S Kateřinou Slavickou: „Osobně se mě dotýká, když má nadaný student potíže sehnat angažmá…“

Kateřina Slavická

Autor Barbora Truksová

Vedla vás vaše rodina odmala k umění?
Začínala jsem ve třech letech v rytmice, které se v dětství věnovala i má maminka, a ta se rozhodla, že se jí budeme věnovat i já se sestrou. Jsem z Brna a tam tehdy byla známá škola Andi Šártové. Dnes by se řeklo, že jsem byla hyperaktivní dítě, bavilo mě to. Udělala jsem zkoušky do baletní školy při Státním divadle v Brně, kde se často vystupovalo v představeních. Taneční oddělení Konzervatoře v Brně se otevíralo jednou za dva roky, a jelikož jsem byla první ročník, který chodil do deváté třídy, musela bych rok čekat. Udělali mi výjimku. Nastoupila jsem rovnou do druhého ročníku. Poslední půlrok studia jsme já a ještě dvě spolužačky tančily v Labutím jezeře. Automaticky jsme tak přešly do souboru, nebylo to jako dnes, kdy chodí na konkurzy davy z celého světa. V roce 1966 jsem udělala konkurz do Baletu Praha, který tehdy existoval druhým rokem. Jezdili všude po Evropě, byl to skutečně prestižní soubor… Uspěla jsem, vzali by mě, ale protože jsem byla odmalinka v Brně, tak jsem to odmítla.

Za tvorbou Pavla Šmoka a Baletu Praha jste ale později odešla až do švýcarské Basileje.
V mé poslední brněnské sezoně tam Pavel Šmok hostoval – stavěl Glagolskou mši. Vybral si mě do hlavní role, tři měsíce jsme intenzivně pracovali. Od další sezony odcházel do Městského divadla v Basileji, kde nastupoval jako šéf. Na základě naší spolupráce mi nabídl, abych šla s ním. Neváhala jsem, ačkoli v Brně mě nechtěli pustit a dali mi roční neplacenou dovolenou. V Basileji jsem zůstala dva roky, do Brna jsem se již nevrátila. A jelikož jsem se tam seznámila se svým budoucím manželem, který byl z Prahy, odešla jsem s ním do Prahy.

Na jaké role ze své taneční kariéry nejraději vzpomínáte?
Tančila jsem toho hodně, měla jsem široký repertoár od menších rolí, jako pas de trois v Labutím jezeře, svatební pár z Giselle, andílka ve Stvoření světa, různé družky a dvojičky. Ale měla jsem i velké sólové role, v Brně to byla Popelka, Šípková Růženka, Marie v Bachčisarajské fontáně, v Praze poté Zlá sestra v Popelce, Polka v Tarasu Bulbovi, dvě postavy z Grand pas de quatre… těch příležitostí bylo více. Vždy jsem chtěla tančit Julii, což se mi, bohužel, nikdy nepodařilo.

Jaké spolupráce pro vás byly důležité?
Velmi ráda jsem pracovala s Pavlem Šmokem, jehož práce pro mě byla velice zajímavá. V Basileji jsem tančila Clarici ve Sluhovi dvou pánů a s Petrem Koželuhem hlavní pár v Janáčkově Sinfoniettě, což byla její světová premiéra. V Národním divadle pak byl pan Emerich Gabzdyl, velice milý člověk, se kterým se krásně spolupracovalo. Poté Jiří Blažek, Jiří Němeček a ruští umělci jako Natalie Dudinská, Konstantin Michajlovič Sergejev. A především byl pro mě důležitý Boris Bregvadze z Petrohradu, který zde několikrát hostoval a z uměleckého hlediska byl mým velkým učitelem – za setkání s ním jsem velmi vděčná. Později jsem ráda pracovala například s Danielem Wiesnerem. Nerada bych na někoho zapomněla, byla jich ale celá řada. Na ty, s kterými jsem nepracovala příliš ráda, jsem již naštěstí zapomněla.

