„Post baletního mistra je pokračováním mé práce,“ říká Martin Šinták

„Post baletního mistra je pokračováním mé práce,“ říká Martin Šinták

Autor Gabriela Špalková

Do Divadla J. K. Tyla v Plzni nastoupil Martin Šinták hned po absolvování Taneční konzervatoře hl. m. Prahy v roce 2007, již o rok později se stal sólistou souboru. Nastudoval zde přes sedmdesát rolí zcela rozdílného charakteru. Od ryze klasických princů v Čajkovského baletech přes moderní role, jako bylo ztvárnění Gustava von Aschenbacha ve Smrti v Benátkách, až k výrazným charakterním postavám, které vyvrcholily rolí vůdce dětské lupičské bandy Fagina v inscenaci Oliver Twist. „Největší radost jsem vždycky měl, když za mnou přicházeli diváci, které jsem vůbec neznal. A řekli mi, jak se jim představení líbilo. A že přijdou znovu,“ říká Martin Šinták, který bude od nové sezóny na plný úvazek baletním mistrem DJKT. Přitom jeho cesta k hlavním rolím a srdcím diváků nebyla vůbec snadná. Pozice sólisty dosáhl díky své houževnatosti a zarputilosti. Mnohokrát překonával práh bolesti. Ale chtěl tančit a dosáhl toho. „Na taneční konzervatoř jsem nastoupil hned z páté třídy základní školy. O baletu jsem tehdy neměl vlastně pořádně ponětí, taneční začátky na ZUŠ v Berouně s ním neměly moc společného. Až na konzervatoři jsem viděl, co je balet, a hned mě to chytlo. Ale první ročník nedopadl moc dobře, neměl jsem úplně ideální taneční dispozice. Málem mě vyhodili. Pak ale přišla nová paní profesorka, a ta mi, v dobrém slova smyslu, doslova ‚zlámala nohy‘. Díky ní jsem pochopil, že balet je řehole, ale krásná! Pochopil jsem, jak musím cvičit a trénovat, abych dosáhl kvalitního výsledku. Byla to dřina, ale vyplatila se mi.“  
Nyní se z tanečníka stává pedagog.   

Byl přechod z pozice sólisty na post baletního mistra velký zlom?
Byl postupný. Odcházím na vrcholu a tak šťastný, jak jen tanečník může být. Po krásné, velké roli Fagina. Sice ohnutý jako on, ale jako tanečník se vztyčenou hlavou. Pedagogická práce mě vždycky přitahovala, zajímala mě a věděl jsem, že bych se jí chtěl v budoucnu plně věnovat. Před třemi lety se se mnou šéf baletu Jiří Pokorný dohodl, že budu zadávat kolegům tréninky na sále, a baletním mistrem jsem byl na částečný úvazek už od minulé sezóny. Jenomže nebylo jisté, zda bude plný úvazek pro baletního mistra v rámci našeho souboru z personálního hlediska možný. I díky tomu jsem měl čas si vše v klidu rozmyslet. V minulé sezóně přišly určité zdravotní problémy a nezdálo se, že by se situace zlepšila. Byl jsem nucen odříkávat již nastudované role náročnějšího rozsahu, věděl jsem, že by to nebylo stoprocentní. Dokázal jsem si situaci přiznat a zachovat se podle ní. Pozice baletního mistra je de facto logickým pokračováním mé práce, které si nesmírně vážím. Ne každý má takové štěstí! Je i jakýmsi relaxem od stresu souvisejícího s vystupováním na jevišti. Ale jestliže jsem jako sólista měl trému jen sám za sebe, teď mám zodpovědnost a trému za celý soubor. Takže ten relax je velmi relativní… 

Bylo těžké rozloučit se s jevištěm?
Přiznám se, že bylo. Ale měl jsem čas se s tím srovnat. Navíc budu ještě tančit v některých operních produkcích. Není vyloučeno, že se třeba v budoucnu nějaká role objeví, a pak si ji zatančím rád. 

Jak vzpomínáte na okamžiky, kdy jste přišel do Plzně?
Začal jsem na rolích klasického odkazu a jsem za to nesmírně vděčný. Za svůj první sólový výstup v roce 2007 považuji pas de trois v Labutím jezeře, záhy jsem tančil Franze v Coppélii a do inscenace jsem nastoupil po třech měsících zkoušení. Moje první titulní postava byl Faust. Každá z mých rolí pro mě znamenala obrovskou zkušenost, lásku k tanci. Za jedenáct let sólové kariéry jsem ztvárnil postavy, které bych přál každému tanečníkovi. Od princů přes milovníky až k záporným rolím. Odtančil jsem prakticky všechno, jen Romeo mi na jevišti unikl. Ale zatančil jsem si ho na Křižíkově fontáně. Tam jsem tančil také moc rád – byla to pro mě neuvěřitelná zkušenost. I tam jsem zrál a učil se.

