S Halkou Je Třešňákovou o Heroin West: „Neustálá nejistota, odkud přijde rána, člověka vyčerpává.“

Halka Třešňáková. Foto: Ladislav Babuščák

Autor Daniela Machová

Jak došlo na spolupráci s VerTeDance?
Soubor VerTeDance jsem sledovala již delší dobu. Před dvěma lety mě oslovila Tereza Ondrová, jestli bych nevytvořila sólo pro Veroniku Knytlovou. Konkrétní téma mi nezadala. V té době jsem natáčela v Americe film Mars. Byli jsme poměrně izolovaní ve stepi v Utahu a tam přišel ten nápad, téma žen v době Divokého západu.

Takže téma přišlo vlastně náhodou, danou příležitostí. Kde jste pak dále hledala inspiraci?
Při přípravě Heroin West jsem velmi vzpomínala na dětství. Jako holka jsem si hodně hrála na mužské postavy, na kovboje. Byly doby, kdy jsem u sebe nosila kudlu. Dívčí svět mě nějak míjel. Klučičí hry mě bavily více. Když jsem zpětně přemýšlela proč, uvědomila jsem si, že u mužských hrdinů je prezentována jejich síla, zatímco ženské hrdinky jsou velmi často v pozicích oběti. Úplně nesnáším pohádku o Popelce, protože mi jako holce říká: „Nech všechno příkoří, co se ti děje, jednou přijde princ a zachrání tě.“ 

Toto vaše kovbojské období bylo ještě před emigrací? Nebyla ona mužská síla tím, co vás drželo nad vodou v těžké životní situaci, kdy jste se ocitla v zemi, jejíž jazyk jste neznala?
Na kovboje jsem si hrála ještě před emigrací, ale když jsme přijeli do Heidelbergu, milovala jsem tehdy Terence Hilla a Buda Spencera. Možná to souviselo i s tím, že jsem tehdy vůbec neuměla německy, ale těmto filmům bylo rozumět a byly vtipné. V rámci přípravy Heroin West jsem se i k westernům vrátila, Veronika mi dokonce začala Terence Hilla připomínat.

V anotaci k dílu uvádíte, že kovboj musí být neustále ve střehu a jedinou cestou k uvolnění mu jsou omamné látky. Nabízí se další paralela s vaším mládím. Vy sama jste chvíli žila ve squatu v Hamburku, kde jste trochu experimentovala i s drogami. Nebo je to čistě náhoda?
Náhoda to nebyla. Kontrola a neustálá nejistota, odkud přijde rána, člověka vyčerpává. Omamné látky vynuceně umožní onen propad a uvolnění. Já sama jsem abstinent, ale neříkám, že drogy nejsou součástí života, ať už se jedná o alkohol, nikotin, nebo léky, myslím si, že mohou s úlevou pomoci.

Pokud nebudu počítat vaše pohybové spolupráce na různých inscenacích, většinou ve vašich choreografiích i sama účinkujete, v Heroin West ne. Nakolik je toto pro vás nové a jak se vám pracovalo?
Některé pasáže si Veronika tvořila sama. Nejsem choreograf, který by říkal kroky, spíše jsem ji vedla k situacím a ona sama nacházela pohybovou formu. Heroin West je moje třetí zkušenost, kdy mám na starosti choreografii a režii a přitom sama neúčinkuji. Zatím jsem ve všech třech případech došla do bodu, kdy jsem v závěrečné fázi začala narážet na své limity způsobené tím, že stojím vně. Oproti tomu, když tvořím dílo, v němž zároveň účinkuji, tak to nemám a snáze přicházím na to, jak postupovat dál.

V roce 2014 jste se zapojila do mezinárodní platformy pro teoretický a umělecký výzkum v oblasti současného tance a souvisejících umění Identity.Move!. Jak vlastně takový výzkum v porovnání s rezidencí, na jejímž konci musí být představení, probíhá?
Pro mě to byla jedinečná zkušenost. Projekt měl několik fází, v rámci jedné z nich jsem se dostala na měsíc do Poznaně, kde jsem měla k dispozici studio, bydlení, peníze na živobytí, a abych mohla v Praze zaplatit byt, a nikdo mě k ničemu nenutil. Před chvílí jsme se bavily o pocitu neustálé kontroly. Tady nic takového nebylo a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si uvědomila, že nemusím nikomu nic dokazovat. Kreativita, která s tím přišla, byla úplně jedinečná, od té doby jsem to nezažila.