Dnes jste známá především jako pedagožka Taneční konzervatoře hl. města Prahy. Jaká byla vaše cesta k pedagogice, byla to pro vás vždy alternativa po skončení taneční kariéry?
Učím zde již od roku 1986. Prvním ročníkem, který jsem učila scénickou praxi, byl ročník Darii Klimentové. To bylo ještě za života Olgy Páskové, která je měla na klasiku. Klasický tanec jako takový jsem nikdy neučila, měla jsem na starosti repertoár a právě scénickou praxi. Zpočátku jsem vedla vždy pouze jeden ročník, protože jsem současně s tím studovala pedagogiku na HAMU a stále tančila v divadle. Tyto tři činnosti v plném zápřahu a péče o tehdy malého Lukáše, to byla hodně velká zátěž. S koncem taneční kariéry jsem se už mohla zaměřit nejen na pedagogiku, ale také jsme s manželem připravovali různá představení z klasického repertoáru, a to nejen zde, ale i v zahraničí.  

Jak se za těch již třicet let škola a studenti změnili? Na tanečníky jsou dnes přece jen kladeny jiné nároky…
Tanec se velmi vyvíjí, co bylo před dvaceti lety, to by dnes asi nestačilo. Ale je to hodně v lidech! Letos na absolventský koncert připravujeme Ples kadetů, se kterým absolvovali v roce 1993 bratři Bubeníčkové, Václav Kuneš… to byl chlapecky velice silný ročník, ale i z dívek se poté staly sólistky. Už oni byli po technické stránce výborně vybavení. Záleží na tělesných dispozicích a připravenosti na klasický tanec, který je náročný, ale záleží také na přístupu. Někteří z těch, o kterých si myslíte, že nejsou úplně stoprocentní, tak právě z nich se mnohdy stanou skvostní tanečníci.

Je tedy někdo, kdo vás takto výrazně překvapil? 
Školou prošla celá řada vynikajících tanečníků, ať již zmiňovaná Daria Klimentová, Bára Kohoutková, Bubeníčkové… ti nepřekvapili, excelovali již na škole. Za poslední dobu zmíním Kristinu Kornovou. Již na škole byla výbornou studentkou, ale když jsem ji naposledy viděla na jevišti, byla jsem překvapená, jak nesmírně vyzrála. Pokud s někým několik let pracujete a pak vidíte, že to mělo smysl, velice vás to potěší.

Stalo se i naopak, že někdo nenaplnil naděje, které do něj byly vkládány?
Jsou žáci, kteří byli velmi slibní a nadaní, ale buď ihned, či po pár letech odešli od tance. Během studia mohli být velice ambiciózní a snaživí, a pak najednou zmizeli. Netušili jsme proč, ale může to být z nenaplněných představ. Je-li někdo na škole perspektivní, tančí mnoho rolí, realizuje se v představeních a potom v angažmá rok či dva nemá příležitosti. Někteří jsou z toho zklamaní a neunesou to. V lepším případě jdou studovat, v horším skončí zcela mimo obor. To je pak velká škoda. Těch osm let je těžkých, a když se nedostaví výsledek, velice to člověka mrzí.

Máte pocit, že se změnil přístup studentů? Vše je nyní dostupnější, je vyšší informovanost.
I to je velmi individuální. Někteří jsou příkladní a pracovití, jiní, bohužel, ne. Čekají na to, co jim bude nabídnuto, a to je při otevřenosti světa a tím i velké konkurenci handicap. Nikdo na nikoho nečeká. Někdy přijede soubor a tam jsou dvě třetiny cizích jmen. Já jsem hodně pracovala v zahraničí, například v Brazílii. Lidé tam jsou velice pracovití a chtiví úspěchu. Naše děti jsou mnohdy nedostatečně průbojné, až si říkáte, jestli je to vůbec těší.

Vidíte tento trend i na počtu uchazečů o studium?
Musím říct, že teď se to začalo trošku zlepšovat. Tak před pěti lety to bylo špatné. Když přišlo ke zkouškám čtyřicet dětí, byli jsme rádi. Opravdu ideálně disponovaných a talentovaných zájemců však není mnoho.

Je možné některé ročníky nazvat silnějšími?
V každém ročníku jsou studenti lepší a jiní zase slabší. Některé ročníky více táhnou za jeden provaz, ale někdy se stane, že se ročník rozbije a není tam vzájemná podpora. Je cítit určitá závist, nevraživost, a s takovým ročníkem se velice špatně pracuje.

Velmi často je možné vás potkat v divadlech… Jak vnímáte českou taneční scénu?
Jsou zde velice kvalitní lidé, po technické a profesní stránce jsou inscenace na vysoké úrovni. Samozřejmě, pak je otázka vkusu, co se mi líbí a co ne. Když nám to vychází, tak jezdíme i na představení do Liberce, Plzně, Brna a dalších měst, snažíme se práci a inscenace sledovat.

