Petr Boháč o fotbalové premiéře: „Tanec je pro mě druh myšlení.“

Petr Boháč. Foto: Jakub Hrab.

Autor Josef Bartoš

V tiskové zprávě připomínáte důležitost dětských snů. Jaký byl ten tvůj? Chtěl jsi být fotbalistou?
Jasně. Do svých šestnácti let jsem chtěl být fotbalistou, kopal jsem žákovské a dorostenecké ligy. Mým snem byla reprezentace, první liga, jenomže přechod k dospělým je nesmírně těžký. Přišlo zranění a já jsem si uvědomil, že na první ligu to určitě nebude. Už v té době jsem věděl, že druhé třetí housle hrát nechci. Fotbalový svět jsem proto úplně opustil a přesídlil jsem na bohemistiku, protože jsem se zamiloval do poezie Jiřího Koláře. Byla to radikální změna, do té doby jsem nepřečetl jedinou knížku, teda kromě těch o fotbalistech. Dotáhl jsem to na doktorát, ale ten jsem přerušil a začal jsem se věnovat divadlu, a to de facto od nuly. Takže jsem takový věčný samouk.

Ale když se vrátím zpět k tvé otázce, tak se po nějakých skoro třiceti letech vracím k tomu, co jsem tehdy prožíval. Dlouhé roky jsem se nacházel ve stavu, kdy jsem se na fotbal nemohl ani podívat. Cítil jsem se přesycený. Ale po narození mého syna se všechno změnilo. Začal jsem se dívat na svět jeho očima a zjistil jsem, že mi chybí, naivně řečeno, hrdina. 

Je to tedy tvá zkušenost, která tě přivedla ke tvorbě Vivat Messi?
Určitě.

Plníš si tím svůj dětský sen?
To asi nemůžu říct, spíš mi jde o zprostředkování touhy těm starším dětem. Je to forma, jak hrdinství, téma vzhlížení k někomu, zprostředkovat i jim. Nechci příliš generalizovat, ale mám pocit, že hrdinství v čase internetu a sociálních sítí ztrácí své místo. Mým hrdinou byl holandský fotbalista Marco van Basten, měl jsem jeho dres i plakáty nalepené na zdech. Rád bych, aby si tohle nadšení alespoň minimálně zažily i dnešní děti.

A pak již dlouho a zcela záměrně tvořím inscenace, které přesahují rámec divadla. Toužím vyjít z klasického black boxu na ulici, úplně stejně jako když jsem byl kluk a pořád jsme si hráli venku, nebo jsme dvoufázově, ale i třífázově trénovali. S balonem jsme v podstatě i spali. Byl to náš opravdový přítel, často nenáviděný, ale pořád nablízku. 

Vivat Messi nebude proto jenom divadelní představení, spolupracujeme totiž i s keňskou stranou a je v plánu outdoor verze, která se bude moci hrát i v těch nejodlehlejších koutech Keni. Jsem na to velmi zvědavý, chci to zažít – přivézt divadlo tam, kde ani netuší, že nějaké existuje. A zároveň je to manažerská výzva. Vyjet ze zajetých kolejí Akropole, PONCE, ALTY a podobných prostorů a zkusit Divadlo Hybernia, které obsáhne až 700 diváků. To už je jiná divadelní disciplína.

Ještě bych se rád vrátil k tomu snu – byl tvým hrdinou Lionel Messi?
Messi je prostě kouzelník s míčem. Navíc z něj vyzařuje neskutečná pozitivita, z jeho hry i chování. Mám pocit, že pro něj je fotbal o spoluhráčství a nikoliv o rivalitě. A to je něco, co chceme do této premiéry promítnout. I když na druhou stranu náš hrdina se snaží Messiho porazit, a nakonec jej i porazí, aby následně zjistil, že musí hledat hrdinu v sobě. 