Na svém kontě máte všechny Čajkovského Prince, ale i další role tohoto typu. Jako určitý zlom ve vaší kariéře vnímám Abdérachmana v Raymondě. Od té doby se výrazové role staly vaší doménou.  
Je to tak. Raymonda byla krásné představení. Byl jsem původně obsazen do role rytíře Jeana de Brienne. Když se hledal představitel Abdérachmana k Jarmile, tehdy ještě Dyckové, nabídl jsem se. S Jarmilou jsme totiž pravidelně na jevišti tančili a byli jsme na sebe zvyklí. Zkusili jsme to a vyšlo to. V Raymondě jsem také poprvé tančil dvě typově tak odlišné role. Vždy jsem se snažil dávat svým postavám výraz. Sám sebe nepovažuji za technického tanečníka, vím, že mám své mantinely, i když jsem samozřejmě po technické stránce odvedl maximum. 

Zcela specifická byla role Gustava von Aschenbacha ve Smrti v Benátkách.
Ano, a měla pro mě zvláštní význam. Nejen že mě nesmírně zaujala svým obsahem, ztvárněním a vlastní inscenace svou koncepcí a choreografií, ale tančil jsem v ní se svým žákem z baletní školy, synem Jiřího Pokorného, Kristianem Pokorným v roli Tadzia. Gustav von Aschenbach byl jednou z mých nejoblíbenějších postav. Nerad jsem se s ní loučil. 

Na svém kontě máte i vyloženě zlé, záporné postavy. Jak se vám ztvárňovaly?
Ze začátku jsem měl s vyjádřením zloby problém, nechtěl jsem si sám vnitřně připustit, že v sobě tuto stránku povahy vůbec najdu. Stále jsem byl zapřisáhlý princ, kladný hrdina. A teď jsem měl hrát záporáka! Být zlý, slizký, hnusný i třeba odporný. Nejen jako postava, ale hrát to na své kolegy! Postupně jsem přišel na to, že je to vlastně zajímavé, dobrodružné, proměňovat se tak na jevišti. Nebylo snadné najít k takovým rolím cestu a paradoxně pak nebylo lehké se po představení od rolí rychle odstřihnout. Například takový Crassus ve Spartakovi, který na konci vlastně zešílí, třesou se mu ruce a je úplně mimo! Představení skončilo a já jsem nevystoupil z role hned, trvalo dlouho, než to všechno odeznělo.

Jak dlouho trvalo, než po představení odezněl Fagin?
Fagin byla výjimečná role. A jsem Richardu Ševčíkovi nesmírně vděčný, že mě do ní obsadil. Po herecké, psychické a taneční stránce byla nesmírně náročná. Fagin neměl jednu polohu, nebyl jen zlý, sváděl také vnitřní vývoj. Nejsilnější je samotný závěr – kdy je sám ve vězení. Zcela opuštěný. Bez svých dětí, které sice vychovával k tomu, aby kradly, ale zároveň je měl i rád. Oliver se s ním přijde rozloučit a i jeho, stejně jako ostatní děti, Fagin ztrácí. K vyjádření této bolesti mi nesmírně pomohlo to, že jsem sám pyšný otec. Představoval jsem si v této scéně svého syna Kubu. Vidina, že mi ho někdo bere, je příšerná a promítla se do tohoto okamžiku. Ano, šílenství Faginovo, jeho slzy ze ztráty dětí – toho nejcennějšího, co měl –, byly opravdové. V této roli jsem zúročil všechny své zkušenosti nejen taneční, ale i lidské, životní. Nedokážu ani popsat, co všechno pro mě tato role znamenala. Oliver Twist ale už měl derniéru, Fagin je minulostí. A já jdu teď dál.

Zastavme se ještě u vašich dalších rolí – odskočil jste si do muzikálu, a ne jen jako tanečník. V Čachtické paní jste tančil a zpíval Ficka. Ještě zpíváte?
Já bych i zpíval, ale toho času je teď tak málo! Ficka považuju za neuvěřitelný inspirativní úlet. Ale stalo se to a já jsem rád. Bylo to dost narychlo, part jsem se musel naučit za jeden měsíc. Nakonec jsem odtančil a odzpíval ne jedno, ale tři krásná představení.

A teď, po devíti letech, jste se v Oliveru Twistovi dostal i roli tanečně-činoherní. Hrál jste tam nejen Fagina, ale i Čtenáře.
To byla výzva! Z té jsem měl opravdu velký respekt. Zpěv je pro mě přirozenější než mluva na jevišti. Ale nabídku jsem přijal všemi deseti, bylo to zase něco nového. Spolupracoval jsem s panem Jaroslavem Somešem, byla to úžasná zkušenost a bavilo mě to. Ale činohra jako taková by mě nelákala. Potřebuji mít pohyb, hudbu. To by mě víc lákal muzikál – spojení hudby, tance, zpěvu. Rád ale zůstanu tam, kde jsem.