V zahraničních souborech jsou úspěšní často zejména tanečníci. Čím si to lze vysvětlit?
Protože to jsou chlapci, tanečníků je méně než tanečnic. Ale je to také tím, že všichni Italové, Španělé jsou nesmírně nadaní lidé, ale téměř všichni jsou malého vzrůstu. Kdežto čeští tanečníci jsou urostlí, vysocí, a to je plus, protože dnešní tanečnice jsou vyšší, než tomu bylo dříve. 

Při konzervatoři byl před několika lety založen Bohemia Balet… Inspirovali jste se v zahraničí?
To byla iniciativa manžela. Zpočátku jsem pomáhala něco nazkoušet a připravit, ale v současné době se tam neangažuji. Repertoár je postavený jinak a já se věnuji spíše práci na konzervatoři. Nyní mám absolventský ročník, takže připravuji jejich koncert. Nicméně Bohemia Balet byl založen s myšlenkou, že někteří talentovaní absolventi zůstávali bez angažmá, a snaha byla vytvořit jim podmínky pro jejich další umělecký růst.

Vidíte nyní ve škole nějaké výrazné talenty?
V absolventském ročníku je nyní jedna velmi šikovná dívka. Čekala jsem, že nebude mít problém sehnat angažmá. Taneční sdružení dělá každý rok Burzu mladých tanečníků, po které ji několik souborů včetně Národního divadla pozvalo na konkurz. Objela je, ale výsledkem je, že stále angažmá nemá. Jsem z toho velice smutná, protože bych nikdy nemluvila za nikoho, kdo nemá kvalitu, ale ona je ideálně rostlá, pracovitá, inteligentní. Myslím, že takto perspektivní tanečnice by měla získat práci. Osobně se mě dotýká, když tak nadaný student má potíže sehnat angažmá. To se stalo už ve více případech, proto považuji Bohemia Balet za tak důležitý. Ono to hodně pomůže, zrychlí to jejich vývoj. Rok pracují, aniž by chodili do školy, a je prostor se jim věnovat, což v divadlech není – tanečník se buď chytne, nebo má smůlu. A podívejte – Michal Krčmář je v Helsinkách, Ondra Vinklát a Kristina Kornová v Národním divadle, Lýdie Švojgerová v Plzni. Všechno kvalitní lidé, kteří v Bohemia Baletu výrazně vyrostli. Je to velká devíza.
Konkurzy jsou navíc trochu zavádějící, někoho si v sále nevšimnete, ale přijde na jeviště a září. A naopak, někdo je výborný při tréninku, ale na jeviště se kouzlo nepřenese. My se zabýváme drobnostmi, ale divák vyžaduje, aby to šlo tzv. přes rampu. Měla jsem kdysi tanečního partnera, Jano Šprláka, byl z Oravy, sólista v Brně. Žádnou školu neměl, našli ho v Lúčnici… to byl tanečník! Velmi nadaný, byl s námi poté v Basileji a později odešel do Francie. Šel vždy na jeviště s tím, že to dnes prodá do čtvrtého pořadí. A jak ho všichni milovali!  

Kateřina Slavická (*1. března 1947), rozená Oehleschlegerová. V roce 1966 absolvovala taneční oddělení Konzervatoře Brno. V letech 1966–1970 byla členkou baletu Státního divadla Brno, v období let 1970–1972 tančila v Basileji pod vedením Pavla Šmoka. Od roku 1972 byla členkou baletního souboru pražského Národního divadla (počínaje rokem 1975 sólistkou). V roce 1992 ukončila taneční kariéru a zároveň dostudovala obor taneční pedagogika na HAMU. Od roku 1986 je pedagožkou Taneční konzervatoře hl. města Prahy. Externě pracovala v německém Norimberku (1994), Bloomingtonu v USA (1997), Rio de Janeiru (1998, 2005), Mannheimu (2001), Karlsruhe (2003), Brasílii (2011), Bukurešti (2012) aj. Jejím manželem je tanečník a ředitel Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Jaroslav Slavický, syn Lukáš Slavický byl první sólista mnichovského Bavorského státního baletu a nyní je uměleckým šéfem baletu v Jihočeském divadle.