A jak to vypadalo, ráno jste se probudila a šla jste do studia?
Ano, ráno jsem vstala a šla do studia, ale zjistila jsem, že to vlastně tolik nepotřebuju. Tak jsem jela do Varšavy, kde jsem fotila oprýskanou omítku, což mi připomínalo mapy zemí. Vymyslela jsem těm zemím fiktivní názvy, jejich hranice a ekonomiku. Pak jsem si vymýšlela svůj fiktivní jazyk a paralelně vedle toho jsem začala psát i knihu, kterou jsem zatím, bohužel, neměla čas dopsat.

Jak jste onu kreativitu, která se v Poznani dostavila, v praxi zužitkovala?
Velmi tím bylo inspirované moje sólo Für die Macht, kde hraju Miss World. V Identity.Move! šlo i o to, aby se propojili umělci z různých zemí. Já jsem si například padla do oka s Lászlem Fülöpem a vzniklo z toho představení Plan B, které je v jeho choreografii a já v tom tančím. Komunikuji i s jinými účastníky a příležitostně se potkáváme.

V Identity.Move! jste prozkoumávala téma identity kočovníka, běžence. Vrátila jste se tím oklikou i ke zkoumání zkušenosti ze svého dětství?
Vnitřně mě to posílilo, ale jako uprchlík se cítím stále, jsem takový reemigrant v České republice. Pro mě souvisí identita spíše s místem, kde zrovna žiju, kde to svým působením mohu ovlivnit. Jsem občansky aktivní, ať už jsem kdekoli.

Takže domov má člověk tam, kde se momentálně nachází?
Asi ano. Můj tatínek je částečně cikán, druhá část rodiny je židovského původu, takže jsme v podstatě původem takoví kočovníci. Myslím si, že by člověk měl mít odpovědnost a respekt k místu, kde se momentálně nachází, i když je tam jen jako turista.

V roce 2013 o vás byl natočen dokument Liebe Indigo. Vychází z deníků, které jste si v mládí psala. Píšete si je stále?
Před nedávnem jsem znovu začala, ale je to daleko méně intenzivní než v dětství a v dospívání. Tehdy jsem měla čas a hlavně mě emigrace zastihla v tom nejsložitějším životním období dospívání, deník mi pomáhal zpracovávat určité myšlenky. Přestala jsem pak ve 24 letech, protože bylo hodně práce.

Co vás čeká v nejbližší budoucnosti?
Mám hodně naplněný podzim. Hraji roli Roubíčkové v díle SVJ s Vosto5, oslovila mě Petra Tejnorová, abych hrála v nové věci, kterou připravuje s VerTeDance, a pak i Veronika Knytlová chce, abych účinkovala v jejím představení. Do toho točím Kancelář Blaník.

A nějaký vlastní nový projekt?
Láká mě rozpracovat téma moci, ale trochu jinak než ve Für die Macht. Nějakým způsobem uchopit téma komunismu, manipulace minulostí, překrucování informací médii. Podívat se na jednu událost třeba ze čtyř úhlů pohledu.  

Halka Je Třešňáková (* 24. února 1972), herečka, performerka, choreografka a výrazná osobnost české alternativní divadelní scény. Absolvovala katedru nonverbálního divadla a komedie HAMU u prof. Ctibora Turby, na jehož slavném představení Hanging Man (1997) se interpretačně i autorsky podílela. Začínala v divadle Alfred ve dvoře, působí v Roxy/NoD, MeetFactory, na Nové scéně ND nebo s Divadlem Vosto5. Spolupracuje jako pohybová poradkyně a choreografka s řadou divadelních souborů, autorsky se podílela na bezpočtu projektů s předními světovými umělci. S dalšími umělkyněmi založila mezinárodní divadelní demokratický kabinet Seconhand Women. Objevuje se také v hraných a dokumentárních filmech nebo v politicko-satirickém seriálu Kancelář Blaník.