Rozhovor s Vojtěchem Brtnickým: „Mám nejraději, když vůbec nevím, do čeho jdu…“

Vojtěch Brtnický

Autor Daniela Machová

Jaké to je fotit tanec?
Přirovnal bych to k tomu, co říkal můj kamarád z jihlavského ochotnického souboru De Facto Mimo, kde jsem dělal jevištního technika: „Když jsi na jevišti, to ani nemáš potřebu jít na záchod…“ (…citace byla upravena do publikovatelné podoby, pozn. aut.) Pro mě je focení něco velmi podobného, přestávám vnímat normální lidské potřeby a jsem plně pohlcen prací.

Jaké typy představení fotíte nejraději?
Zbožňuji fotit třeba One Step Before the Fall nebo Vypravěče (obě představení Spitfire Company, pozn. aut.), kde je jedna performerka, takže se soustředím na pohyb jedné osoby, který je navíc velmi silný a dynamický. Nicméně to není o tom, že bych se zaměřoval výhradně na nějaké typy děl. Líbí se mi moje disciplinovanost, ať je na jevišti jeden, nebo deset lidí, vždy se snažím přizpůsobit, aniž bych představení narušil. Rád také fotím tanec venku ve dne, to je jedinečné v tom, že má člověk dost světla a může si pohyby doslova zmrazit, a nemusí dělat kompromisy jako v divadelním sále.

Jako fotograf se zaměřujete na současný tanec a nový cirkus. Proč nefotíte balet?
Přiznám se, že balet pro mě není tolik zajímavý. Jeho vyjadřovací prostředky jsou předem dané stylem, který je pro mě příliš předvídatelný, repetitivní. Obávám se, že když bych šel fotit čtvrté představení, už bych se na práci tolik nesoustředil. U současného tance nikdy nevíte, co se bude odehrávat, což mi přijde jako mnohem větší výzva, která mě baví.

Současný tanec fotíte téměř deset let… Cítíte, že se za tu dobu vaše tvorba nějak posunula, změnila?
Ano, ale částečně spíše v negativním smyslu. Ze začátku pro mě bylo každé představení nová zkušenost. Nyní jsem si už zvykl na prostředí, ve kterém se pohybuji. Mnoho umělců znám a tuším, co od nich na jevišti mohu očekávat. O to méně se pak bojím, a to není správně. Jinak co se týče dalšího vývoje, tak samozřejmě zručnost a pozornost se s každým představením pilují.

Nafotíte třeba méně snímků než dříve?
Ne, kupodivu fotím stejně, přibližně 70 snímků za představení, což mi vlastně stále přijde hodně. U site-specific projektů, kde se mohu pohybovat svobodněji, jich nafotím více, třeba i 150–200 snímků.

Můžete mi přiblížit, jak vlastně vaše práce vypadá? Připravujete se nějak?
Přiznám se, že ani nečtu anotace k představení, protože jakmile je člověk čte, už má nějaký předpoklad a ten snižuje niterní přítomnost přímo při práci. Nejraději mám, když vůbec nevím, do čeho jdu, a přizpůsobím se tomu, co nastane.

Domnívala jsem se, že spolupráce s umělci probíhá intenzivněji, že nejdříve přijdete na zkoušku a pobavíte se s nimi o tom, co chtějí nafotit. Takže máte ve své práci v tomto ohledu úplnou svobodu?
Někteří umělci mívali konkrétní požadavky, ale nakonec jsme se vydali mou cestou, tedy že přijdu do divadla a uvidíme, co z toho bude. Nejsem příliš komunikativní člověk, takže mi nejvíce vyhovuje, když se tiše vplížím do sálu a začnu fotit, než abychom se společně domlouvali na nějakých našich představách. I zkoušky fotím tak, že se normálně jede a nezastavuje se.

Co je na focení tance nejtěžší?
Při focení představení mám zásadu, že nemačkám spoušť, když je úplné ticho nebo dokud vím, že hudba nepřehluší zvuk závěrky. Nejraději tedy mám zkoušky, kdy si mohu dovolit cvakat i v tichých momentech a když mi je dovoleno se pohybovat v blízkosti performerů, nebo dokonce přímo na jevišti. Nejtěžší je tedy skloubit tu zásadovost v nerušení, ale zároveň z práce pořídit nějaký estetický výstup.