Chystáte se to oznámit přímo Messimu, že děláte inscenaci, v jejímž názvu figuruje jeho jméno?
Zatím si na to netroufám. Nevím, jak bych ho oslovoval. Je to fotbalový bůh. V první řadě se nejedná o žádnou biografii. V představení figuruje jako hrdina, ke kterému protagonista vzhlíží, aby vlastně nakonec zjistil, že ten pravý hrdina žije v něm samém.

Jaké je to propojení tance a fotbalu? Daří se to?
Daniel Pražák, který v představení bude hrát, se věnuje freestyle fotbalu, a to je trochu něco jiného než klasická kopaná. Ale ta otázka je dobře položená, pokládáme si ji s Miřenkou Čechovou, se kterou na tom spolupracujeme, poměrně často. Je to tanec? Není to tanec? Tanec je pro mě spíš druh myšlení a v tomto ohledu to tanec je. 

Navíc se domnívám, že freestyle fotbal a taneční streetový battle k sobě mají velmi blízko. Na první pohled ta podoba možná není zřejmá, ale vychází ze stejných zdrojů. A Spitfire Company vždy přesahovala kategorie žánrů, čistě taneční to určitě nebude.

Tou otázkou jsem nechtěl zpochybnit vaše postupy a přístupy k tvorbě. Myslel jsem to spíš v kontextu toho, že fotbal bývá s tancem kladen do určitého kontrastu.
Tak určitě bude Vivat Messi hodně odlišné od toho, co se dá běžně vidět na festivalu TANEC PRAHA.

Fotbal se často spojuje s mužským pohlavím. Bude představení i pro děvčata?
Doufáme, že ano. Byli bychom rádi, kdybychom měli genderově vyváženější obsazení, ale v Čechách zatím není ženský freestyle fotbal na takové úrovni. Daniel se stal v této disciplíně mistrem světa. A v zahraničí jsou i ženy a dívky, které jsou stejně fascinující jako muži a kluci. Ženy jsou neskutečně citlivé k pohybovému rytmu, což přináší do jejich výstupů další rozměr. Navíc v zahraničí, teď mám na mysli třeba Norsko, Skotsko nebo Anglii, se do jedenácti dvanácti let vůbec nerozlišuje klučičí a holčičí fotbal, prostě hrají všichni spolu. A stejně tak to nechceme rozdělovat ani my, ačkoliv budou na jevišti dva muži. 

Zároveň v tiskové zprávě mluvíte o práci s premisou, že současné děti ztratily víru žít svůj vlastní sen. Z čeho tento váš dojem pramení?
Je to premisa, tedy domněnka, že by tomu tak mohlo být. Empirický základ v podobě analýzy nemáme. Vycházíme z rozhovorů s našimi vrstevníky, kteří mají starší děti a občas si stěžují na to, že jejich potomci tráví až příliš mnoho času na sociálních sítích. V on-line světě každý den vzniká nový trend. Sny a hrdinství tam nemají své místo, protože on-line prostor se proměňuje takovou rychlostí, že se ani nestačí potvrdit, zda se skutečně jedná o hrdinu, či sen. Sen vnímám spíše jako dlouhodobou vizi.

Nechceme být ale mentory ani kantory. Důležitá je upřímnost v tom, co chceme předat. Přáli bychom si, aby děti měly své sny. Když dáš dětem balón, najednou se z nich stanou svobodné bytosti. A to doslova. Je to fascinující. Přestanou myslet na Instagram a YouTube. Dosáhnout flow, zafokusovat se na míč jenom na pár minut je v dnešním roztěkaném světě neuvěřitelný úspěch. 

Jestli tomu správně rozumím, nejde vám o nějakou kritickou zprávu o dnešním světě, ale spíše o pozitivní zpevnění dobrých návyků nejmladší generace. 
Přesně tak. Být dobrým příkladem. Nemáme ambici nic rozkrývat, kromě jednoho příběhu kluka, který sní o tom, že jednou bude velký. V podstatě myšlenka, která za tím stojí, je, že pokud si chceš splnit sen, musíš neustále, znovu a znovu trénovat. Ten pocit, když nemůžeš ráno ani dospat a jdeš trénovat, protože tě to neskutečně naplňuje.

