Patrik Holeček: „Mám rád, když jsou balety odlehčené. To mi dodá sílu a energii.“

Patrik Holeček. Foto: Serghei Gherciu.

Autor Lenka Dobešová Trubačová

Jak jste si užil divadelní prázdniny?
Tento rok byly mé divadelní prázdniny zcela odlišné od předchozích. Před pěti měsíci se nám narodil chlapeček, jmenuje se Towa Arnošt.
Prázdniny obvykle slouží k dohnání volna, kterého si za rok nemůžeme moc užít, takže se snažíme během měsíce a půl co nejvíce cestovat. To však letos nebylo možné. Většinou jsme zůstali doma s miminkem. Bylo to krásné období, ale zároveň náročné. I tak jsem si ale trochu odpočinul od práce. Navíc čas prázdnin je pro mne profesně zcela nezbytný pro potřebnou regeneraci.
Když jsme ještě neměli syna, jezdili jsme třeba do hor a kempovali se stanem. I spaní v horských boudách je adrenalinový zážitek. Samozřejmě nás lákalo vždy i moře. A chtěli jsme se podívat do Japonska, odkud je moje manželka Aya Watanabe (pozn. redakce: sólistka Baletu ND), ale zatím nám to nevyšlo.

Gratuluji k svatbě.
Svatba byla trochu uspíšená, protože rodiče manželky přijeli v zimě a chtěli ji prožít společně s námi. Uspořádali jsme tedy rychlou svatbu předtím, než se syn narodil.

Byl jste u jeho porodu?
Původně jsem nebyl nadšený z toho být u porodu. Ale po zkušenosti, kterou jsem tak získal, si myslím, že by to měla být povinnost každého otce. Je to neskutečný zážitek, který by měl každý muž zažít a vědět, čím si žena prochází.

Udržoval jste se přes prázdniny ve formě?
Samozřejmě. Rád plavu, do posilovny už tak často nechodím. I během prázdnin se snažím udržet si kondici. Nepřibírám na váze, i když bych si to přál. Cvičím a snažím se dodržovat zdravý jídelníček. V divadle pak záleží na repertoáru. Pokud je role náročnější a osobitější nebo musím mít kondici pro nošení těžkých kostýmů, připravuji se více individuálně. Naštěstí jak stárnu, nepociťuji, že bych měl horší kondici, naopak.

Jaké role vás čekají v nejbližší době?
Romeo a Julie ve Státní opeře Praha a Spící krasavice na zájezdu v Itálii, konkrétně v Turíně.  Máme tam asi 11 představení, což bude dosti náročné. Ve Spící krasavici mám celkem čtyři role, které se mi střídají, což je za současného vedení uměleckého šéfa Filipa Barankiewicze běžné. Tančím prince Desiré, Carabosse, Alibabu a Modrého ptáka. Vše těžké a zcela odlišné party. V nové sezoně nás čekají tři premiéry – z nichž se velmi těším na dvě: v říjnu složený večer ze tří moderních choreografií Beyond Vibrations a v květnu 2024 klasický balet Coppélia. Těší mě, že jich není tolik, jako tomu bylo v minulé sezóně. Kolem premiér většinou bývá více shonu.

Který balet je váš oblíbený?
Marná opatrnost. Mám rád, když jsou balety odlehčené, a když slyším, že se diváci smějí. To mi dodá sílu a energii. Teď s Marnou opatrností poletíme do Ománu, tak se těším. Slyšel jsem, že v Royal Opera House Muscat mohou mít s přijetím tohoto baletu problém… Kostýmy jsou příliš výrazné a okázalé, libreto baletu je vlastně lechtivé. Polibek (i když symbolický) je v tamějších poměrech na jevišti nepřijatelný. Jsem velmi zvědavý na jejich reakce. Labutí jezero by vůbec nepřijali. Tanečnice v tutu jsou podle tamějších poměrů neoblečené…
Jinak rád tančím postavy, co mají hloubku, jako je například hodně emocionální role Otce v Popelce. Prožívám ji naplno, na jevišti se s postavou ztotožním, když mi na začátku představení zemře manželka, pak opravdu truchlím.

