S Magdalénou Matějkovou a Ondřejem Vinklátem o Malé mořské víle a jejím princi

Magdalena Matějková, Foto Pavel Hejný

Autor Lenka Dobešová Trubačová

Autor Barbora Truksová

Magdaléna Matějková: „Je to krásný příběh…“ Naposledy jsem s vámi mluvila, když jste byla oceněna v Mezinárodní taneční soutěži v Helsinkách, byla jste nováčkem v Národním divadle. Po osmi letech jste se nyní stala sólistkou… Byla to náročná cesta?
Určitě to nebyla vždy snadná cesta, měla jsem momenty, kdy jsem až pochybovala o jejím smyslu. Jsem moc vděčná za to, co všechno mi ukázala a naučila, a doufám, že ještě naučí.
V budoucnu bych ráda poznala život z jiné stránky než té divadelní. V současnosti se věnuju józe, která mi pomáhá vyčistit tělo a hlavu, a možná bych ji časem chtěla učit.

Uvažovala jste někdy o odchodu do zahraničí na zkušenou jako někteří vaši kolegové?
Uvažovala jsem o tom. Poznat zahraniční styl práce je velmi cenná zkušenost. Ale osud tomu chtěl jinak a ve výsledku jsem ráda, že jsem v Národním divadle zůstala a mohla si zatančit krásné role.

Nyní se blíží premiéra nového baletu Malá mořská víla, která má velice zajímavý plakát s vámi jako mořskou vílou. Jak probíhalo focení?
Focení byla zábava. Poprvé jsem se taky setkala se skvělým fotografem Martinem Stránkou. Celá akce trvala několik hodin. Abychom vytvořili pocit, že jsme s Ondrou Vinklátem pod vodou, skákali jsme v určitých pózách do velkých matrací. Martin už svou šikovností dotvořil konečnou podobu plakátu.

Jak se vám tančí s prvním sólistou Ondřejem Vinklátem?
Ondra je úžasný umělec a člověk, je velmi vnímavý a citlivý. S Ondřejem je radost tančit, už jsme spolu tvořili pár ve Sněhové královně. Stejně tak jsem nadšená, že s ním mohu pracovat na Malé mořské víle. Princ bere Malou mořskou vílu jen jako kamarádku, hlavní duet je pouze její sen.

Proč si myslíte, že by diváci měli přijít?
Pro diváka by to mohlo být zajímavé, protože je to krásný příběh. Dělá to prověřený realizační tým, zkušený choreograf Honza Kodet a režijní tandem SKUTR, tak diváci mohou vědět, jaký styl se od nich dá čekat. Je to balet míněný pro celou rodinu, i když má pochmurný nádech.

Co je vaším pohonem, který vás žene dopředu?
Stále se má člověk co učit. Dopředu mě pohání touha po poznávání něčeho nového. Především je to radost z tance, která mě naplňuje.

Ondřej Vinklát: „Andersenovy pohádky toho mohou dětem hodně nabídnout…“ Znal jste pohádku o malé mořské víle od dětství?
Ano, tu původní Andersenovu pohádku mi četla maminka. Vím, že existuje i český film, ale ten jsem ještě neviděl. Samozřejmě kreslený film Walta Disneye. Nicméně náš příběh bude nejvíc inspirován Andersenem, přičemž je přidán delfín Serafín, kamarád Malé mořské víly. Tahle postava v Andersenovi není, ale připomíná kraba Sebastiana z disneyovky.

Vaší partnerkou a Malou mořskou vílou je Magdaléna Matějková. Jak se vám společně pracuje?
Už předtím jsme spolu tančili menší věci, velká společná spolupráce přišla až ve Sněhové královně. Magda je skvěle fyzicky disponovaná a především velká profesionálka, takže se na všem dokážeme výborně domluvit.

Předchozí balet tvůrců Jana Kodeta a režijního tandemu SKUTR Čarodějův učeň byl poměrně temný, což se dá očekávat také u Andersenem inspirované Malé mořské víly. Bude to skutečně ještě představení pro děti?
Myslím, že Malá mořská víla bude rozmanitá. Andersenovy pohádky toho mohou dětem hodně nabídnout – poučí je, mohou se bát… ale hlavně dokážou ukázat životní hodnoty. Kdo zná rukopis Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, ten asi již tuší, kam směřují. Výrazná práce s light designem, funkční a zajímavá scéna, nečekané výrazové prostředky. SKUTR nikdy nejsou o patetičnosti a velkoleposti, je to intimní a překvapující.

U baletu není příliš časté, aby choreograf spolupracoval s režiséry. Jak na to nahlížíte?
Kromě práce s tímto týmem jsem to ještě nezažil. Líbí se mi, jak se doplňují, je to funkční celek, organismus. Hledají nápady, neochuzují se o to, naopak. Jan Kodet a SKUTR společně vytvořili libreto, pak něco Honza připraví, přizve režiséry, ti se na to podívají a poupraví, kde chtějí třeba po významu udělat něco jiného, nového. Vzniká kompromis, ale jsem přesvědčen, že vždy k lepšímu. Je také dobře, že se nechají inspirovat tanečníky. Také máme co nabídnout.

Při Čarodějově učni jste byl v souboru první sezonu, nyní máte Cenu Thálie, jste prvním sólistou a nedávno jste získal Cenu ředitele divadla pro umělce do 35 let. Cítíte s ohledem na tyto úspěchy změnu ve svém postavení v divadle?
Předně jsem vůbec nečekal, že taková ocenění získám tak brzy, připadal jsem si jako v Jiříkově vidění. Určitě mě „šoupla“ výše v tom, jak mě vnímají a jak ke mně přistupují ostatní lidé. Je zvláštní, že někteří potřebují nějaká „pozlátka“, aby s člověkem vůbec jednali. Ne vždy jsem s tím smířený, protože nevěřím, že je to vždy upřímné, ale to už je můj problém, se kterým se musím smířit. Zároveň je ode mne více očekáváno a je na mě větší tlak. A to mě podporuje v tom, co dělám.