Dočetla jsem se, že používáte pevné objektivy, nemůžete tedy při focení záběr nijak přibližovat. Není to pak v těchto podmínkách, ve kterých pracujete, komplikace?
Přesně tak, ale je to zase o technologické formě, kterou mám velmi rád. Vím, že si tu práci záměrně ztěžuji, abych byl mozkem stále přítomný. Pevná ohniska mají lepší světelnost, takže i během hodně temného představení je možné něco zvěčnit. Jsou pro mě okouzlující i v tom, že když je vám dovoleno pohybovat se po jevišti, tak musíte neustále řešit, jak daleko jste od svého objektu, kam až můžete, které ohnisko vám ještě bude stačit a které už ne. Je tam najednou o polovinu více informací, o polovinu více úvah, jak zpracovat kompozici.

Také jste uvedl, že nevnímáte fotografii jako uměleckou formu. Ano, focení je o zachycení reality, ale přijde mi, že i tak je umění v tom, z jakého úhlu se na to podíváte, jak vystavíte kompozici.
Samozřejmě, stále si vybíráte úhel a exponometrii, ale když si představíte situaci, že jdete fotit určité představení a musíte si vybrat místo, kde nebudete vidět, a vaši činnost omezuje, zda hraje, či nehraje hudba, tak už ta volba, kdy zmáčknete spoušť, není úplně vaše. Už to nemůžu prezentovat jen jako svoje dílo. Z mého úhlu pohledu je to tedy čistá dokumentace. Fotím něco, co někdo vytvořil. Je zřetelné a jasné, že to není zase až tak kreativní, že je to jen jakýsi přizpůsobený náhled na danou věc.

Jak se tedy pozná dobrá taneční fotografie?
To nevím. Sám mám se svými fotkami problém. Když si o nějaké myslím, že je dobrá, tak mi ten názor moc dlouho nevydrží. Druhý den se na stejnou fotku podívám znova, a vidím, co bych měl udělat jinak. Řekl bych, že správná taneční fotka by neměla být ovlivněna fotografem, neměla by být aranžovaná, aby zachytila čistě jen ten proces, který se před člověkem odehrává, aby to nebyla forma augmentace nebo fotomontáže. 

Chodíte se také na tanec občas jen dívat bez fotoaparátu v ruce?
Jen dívat se chodím málokdy, a to ještě bojuji s tím, že se nemohu zbavit návyků z práce. Navíc ten prožitek při pouhém sledování pro mě není takový. Chybí mi tam výzva z toho, co člověk vidí a čemu se přizpůsobuje. 

Dokážete si vzpomenout na tituly, ze kterých jste měl nějaký zásadní taneční prožitek?
Rád vzpomínám na první představení, které jsem fotil na zakázku. Byla to Resonance (představení NANOHACH, pozn. aut.), tři ženy v šedých sukních jen vířily prostorem, bylo to ponuré, mělo to velmi silný soundtrack, celé dílo bylo velmi precizní. Druhým silným momentem bylo, když jsem zažil zkoušet tým Akrama Khana, který přijel v roce 2011 na festival Tanec Praha. Na jevišti bylo devět performerů, kteří jeli zkoušku naplno a se vším všudy, a v hledišti jsme byli jen já a produkční. Bylo to úchvatné. Tím nejčerstvějším prožitkem bylo třicetihodinové Momentum (dílo Tantehorse, pozn. aut.). Z hlediska mé práce to bylo naprosto specifické. Celou dobu, co se focení tance věnuji, mám pocit, že mám velmi málo času. Rozhodování, kdy volím záběr, v manuálu ho správně změřím a řeknu si, že to už doopravdy vyfotím, probíhá v milisekundách. Při Momentu to bylo jiné. Někde jsem si sedl, vybral si úhel, změřil si to a čekal a čekal. Pro fotografa je to obrovská úleva, která se nedá slovy vystihnout.

Toto dílo jste sledoval neuvěřitelných sedmadvacet hodin…
Ano, chtěl jsem alespoň tušit, jak se musí cítit performerky, a zároveň jsem byl zvědavý, jakým způsobem budou ovlivněny moje výkonnost, přesnost a schopnost adaptace. Chvíle, kdy se spustila velká noční bouře a zdálo se, že snad nikdy neskončí, a performerky tančily dál, byla velmi silná.

Dokážete říct, na kterou svou fotografii jste nejvíce hrdý?
To je těžké, ale asi bych vybral nějakou, jejíž pořízení bylo z hlediska podmínek pro mě jako fotografa náročné. Podle mě je důležitější mít silné zážitky než si říct, že tato fotka se mi fakt povedla.

Vojtěch Brtnický (*1985) absolvoval SOU služeb v Jihlavě v oboru fotograf a poté se věnoval dalšímu studiu. Zabývá se divadelní a reportážní fotografií. Mezi lety 2009–2013 pracoval v médiích. Od roku 2009 je fotografem festivalu Tanec Praha.