ten správný tvar. Spolupráce s technickou složkou divadla proběhla skvěle. Světla jsem si dělal také sám, ale pánové jak u zvuku, tak u světel měli se mnou trpělivost.

D. D.: Dříve jsem si vytvářel světelný design sám, ale v poslední choreografii jsem pracoval s velmi dobrým světelným designérem a od něj jsem se hodně naučil. Měl jsem představu o tom, jak mají kostýmy vypadat, objednali jsme materiály a pomocí krejčovny jsme je dotvořili. Byl jsem příjemně překvapen, jak mají tito lidé rádi svoji práci a jak pracovali s kreativitou, kde přispěli především po technické stránce.

Markéta Habalová, choreografka a demisólistka baletu Národního divadla Brno, se choreografii věnuje od roku 1997. Na II. mezinárodní baletní soutěži v Brně 2006 získala 1. prémii za současnou choreografii. V rámci tvůrčích dílen Choreografický ateliér vytvořila choreografie Vesoul a Its Manʼs World (2008), Concierto de Aranjuez, My Pajďom s koňom (obě 2009) a Mezi světy (2014). Jako choreografka spolupracuje s Taneční konzervatoří Brno.

Jan Fousek, choreograf a sólista baletního souboru Národního divadla Brno, se choreografií zaobírá krátce, přesto několik menších prací ukazuje na výrazný talent. Spolupracuje s Taneční konzervatoří Brno, pro kterou vytvořil několik děl – Adagio (2013), Alice in Wonderland a Back to You (obě 2014). Choreografie Lidice z roku 2014 je první prací pro balet NdB.)

Dan Datcu, choreograf a demisólista baletu Národního divadla Brno, se choreografií začal zabývat v roce 2007, kdy vytvořil pro festival Choreolab v St. Pöltenu Given, but One Wing, o dva roky později pro stejnou přehlídku v rakouském Badenu nastudoval Everlasting Pictures. Zúčastnil se choreografické soutěže Festival choreografických miniatur v Bělehradě, kde získal 1. cenu a Cenu kritiků za miniaturu A ton étoile (2013). Pro Slovinský národní balet v Lublani připravil celovečerní balet Tristan a Isolda (2013).