Rozhovor s Astrid Štúrovou: „V divadle to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu…“

Astrid Štúrová

Co vás k tanci vlastně přivedlo? Jaké byly vaše první taneční kroky?
Bylo mi necelých sedm let, když jsem poprvé ve filmu viděla ukázku z baletní školy, kde tančily holčičky v průsvitných šatičkách a ladně se pohybovaly. To na mne tak zapůsobilo, že od té chvíle jsem nechtěla být ničím jiným nežli balerínou. Moje babička, která mne vychovávala od peřinky, však nesdílela mé nadšení. Byla to dáma ze staré školy vybraného chování a divadlo se jí nezdálo pro mladou dívku vhodné. Abych se tam nezkazila. Byla jsem nešťastná až do doby, kdy mi bylo patnáct let. V tom čase se v novinách objevil inzerát, že madame Zdenka Zabylová, primabalerína Národního divadla, hledá zájemce, kteří se chtějí naučit českou besedu za účelem předtančení na plese. S tím babička jako dobrá vlastenka souhlasila, a tak jsme jely do Hlaholu, kde měla madame Zabylová svou baletní školu. Během studia ke mně madame přišla a zeptala se mě, zda bych nechtěla chodit k ní do baletní školy. Vysvětlila jsem jí, že je to můj velký sen a přání, ale že babička mi to nedovolí. Zeptala se mě, kde je má babička, a přišla k ní. Řekla jí, že mám talent, aby mě nechala chodit k ní do baletu. A na to jí babička odpověděla, že balet je drahý koníček a na to nemáme peníze. „To nevadí,“ odpověděla madame, „ona bude chodit zadarmo, to zaplatí jiní.“ Ještě mi doporučila jednoho pedagoga, který mne měl připravit ke zkouškám na pražskou konzervatoř. Byl to sólista baletu v Divadle 5. května, později Smetanova divadla, nyní Státní opery, Robin Braun, který měl také svou baletní školu. Věnoval se mi intenzivně a přijímací zkoušky dopadly k naší velké radosti.

A to jste nastoupila v roce 1951 na pražskou konzervatoř. Kteří pedagogové vás na škole vedli?
Tehdy ta konzervatoř měla jen čtyři ročníky a já jsem chodila k doktorce Tymichové, která měla francouzskou školu, hodiny byly vedeny s noblesou, se znalostí klasické techniky. Byla jsem velmi šťastná, že jsme ji měli na hlavní obor. Štěstí neměli ti, co chodili k Zoře Šemberové. Zora Šemberová byla velice hrubá a špatná pedagožka, což sama přiznala ve stáří, když byla v Austrálii, říkala, že neměla klasický tanec nikdy učit. Zora Šemberová měla obrovské divadelní cítění, takže práce na díle s ní byla úžasná. Byla obdařena tím, že viděla a cítila obsah za notovou partiturou. A dovedla interprety naučit citlivě vnímat niterno obsažené v hudbě. Ten, kdo nepracoval v divadle, neměl možnost pracovat s vynikajícími choreografy ani režiséry, takže soustředil svou pedagogickou činnost pouze na techniku, což dělala většina pedagogů.
Většina byla rekrutována z nějakých malých scén nebo z tanečních kroužků. A Zora Šemberová měla tuto zkušenost, i když žila prakticky celý život hlavně ze své role Vostřákovy Viktorky. Ale s dětmi to byla tragédie, co s nimi dělala (smích)…

Co následovalo po škole? Vy jste celý život působila hlavně v Národním divadle jako tanečnice?
Já jsem byla od pětapadesátého roku angažována do Národního divadla a tam jsem zůstala třicet let. Druhým rokem jsem byla jmenována sólistkou. Ještě se trochu vrátím. Na konzervatoři ve druhém ročníku si mne šéfka baletu v Karlínském divadle Manon Chaufour vybrala pro postavu loutky v představení Coppélia. Hrozně jsem se bála, ale byla jsem nadšená a šťastná zároveň. Potom se chodil šéf tehdejšího baletu Národního divadla Antonín Landa dívat na absolventy školy, tam si mě vyhlédl a řekl mi, že by mě angažoval. Ještě jsem chodila na praxi do AUS Víta Nejedlého (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého, pozn. red.), kde vedl baletní soubor Luboš Ogoun, sólista baletu ND, choreograf, později šéf baletu v Brně. Byli jsme velcí přátelé, dokonce mi šel pak za svědka na svatbu, protože v AUS jsem poznala svého budoucího manžela Vladimíra Štúra. Když jsem byla v divadle, tak to byla krásná léta, bylo to naplnění mého dětského snu. Tehdy se uváděla představení v choreografii Saši Machova a já jsem dostala sólovou roli Herolda v Šípkové Růžence, hrané ve Smetanově divadle. Opravdu jsem to neuvěřitelně prožívala, ne samotný tanec, ale krásu divadla. Myslím si, že je to vůbec nejkrásnější operní dům v Evropě.

