S držitelkou Thálie Yui Kyotani: „Splnil se mi dětský sen.“

Yui Kyotani jako Kitri v baletu Don Quijote. Foto: Jan Procházka

Autor Lucie Hayashi

Jak se vám tančila Desdemona, kterou jste právě roztančila na olomouckém jevišti?
Pro mě to bylo docela náročné. Oproti Odettě nebo Růžence v Spící krasavici je to role spíše jednoduchého charakteru, hluboce zamilovaná, až naivní. To není snadné zahrát, nestačí se pořád jen usmívat. Bylo náročné se s ní sžít.

Protože vy sama jste jiné nátury?
Ano, ale jsem nicméně také žena, takže jsem se snažila v sobě vypátrat vlastnosti podobné Desdemoně a najít ji. Ale stoprocentně stejné tedy nejsme.

Zažila jste někdy žárlivost, která se stane Desdemoně osudnou?
Myslíte od muže? Snahu spoutat mě ve vztahu? To asi ani ne. Myslím, že jsem to spíše já, kdo má k ní sklony.

Při premiéře jste tančila se svým přítelem Ivo Jamborem. Bylo znát, že si na jevišti opravdu rozumíte a v partneřině bezmezně věříte…
Ano, známe se už pět let, z toho dva roky spolu chodíme, žijeme. Důvěra je stoprocentní. Samozřejmě se někdy během zkoušek a stresu situace vyhrotí a zbytečně si pracovní neshody bereme oba osobně. Ale jinak je pro mě partnerem, se kterým se mi tančí nejlépe.

Jak jste se cítila, když vás na konci představení přítel škrtí?
V tu chvíli jsem naprosto ponořená v roli, takže vůbec nevnímám, že je to zrovna Ivo. Je pravda, že se mi nikdy nestalo, že by se mě někdo snažil zabít, takže se snažím hrát jen podle představ a doufat, že diváci pochopí, co se na scéně děje.

Získala jste Thálii za roli Kitri. I jako Desdemona jste na jevišti velmi přesvědčivá a sebejistá, ale Kitri vám patrně sedí lépe…
Určitě. Jednak má komplikovanější charakter, takže se lépe hraje. Ale hlavně je to role, kterou jsem od malička obdivovala a chtěla tančit. Viděla jsem všechna možná videa s Kitri, každé snad stokrát. Takže když jsem se dozvěděla, že se mi můj sen splní, byla jsem neskutečně šťastná a nebyl pro mě problém ji ztvárnit. Byla jsem na to už dvacet let připravená.

Choreografie ale byla asi náročnější než tato poslední…
To ano, ale Hana Vláčilová byla ochotná nám některé kroky přizpůsobit, i když ten základ zůstává samozřejmě zachován. Klasika je založena na perfektních detailech, takže bylo neustále nutné se mnohem více soustředit na technické provedení, chtěla jsem, aby bylo přesné a dokonalé. Tato choreografie byla mnohem snazší.

Líbilo se mi, jak jste i jednoduché kroky a pózy dokázala naplnit energií a životem.
Samozřejmě, že mi pan Robert Balogh stavěl choreografii na tělo, což je pak úplně jiný materiál. Ale nejen mně, snažil se udělat kompromis pro obě alternace, takže zas tak úplně jednoduché to nebylo, musela jsem se poprat i s kroky, které nejsou mou silnou stránkou.

Třeba konkrétně?
Například já jsem pravotočivá, nebo mi vše jde lépe na pravou nohu, ale Emily Smith to má zase naopak, takže se mi třeba vysoká développés nebo attitudes levou nohou nevyhnula. A ona zase bojuje s opačným problémem.

Jaké byly vaše pocity, když jste byla nominována na Thálii?
Myslela jsem, že je to nějaká chyba, ale potěšilo mě, že se někomu moje Kitri líbila. 

A když potom na jevišti zavolali vaše jméno?
To se mi úplně zatmělo před očima a jediné, co jsem si říkala, bylo „ježíšmarjá, musím mít proslov“ – a úplně jsem zapomněla řeč, kterou jsem si nacvičovala. Takže upřímně vůbec nevím, co jsem nakonec řekla. Teprve až jsem se vrátila zpět na sedadlo a bylo to za mnou, mi došlo: „Proboha, já jsem ji dostala!“…

Bylo krásné, že jste promluvila v češtině, musela jste to nacvičit dobře, že se to z hlavy ani v tom šoku nevykouřilo…
No, vůbec jsem si nemyslela, že bych cenu přece jen mohla dostat, ale dva dny předtím mi všichni říkali, ať si radši něco připravím, nejlépe v češtině, tak jsem se to naučila nazpaměť. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že bych fakt musela řečnit.

Proč?
Vůbec si nemyslím, že bych byla tak dobrá. Ostatní tanečnice za sebou mají skvělou kariéru, nemyslela jsem si, že bych si zasloužila něco jako Thálii.

Teď, když jste si splnila sen tančit Kitri, jakou roli byste chtěla dostat?
Obdivuji Evžena Oněgina Johna Cranka. Kdybych mohla tančit v tomto jeho díle, byla bych už tak šťastná, že už bych klidně mohla umřít. Ale je to právě ztvárnění, které mě oslovuje, ne jiné. Takže to se mi asi tak snadno nepodaří.

Z Olomouce se ale v nejbližší době ulétnout nechystáte, ne?
To ne, jsem tady opravdu šťastná. Mám krásné role, příležitosti, miluji to město. A hlavně, cítím, že tu jsou diváci, kteří chodí na balet kvůli mně. To mě naprosto naplňuje a po každém představení dělá šťastnou. To jsem si přesně celý život přála.   

Yui Kyotani (*1990) pochází z japonského města Nara blízko Ósaky. Balet začala studovat v baletním studiu Eny Hirose, později v Státní baletní škole v Berlíně u Larissy Dobrojan. Před vstupem do olomouckého souboru byla v angažmá v Lipsku. V Moravském divadle působí jako sólistka už pátou sezonu, nastudovala zde hlavní role v klasických titulech (Louskáček – Klárka, Labutí jezero – Odetta/Odilie, Spící krasavice – princezny Růženka a Florina), neoklasických (Romeo a Julie – Julie) i moderních baletech (Frida – Čínská fotografka, The Beatles – Yoko Ono).