S Jiřím Hajdylou: „Tanec mě naučil vnímat bytí v prostoru úplně jinak.“

Foto: Petr Kiška

Autor Klára Huvarová

Na úvod by mě zajímaly tvé zkušenosti se site-specific. Jsou nějaké, případně jaké?
Site-specific je žánr, který mě osobně hodně láká, protože mě strašně baví prostor, jeho proměny a atmosféry. Dělal jsem dvě autorská představení, která byla napsána přesně pro prostor CEVRO Institutu v Praze na nádvoří s pavlačemi. S Matoušem Danzerem a Janou Fleglovou jsme napsali text, který vznikl inspirací z prostoru, a poté se tam odehrálo divadelní představení. Tohle je tedy můj třetí site-specific, který dávám dohromady, ale jinak jsem v dalších ještě účinkoval a mám je rád i jako divák.

Jak na tebe působil konkrétně tento prostor ostravské Grossmannovy vily?
Inspirativně. Když jsem sem přišel, tak jsem si říkal, že je tady tolik potenciálu, že nevím, jestli ho zvládneme všechen využít. Prostor vily má obrovskou atmosféru, takže nebylo potřeba tomu moc pomáhat. Pro mě bylo každé patro jiné, a to jsme poté předali i v site-specific. Prostřední patro připomíná až zámek, nahoře je domácí prostor, uměl bych si tam představit příjemný byt, a sklep je vzdálený hlas historie, tam se zastavil čas. Tu nejstarší dobu připomínají zazděné schody, které byly v původním návrhu, ale při pozdějších rekonstrukcích byly zakryty.

Jaká byla inspirace k vytvoření dnešní site-specific?
Měli jsme za úkol vytvořit atmosféru pro film Luxury Memories, který je inspirován prostorem bývalého obchodního domu Ostravica-Textilia. Ten byl kdysi symbolem luxusu a prosperity a dnes je zcela zchátralý. Tam jsme také chtěli původně premiéru filmu i site-specific realizovat, ale město nás tam nepustilo. Museli jsme hledat adekvátní prostor, kterým se stala Grossmannova vila. Nejdříve to vypadalo, že nás město nepustí ani tam, ale asi deset dnů před premiérou nám to město povolilo. Úkolem bylo inspirovat se historií vily, hrát si s kontrastem zašlé slávy a zchátralé současnosti. Druhé patro, kde byly tanečnice, pro mě představovalo atmosféru spokojeného domácího prostředí v době původních majitelů. Sklep připomínal tragickou historii vily a úzkost z finančních potíží, které vedly k dobrovolnému odchodu majitelů z tohoto světa. A první patro s průvodci odkazovalo na neosobní způsob zprostředkovávání historie skrze průvodce a historiky, kteří celý prostor v jistém smyslu definitivně pohřbí.

Jak se ti líbil snímek Luxury Memories?
Myslím si, že je povedený. Viděl jsem ho párkrát a spíš jsem se soustředil na to, co z toho můžeme využít, než že bych si odpočinul a nechal na sebe film působit. Od začátku to byl vlastně studijní materiál. Kompletní finalizace filmu byla dodělána krátce před premiérou, takže toho času bylo málo a až teď ve vile na velkém plátně jsem si užil tu atmosféru.

Jak dlouho tedy trvala příprava představení?
V podstatě čtyři dny. Dva dny byly organizační, vymýšleli jsme, scházeli se s týmem, který tohle všechno dával dohromady, a další dva jsme strávili s herci a tanečníky. 

Jsi převážně divadelní herec a režisér, ale jaký je tvůj vztah k tanci?
To, že jsem začal sledovat tanec, mě velice posunulo, protože jsem se naučil vnímat bytí v prostoru úplně jinak. Obdivuju pohyb a tanec, hlavně ten současný. Je to hodně i proto, že má žena je tanečnice, a tím pádem mám o důvod víc taneční produkci sledovat, a rozhodně je to pro mě velká inspirace pro práci s herci jako takovými. Pohyb mě baví a fascinuje, ale sám bych se tanečníkem nenazval.

Víme, že jsi ostravský rodák, ale momentálně pobýváš v Praze. Vracíš se do Ostravy rád?
Rozhodně. I vzhledem k tomu, že tady mám rodinu, ale také proto, že mě Ostrava jako divadelní prostředí zajímá, přijde mi inspirativní a vracím se sem vlastně čím dál radši.

Jaké tvé představení můžeme aktuálně vidět, co bys nám doporučil?
Teď byla čerstvá premiéra v Divadle Kampa, kde jsem režíroval představení pro Divadlo NaHraně, jmenuje se to Čtyřhra a myslím si, že se zdařilo. Ale jedná se o komorní činohru, takže pokud by někdo chtěl něco alternativnějšího, mohu diváky pozvat do Ostravy do Staré arény na autorský projekt Humanity Upgrade, který vznikl na téma digitálních technologií. Společně s herci jsme si během zkoušení kladli otázky, inspirovali se Čapkovým R.U.R. a naformulovali jsme divadelní tvar, který zkoumá, kam digitální technologie „upgradují“ náš život.

Jiří Hajdyla se narodil 30. března 1982 v Ostravě. Jeho první angažmá po vystudování katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU bylo v brněnském divadle Husa na provázku, od roku 2013 účinkuje a tvoří v Divadle Lampion v Kladně, ale jeho inscenace najdeme na programu hned několika českých scén. Spolupracuje například s Divadlem NaHraně, Divadlem X10, Starou arénou nebo Divadlem Plus. Kromě herectví se zajímá také o současný tanec a v červnu 2017 jako režisér uvede taneční inscenaci Carpe Diem.