Kteří choreografové vás ještě ovlivnili?
Víte, umělecká práce je zajímavá s každým choreografem, pokud zná abecedu. S Machovem byla úplně jiná práce, on byl divadelník. Celé jeho představení mělo hlavu a patu. Bylo vystavěné v rolích. Jeho představení byla nádherná, Popelka, Šípková Růženka či Labutí jezero. Všechno mělo velkou hloubku. Podobně pracoval i režisér Petr Weigl s Miroslavem Kůrou. U nich měl každý krok a gesto text. A když si ten text tanečníci řekli, tak to gesto bylo hned jiné. Choreograf Antonín Landa vytvářel představení s velkou muzikalitou, tanečním i hudebním cítěním. Překrásné pohádky i dramatické dílo. Nebo Jiří Němeček, který měl zase nesmírně promyšlený detail, hlavně po režijní stránce. Tanec nebyla jeho hlavní doména. On třeba stavěl Othella a my jsme nevěděli ještě, jakou bude mít scénu. Tak jsme si říkali, co to je za mumraj… Na sále to byl binec (smích) a na jevišti to bylo nádherné. Bez zajímavosti také nebyl Jiří Blažek. S Růženou Mazalovou, se kterou byli oddáni, studovali v Moskvě choreografii. A když se vrátili, přivezli takový jas a jiskru, hlavně co se týkalo charakterních tanců. Tančili v Labutím jezeře čardáš a celé jeviště bylo jejich. Mělo to dravost a krásu. Jeho choreografie byly velice zajímavé. Ať už to byl Spartakus, Dafnis a Chloe, Petruška, či mnoho jiných.

A měla jste třeba nějakou roli, kterou jste tančila nejraději?
Každý na to vždycky odpovídá, že to je těžké a že měl všechny role rád, aby nikoho neurazil. (smích) Samozřejmě, jsou představení, kdy mě velmi naplňovala hudba, ať to byla hudba Čajkovského, nebo Prokofjevova. A právě Dobrá víla v Čajkovského Šípkové Růžence nebo Stravinského Svěcení jara, které bylo v choreografii Emericha Gabzdyla, patřily k mým největším tanečním prožitkům. A nesmím zapomenout na postavu Kateřiny v Kamenném kvítku nebo na Milou sedmi loupežníků v choreografii Jiřího Blažka.

Má další otázka směřuje k vašemu zahraničnímu studiu… Kam vedla vaše první zahraniční cesta?
Měla jsem štěstí, že mě šéf baletu Jiří Němeček požádal, jestli nechci spolupracovat s Laternou magikou. Proč ne? Těšilo mne poznávat stále něco nového. Tak jsem nastudovala celý program Expa ’58, které jelo do Bruselu. Ale tehdy předseda KSČ řekl, že nemohu v žádném případě do zahraničí, protože moje maminka kdysi emigrovala. Takže jsem neodjela. V té době byl ředitelem divadla Přemysl Kočí a on se o tom dozvěděl. Vůbec mě neznal a řekl, že jsem asi dobrá, když mě šéf vybral, a že bych měla jet. A na druhý zájezd mě pustili. A tak jsem odletěla do Londýna na tři měsíce, kde zrovna hostoval balet Jeroma Robbinse s West side story a my tam mohli chodit na tréninky