Když jsi mluvil o Hybernii, to je takové zapovězené místo pro tanec. Proč jste zvolili zrovna tento prostor? 
Jedním z důvodů je manažerská výzva, pokusit se o velkou produkci s malým týmem. Druhým pak to, že jsem už nechtěl hrát v divadle PONEC. Navíc odezva z Hybernie byla velmi pozitivní. Nedělám si ale žádné mylné představy. Jedná se o soukromou společnost, bez dotací, takže na lístcích se počítá každá koruna. A proto tam nelze uvést představení typu F*cking Beautiful Spring s Markétou Jandovou. Ale s tím jsme do toho šli. Jiný prostor, nové možnosti i výzvy.

Zároveň mi přijde, že v Hybernii by mohlo dobře zabodovat fotbalové téma.
Zdá se, že potenciál to skutečně má. Na premiéru se prodalo už 500 vstupenek, tak velké publikum jsme nikdy neměli. A těší mě to, jelikož chci hrát pro lidi, pro velké publikum. Myslím, že i tanec a divadlo ten potenciál skutečně mají. Ale musí se něco změnit v našem uvažování, naše myšlení o nastavení nezávislé scény. Když totiž vidím, že i na dobrá a kvalitní představení přijde 80 lidí na premiéru, 40 lidí na další reprízy a pak už se skoro končí, připadá mi to nejen smutné, ale i jako vyhazování peněz.

A jak jste se dostali k spolupráci s keňskou stranou?
Miřenka vedla v Keni workshop se svojí kamarádkou Nancy Joe a nakonec ji požádali, aby pro ně vytvořila představení. Tenkrát jsme už domlouvali Vivat Messi a mě napadlo, že by se to dalo propojit, na což keňská strana velmi dobře zareagovala. Původně chtěli, abychom to hráli pouze v tamním národním divadle, ale my jsme usilovali, abychom se dostali blíž k běžným lidem. V plánu je naučit celou inscenaci keňské obsazení a pak jim to představení nechat, aby s ním mohli objíždět Afriku.

Říkám si, že vaše vize s tím představením musí být v Evropě a v Africe velmi odlišná. Zaujal mě příběh z tiskové zprávy o Kiberovi a jeho pedagogických snahách v Keni, kde učí freestyle fotbal děti ve slumech a podporuje je tak v hledání vlastní snů. Předpokládám, že ta africká verze půjde podobným směrem. 
Sdělením je hlavně to, že se úspěch nestane hned. Cesta k němu je dlouhá a trnitá. Ilustruje cestu Daniela Pražáka za titulem mistra světa ve freestyle fotbalu, kterým se pyšní jako jediný Čech. V africké verzi to bude podobné, jen místo Dana vystoupí vycházející hvězda keňského freestylu Austin Junior, který bude vést dialog s Martinem Kiberou. Martin v Keni vede Gatina Youth and Empowerment Program, který se snaží přitáhnout děti ke sportu, aby neskončily na ulici a nebraly drogy. Ukazuje jim, že je lepší mít nějaký sen. A mít svůj sen, byť minimální, může zachránit nejen ono dítě, ale i celou jeho rodinu. To jsou ty pozitivní příklady. 

Petr Boháč 

Režisér, vystudovaný odborník na českou literaturu, příležitostný výtvarník a náruživý hráč pokeru. Jeho režie se objevily ve více než 20 zemích. Několik jeho režií obdrželo ocenění jako např. The Fringe First Award, Aerowaves Priority Companies, Ceny Divadelních novin apod. V současné chvíli je i ředitelem Paláce Akropolis.