Pokud vím, na jevišti máte nyní několik partnerek, není to náročné?
V jednom období jsem měl pouze jednu partnerku, většinou jsem tančil s Alinou Nanu. Ale nyní se to trochu změnilo, protože teď častěji tančím s kolegyní Rominou Contreras, která přijela z Ballet de Santiago. Velmi rád tančím s Ayakou Fujii (pozn. redakce: obě první sólistky Baletu ND), s kterou jsem nikdy předtím nepracoval. Vystupujeme spolu v Labutím jezeru a Popelce.
Samozřejmě jsem rád, když tančím s Nikolou Márovou, je neuvěřitelná. Pracovali jsme spolu jen na Spící krasavici. Škoda, že jsme neměli více příležitostí. Zřejmě se typově k sobě moc nehodíme, ale lidsky si rozumíme.

Koluje o vás, že jste sympaťák a kliďas, ale být prvním sólistou není úplně klidná práce bez stresu…
Téměř vždycky jsem nervózní. Ten, kdo se mnou tancuje a stojí vedle mě, než jdeme na jeviště, to na mě pozná. Nejraději bych utekl pryč, někam se zahrabal… Ale jakmile vkročím na jeviště, všechny pochybnosti a strachy zmizí. Uvnitř se objeví sebevědomí, jakýsi vnitřní klid. Vím, že to zvládnu. Jak se ocitnu na scéně, zcela se vžiju do role a už to nejsem já, ale postava, kterou tančím. Myslel jsem si, že s věkem a se zkušenostmi tréma odezní, ale spíše se zvětšuje. Mám pocit větší odpovědnosti.

Dopadlo představení vždy dobře?
No, někdy se také něco stane. Třeba letos v červnu, když jsem tančil moji oblíbenou část Petite Mort v představení Kylián – Mosty času, tak jsem měl problém s rekvizitami, konkrétně s kordy. Zkoušel jsem s nimi na sále a šlo to dobře a pak najednou na jevišti mě polil studený pot a scéna se mi nepovedla. Bylo to nepříjemné, protože kluci na mě čekali. Po představení za mnou přišel baletní mistr a pokáral mě, že to se mnou zkoušel tak dlouho a pak to udělám špatně, ale zároveň se tomu smál. Kdo Petite Mort viděl, ví, jak je to důležitý moment, v naprostém tichu, jak uděláte chybu na začátku, už se to s vámi veze až do konce a všichni vaši chybu poznají. Opravdu si v ten moment nepřejete nic jiného, než aby už bylo po všem.

Máte radši klasiku, nebo modernu? Co víc huntuje tělo?
Pokud jsem ve formě a klasickému repertoáru se věnujeme každodenně, nepociťuji jakoukoliv újmu. Těžší je situace, kdy střídáme klasiku s modernou, po dvou týdnech moderního repertoáru se mi ke klasickým partům vrací hůř. Ale jistě tanečník, který se zaměřuje na profesionální současný tanec, by vám řekl, že moderní tanec zatěžuje tělo stejně jako klasický tanec.
Když stále tančíte klasiku, tělo si na ni postupně zvykne. Nejhorší je vymanit se z tohoto režimu a přejít na modernu. Ale tančit jak klasiku, tak současné choreografie je ovšem skvělé. Přesto mám nejradši balety s příběhem, který mohu předávat divákům i skrze herectví.

Uvažoval jste o odchodu do zahraničí?
Docela by mě lákalo poznat něco jiného, někde jinde, ale nemohl bych už začít někde ve sboru. Je těžké začínat úplně znovu. Teď mám rodinu, myslím, že není vhodný čas, abych odešel sám někam jinam. Navíc cestovat na konkurzy je finančně náročné.

Jak se vám daří rodinu skloubit s kariérou?
Myslím, že mám opravdu velké štěstí, že syn hodně spí, i když manželka by vám řekla asi něco jiného. Spí skoro celou noc mezi námi v posteli. Díky tomu nemusíme vstávat. Nejdřív jsme samozřejmě zkoušeli postýlku, kterou jsme dlouho hledali, aby byla ta nejlepší. Nakonec jsme zjistili, že v ní syn vůbec nechce být.
Horší je ovšem, když se vrátím domů po zkouškách nebo večer před představením. Chtěl bych se věnovat synovi, ale potřebuji si jít lehnout. Musím se soustředit na představení, a to je někdy těžké. Najít balanc mezi rodinou a prací se teprve učím.