Poté následoval Sovětský svaz? Jací tam byli pedagogové? Ano, později jsem odcestovala do Sovětského svazu studovat metodiku klasického tance, po čemž jsem strašně toužila. Dostala jsem se do báječné třídy k Varvaře Pavlové Mej, která přednášela metodiku prvnímu až třetímu ročníku. Ve čtvrtém až osmém ročníku nás vedla pedagožka Jelena Vasiljevna Širipina, která byla velice přísná, ale velmi vzdělaná. A na praxi jsem chodila do třídy národní umělkyně Natálie Dudinské, a to jak na klasické tréninky, tak na scénickou výuku tradičního repertoáru. Vedla šestý ročník. Stále chodila pozdě. A já jsem nemohla pochopit, že tam není od začátku. Chodila až na rond de jambes. (smích) Vešla, velice energicky, a vysvětlila mi, že ostatní už chodí pět a půl roku do této školy, takže snad trénink do rond de jambe par terre si umí zadat (smích). Zase nerespektovala přestávku a s žáky pracovala. S každou studentkou individuálně. Chodila jsem se ještě dívat na hodiny Borise Bregvadzeho. Měl takzvanou mistrovskou chlapeckou třídu. A potom samozřejmě, když jsem chtěla pochopit podstatu, musela jsem se dostat do všech ročníků. Takže jsem si nechala vystavit zvláštní povolení, zda mohu chodit na hospitace do nižších ročníků, protože tam jsem mohla vidět základ. Navštěvovala jsem toho hodně, a kdo mě zaujal, by znamenalo vyjmenovat všechny pedagogy, kteří tam v té době učili. Přestávky jsem trávila vždycky na chodbě, protože bylo rozkošné sledovat, jak ty dámy, které už byly ve věku, stály, držely se zábradlí a mezi sebou se dohadovaly, jestli je lepší začít na první dobu, nebo předtaktí, a prováděly pas de bourrée. Měla jsem pořád uši nastražené.

Vy jste pak vedla nějakou dobu Taneční konzervatoř v Praze? Tam jste aplikovala právě některé postupy z Ruska?
Ano. Když jsem vystudovala AMU – pedagogiku tance, a poté jsem ještě jela do Sovětského svazu, také studovat metodiku klasického tance, tak jsem se vrátila s přesvědčením, že takový systém výuky musím zrealizovat i u nás. Šlo o změnu celého uspořádání tanečního školství. Dovezla jsem veškeré materiály, to znamená učební plány, osnovy, náplň jednotlivých hodin i hodně natočených pásků klavírního doprovodu. A také mnoho učebnic jednotlivých ročníků, tanec s partnerem, charakterních tanců a nechala jsem je přeložit a vydat. Podařilo se mi prosadit osmileté studium s absolutoriem celostátně. Samozřejmě nastala trošičku konfliktní situace, protože nikdo se nechce učit novým krokům, novým metodám, když už je zajetý a zrovna mu není dvacet. Ale myslím si, že tím, že jsem byla vytrvalá, tak to pedagogové pochopili a přijali. Potom sami také vytvářeli osnovy a učební plány ve svém oboru. Každý pedagog musel svůj obor přizpůsobit osmiletému studiu. A také se mi povedlo zavést celostátní baletní soutěže, účast studentů v mezinárodních soutěžích a obnovit spolupráci s baletem Národního divadla, kde posluchači konzervatoře mohli účinkovat. Měla jsem ještě chuť též prosadit institut, aby tanečníci mohli mít vysokoškolské vzdělání v době, když ještě tančí, a ne když už nemohou. Ale to už jsem nedotáhla. I když ne svou vinou.

Také jste byla vedoucí katedry na HAMU… Jak na toto období vzpomínáte?
Mě si vybrala profesorka Božena Brodská, což bylo pro mě velmi milé překvapení. To bylo v době, kdy jsem neměla jinou práci, byla jsem jenom v divadle, protože z konzervatoře jsem dostala výpověď.

