S Davidem Pérezem: „Umělecký život nemá datum exspirace…“

David Pérez.

Autor Sylva Tománková

Kdo vás nejvíce ovlivnil jako tanečníka?
Můj taneční projev se začal formovat díky mým učitelům, kterými byli Manolo Marín či Javier Cruz a o několik let později také Manuel Betanzos. Byli to oni, kteří ovlivnili můj taneční styl, ve kterém pokračuji a který jsem díky nim objevil.

Jaká spolupráce byla pro vás nejpodstatnější a nejzajímavější?
Měl jsem příležitost spolupracovat s nejvýznačnějšími osobnostmi současné flamencové scény, například Javierem Barónem, Milagrosem Mengíbarem, Mariem Mayaou, Manuelou Carrasco, Isabelou Bayón či Belén Maya. Od každého z nich jsem si něco odnesl, objevil a naučil se něco nového.

Dostal jste dvě ceny – za El Desplante a Jóvenes Flamencos de Andalucía… Co pro vás znamenají?
Díky El Desplante mne publikum objevilo jako sólistu, předtím jsem byl spíš členem různých ansámblů. Měl jsem štěstí, že jsem díky flamencu poznal celý svět. Nevím, zda jsem, nebo nejsem dobrým reprezentantem flamenca, co ale vím, že se vždy snažím předat to nejlepší, co umím, snažím se tančit pravdivě a zároveň zajímavě, snažím se vzbudit zájem o flamenco, nikoho nepodvádět. Dělám flamenco někdy lépe, někdy hůř, ale vždy je to celý můj život.

Baví vás pedagogická práce, nebo raději tančíte na jevišti?
Jeviště mě dokáže nadchnout a dává mi život, je to pro mě uvolnění, vyvrcholení mých představ, pocit čisté existence a možnost ukázat, kdo jsem.
Výuka je věc, které je třeba se zodpovědně věnovat, je to o vytrvalosti, ale na druhé straně každý den díky mým žákům i sám sobě objevuji nové věci. Je to obrovské zadostiučinění, když vidím, jak žáci realizují nápady, které se rodí v mé hlavě, netančím je sám, ale jiní lidé, a to je zase docela jiný pocit uspokojení než na jevišti. Umělecký život nemá datum exspirace, a proto se nebráním ničemu, co přichází, ale vždy bych byl rád sám sebou, šťastný a, pokud možno, šťastný tancem.

Jak vidíte budoucnost flamenca?
Věřím, že to bude budoucnost dlouhá, nevím ale, jak to dopadne s vlastní identitou flamenca. Děláme si starosti s tím, jak fúzovat, vymýšlet a renovovat, nikoli však s tím, jak udržet či zachovat. Proto nevím, kolik toho za pár let zůstane z flamenca takového, jaké já znám a s jakým se identifikuji.

Používáte ve svých projektech moderní tanec… Kde jste se jej učil a kdy vás napadlo vše spojit dohromady? 
Nepoužívám moderní tanec cíleně, experimentuji s mou technikou a znalostmi, ale přirozenou formou, nesnažím se dosáhnout něčeho moderního. Vše se mění a vyvíjí a samozřejmě i flamencová hudba, taneční pohyb, výraz, a tím také i můj vlastní tanec. Flamenco se zrodilo mezi nejchudšími vrstvami. Dříve flamenco vyjadřovalo bolest, hlad a smutek, dnes je všechno jinak, jiná je i řeč a paměť těla, vyjadřujeme se jinými prostředky, ale to, co zůstává, je naprostá upřímnost a respekt k umění.  

David Pérez se narodil v městě Alcalá de Guadaíra (Sevilla, Španělsko), kde začal tančit ve třinácti letech. Pokračoval v tanci s některými legendami flamencového tance, jako například: Manolo Marín, Javier Cruz, Rafael Campallo, Manuel Betanzos. V roce 2009 uvedl v rámci flamencového festivalu v Jerezu (Jerez Flamenco Festival) premiéru své první show Flamencos, s níž interpreti dále hostovali v Turecku, Nizozemsku, Asii atd. Flamencos bylo vřele přijato i v divadlech v Nairobi a Kuvajtu. V roce 2011 uvedl projekt Puntal, se kterým pokračoval v hostování na národních i mezinárodních festivalech, jako třeba v Lille ve Francii, Rose v Kazanlaku a v Sofii v Bulharsku. Vystupoval na jevišti spolu s Luisou Palicio v Primer Amor, v režii Davida Montera. Pracoval v projektech organizovaných Cervantesovým institutem pro španělské ambasády po celém světě (Francie, Nizozemsko, St. Louis, Chicago, Mexiko, Manila, Kuala Lumpur, Maroko atd.). Za představení El Desplante získal cenu Festival Internacional del Cante de las Minas 2004 a cenu na Jóvenes Flamencos de Andalucía 2006.