Jak jako baletní mistr předáváte tanečníkům své zkušenosti?
Zkoušení na sále je pro baletního mistra svým způsobem také představení. Na sále musí panovat dobrá nálada, lidé musí pracovat rádi. Přitom musíte zachovávat přísnost a řád. Ještě před rokem jsem byl kolega lidí, které nyní vedu. A doufám, že se mi daří vše ukočírovat. Sledovat pak progres tanečníků na jevišti je něco úžasného. Stojíte v zákulisí, s kolegyní nebo s panem šéfem, povzbuzujete je, fandíte jim. Stojíte za nimi. Jsou to taky nervy, ale úplně jiné, než když jdete na jeviště sám. Máte najednou odpovědnost nejen za sebe, ale za celý soubor.

Pedagogickou činnost máte pěkně rozvrstvenou. Už deset let působíte na plzeňské konzervatoři i v Baletní škole DJKT.
V Baletní škole DJKT učím již od roku 2008, vyučoval jsem taneční rytmiku i ve školkách. Na konzervatoři vyučuji pohybovou výchovu v operním oddělení. K opeře mám blízko, moje manželka je členkou plzeňské opery, vím, jaké nároky na pěvce jsou dnes v operních inscenacích kladeny. Pohybovou výchovu vedu také na muzikálovém oddělení, které funguje již dva roky. To je ovšem úplně jiná práce – opera vychází více z klasického tanečního vzorníku, v muzikálu je tanečních stylů mnohem více a jsou odlišnější. Přibývá step, jazz dance, contemporary a další.

Začal jste se věnovat i choreografii v operních a operetních titulech DJKT. Velmi výrazně jste se uplatnil v operetce Okouzlující slečna, kterou jste doslova roztančil. Kdy jste se o choreografii začal zajímat? 
V životě jsem si nemyslel, že bych dokázal vytvořit choreografii. Vždycky jsem v sobě cítil spíše pedagoga. Ani nevím, jestli vůbec mohu o sobě hovořit jako o choreografovi. Tento titul si někdo zaslouží až po letech práce. Začal jsem tak, že mě oslovili studenti, abych s nimi připravil vystoupení pro maturitní ples. Nabídek přicházelo postupně víc, i divadelních. Skutečně velkou šancí byla nabídka šéfa opery Tomáš Pilaře na choreografii ke Dvořákově Rusalce. Okouzlující slečnujsem pro režiséra Zbyňka Brabce dělal nesmírně rád, bylo to něco úplně jiného. Taneční výlet do časů první republiky. Velmi jsem uvítal spolupráci na Sweeneym Toddovi, kterou mi nabídl Lumír Olšovský. Tato minimalistická pohybová práce se zpěvákem, v níž nešlo o vytváření velké taneční choreografie, mě velmi bavila. Krásná byla práce, samozřejmě zcela jiného charakteru, na choreografii k  Monteverdiho Orfeovi. Jsou to velmi rozličné příležitosti. Ve všech ctím zadání a koncepci režiséra, na niž se snažím navázat. Jinak to ani nejde.

Choreografie, které jste dosud připravil, byly vesměs taneční. Lákalo by vás připravit i vlastní příběh?
Ano. Velmi by mě lákalo vytvořit projekt pro děti. Mám doma malého syna, s dětmi jsem pracoval a moc rád bych je tak získával pro divadlo. Aby jej měly rády tak jako já. Aby jim láska k divadlu zůstala po celý život.  

Martin Šinták (nar. 8. září 1987) vystudoval Taneční konzervatoř hl. města Prahy, v roce 2007 se stal členem baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni a o rok později sólistou. Nastudoval zde přes sedmdesát rolí klasického i moderního tanečního repertoáru. Hostoval v pražském Národním divadle, Olomouci a Liberci. Od sezóny 2018/19 se stává na plný úvazek baletním mistrem souboru DJKT. Pedagogické činnosti se věnuje od roku 2008, kdy začal vyučovat v Baletní škole DJKT, v současnosti vyučuje pohybovou výchovu na plzeňské konzervatoři budoucí operní a muzikálové umělce. Své kolegy úspěšně připravoval na baletní soutěž. V poslední době se věnuje rovněž choreografii, spolupracuje s operním i muzikálovým souborem DJKT. Martin Šinták získal na II. Mezinárodní baletní soutěži v Brně v roce 2006 cenu za partnerskou spolupráci a v roce 2007 na Prix Corpeax 2. místo v kategorii Profesional a 2. místo v kategorii Pas de Deux. Je ženatý, s manželkou Petrou Šintákovou, členkou operního souboru DJKT, má syna Jakuba.