Co se stalo?
Byla jsem tehdy v Moskvě na soutěži s Michaelou Černou, kterou jsem připravovala, a když jsem se vrátila, tak jsem měla ve vrátnici vzkaz, že se mnou rozvazují pracovní poměr. A důvod tam ani nebyl uvedený, ale já ho věděla. Tehdy na ministerstvu školství vznikla idea, že zruší konzervatoře a udělají takzvanou hudební a taneční školu. Když jsem viděla ty podklady, tak jsem si říkala, že to je pád na zem. To bylo hrozné, úroveň lidových škol umění! Já jsem to nějak nemohla vybojovat, tak jsem se zřekla vedení tanečního oddělení pražské konzervatoře. Jiná kolegyně fandila tomuto projektu, a tak se stala Zora Erbanová ředitelkou taneční školy. K přechodu hudební konzervatoře na hudební školu nikdy nedošlo. Zora Erbanová se tedy stala ředitelkou a potřebovala se mě zbavit i jako pedagoga. Dala se dohromady s ředitelem školy panem Martiníkem a on mi dal výpověď. Já jsem se vrátila z Moskvy s laureáty a přečetla jsem si ve vrátnici, že už nemám nikam chodit (smích), protože nejsem už pedagog této školy. A právě, když jsem už byla takto volná, tak mě přitáhla k práci vedoucí taneční katedry Hudební fakulty AMU prof. Božena Brodská. Říkala, že jsem byla pracovitá, schopná, vzdělaná, a že když jsem si něco umanula, tak jsem to docílila. Na HAMU jsem také zavedla některé předměty, které teď už zase opustili. Například, že teoretici museli chodit na trénink, aby poznali, co je dobře a co je špatně, když o představení chtějí psát, a stejně jsem je vyučovala repertoár. A mimo jiné jsem připravovala právě ten institut. Průběžnou vysokou školu s tím, že studenti budou v angažmá, ale budou mít přidělené pedagogy, kteří je budou sledovat a budou s nimi pracovat. Ale tak to zatím není.

To je škoda. Je těžké občas skloubit praxi s denním studiem…
Je to naprosto vyčerpávající. Takhle studoval také Libor Vaculík. V té době už choreografoval po světě i tady, ale neměl vysokou školu, protože nebylo, kdy by ji dělal. Tanečník byl opravdu špičkový a choreografii začal dělat velmi brzo, to mu bylo asi třináct let. Přišel za mnou jako dítě ve škole a řekl, že by chtěl postavit choreografii s dívkami v mém ročníku. Tak jsem mu řekla, ať pracuje (smích). Takže opravdu začal brzy, od dětství po tom toužil. Měl to v sobě a některé jeho choreografie jsou nádherné. Klobouk dolů před jeho Valmontem.
 

Pojďme k současnosti. Jak se díváte dnes na stav baletu ND? Jak tam vnímáte momentální situaci?
Samozřejmě Petr Zuska jako šéf baletu ND je schopný choreograf i tanečník. Přijímala jsem ho na vysokou školu. Vyrůstal v uměleckém prostředí a poté se dostal do Kanady, kde se rozvinula jeho schopnost tanečníka jako modernisty. Petr byl nesmírně pilný a vstřícný ke všem připomínkám. Měl svoji vizi, když byl požádán, aby nastoupil do vedení baletu po Vlastimilu Harapesovi, který vedl balet více v klasické tradici. Neváhal a nabízený post přijal. O situaci, jaká je v souboru, nic nevím. Některá představení jsou špičková, s některými mám problém. Kupříkladu s Popelkou. Není pro mne dosti poetická, hezká, pohádková. Možná je to generační problém. Jsem otevřená všemu novému, ale když představení skončí, a to i operní, a nejsem šťastná, něco mi chybí, něčeho se mi nedostává. Stejně mi někdy chybí dokonalost dívčích postav, konkrétně v Labutím jezeru. Nedávno jsem v televizi viděla přenos baletu z Covent Garden. Jako by jedna balerína byla třicetkrát naklonovaná. Prostě nádhera.
 

Čemu se věnujete v současnosti?
Do letošního jara jsem byla v porotě pro udílení Thálie. Byla jsem tam skoro deset let, jezdila jsem po republice na každou baletní premiéru. Potom jsme jednou za rok vybírali nejlepšího interpreta pro udělení ceny. Ale přece jenom, už je to náročné, vracet se domů v půl čtvrté ráno, takže jsem skončila. Jinak jsem měla hodně konzultací. Pedagogové taneční konzervatoře jsou většinou moji absolventi HAMU nebo taneční konzervatoře a zvou mne do svých výukových hodin, když chtějí znát můj názor. Je to příjemné a radostné. Ráda se vracím do prostředí mezi budoucí taneční umělce. Anebo když studenti potřebovali konzultaci ke své diplomové práci. Letos jsem poprvé odmítla docentskou obhajobu a to mne mrzelo, byla to práce výjimečné tanečnice a pedagoga HAMU, které si velice vážím. Teď už mám pravnučku, které jsou dva roky a chci s ní být často. Také mě čeká ještě nějaké psaní. To nevím, jak zvládnu. Jednak nerada sepisuji, nerada sedím, tak nevím, nevím.