Plánuje se Aya Watanabe brzy na jeviště vrátit, aby nevyšla z kondice?
Na mateřské dovolené určitě stráví minimálně půl roku a domnívám se, že potom má zatím v plánu se vrátit. Pomalu jsme se začali střídat, já jsem syna hlídal a ona si šla zacvičit, aby zjistila, zda to jde, nebo ne. Je psychicky náročné být na mateřské dovolené a zároveň v hlavě udržovat představu, že se ještě dostanete do plné kondice. Vím, jak je pro mě těžké dostat se do formy jen po měsíci prázdninového volna.

Jak jste se dostal k baletu?
Bydlel jsem v Radotíně, kde bylo málo kroužků, fotbal a kromě toho balet. Moje mamka si vždycky přála být baletkou, přihlásila mě na balet a plnila si tak svůj sen. Tenkrát jsem balet nesnášel. Vždycky jsem chtěl hrát fotbal jako ostatní kluci ze třídy. Všichni se mi smáli. Mamka mě nutila, abych dál chodil, musela mi kupovat věci a uplácet mě, abych pokračoval. Zlomilo se to až na konzervatoři, kde jsem si balet zamiloval, když jsem potkal spolužáky, hlavně kluky, kteří se baletu také věnovali. Zjistil jsem, že moje matka to myslela dobře, protože mi nešly předměty jako matematika a fyzika, a chtěla, abych měl nějakou možnost uplatnění. Potřeboval jsem školu, která by se soustředila na umělecké předměty.

Měl jste přece nějaký talent.
Myslím, že ano.

Šel byste do toho znova, pokud byste měl možnost ještě jednou se rozhodnout?
Asi bych do toho šel znovu, ale udělal bych některé věci jinak. Nyní jsem se svým životem spokojený a jsem šťastný. Jsem rád, že tančím na scéně Národního divadla.

Jak byste si představoval, aby váš život vypadal za pět let?
Samozřejmě bych rád za pět let už znal odpověď na toho „strašáka“, co má každý tanečník ve skříni: Co bude dělat po skončení kariéry?
V taneční sféře to není tak jednoduché, herci nebo operní pěvci mají kariéru delší. Trochu závidím hercům, kteří hrají, ať už ve filmu, nebo v seriálu. Díky tomu je jejich umění zaznamenáno. Je natočeno a oni už ví, že jednou něco předvedli, že něco dokázali a zůstane to nadále k vidění. Každopádně za pět let mi bude už skoro třicet pět a doufám, že ještě budu tančit, protože to je to, co mě teď nejvíc baví a naplňuje.

Patrik Holeček (1994). V roce 2014 absolvoval Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a v témže roce získal angažmá v Baletu Národního divadla (v sezóně 2016/2017 byl jmenován demisólistou, v 2019/2020 sólistou). Od dubna 2021 je prvním sólistou.
Vyniká nejen díky interpretačním a technickým předpokladům, ale i elegantnímu projevu a osobitému šarmu. Prosazuje se jak na poli klasického baletu, tak v jakémkoliv jiném stylu a žánru v širokém spektru soudobého tanečního divadla.
Diváci ho na jevištích Národního divadla mohli či mohou spatřit v celé řadě hlavních rolí klasického repertoáru. Prozatím největším úspěchem je nominace na Cenu Thálie za roli Oněgina (J. Cranko). Za další role jmenujme například Carabosse ve Spící krasavici (M. Haydée), Prince v Labutím jezeru (J. Cranko), Louskáčka v Louskáčkovi – Vánočním příběhu (Y. Vàmos), Prince v Leonce & Lena (Ch. Spuck), Otce v Popelce (J.-Ch. Maillot), Colase v La Fille mal gardée (F. Ashton). K moderním či neoklasickým dílům, v nichž Patrik Holeček vystupoval, patří Kafka: Proces (M. Bigonzetti), Sedmá symfonie A dur (U. Scholz), Ohad Naharin – Decadance (O. Naharin), v rámci inscenace Timeless tančil Otce a sólový part dvou chlapců ve Svěcení jara (G. Tetley) i v Serenade (G. Balanchine), dále sólo v choreografii Aspects (K. Kozielska), Dumka (O. Vinklát) nebo v dílech Bella Figura, Žalmová symfonie, Petite Mort, Gods and Dogs (J. Kylián).
Zúčastnil se několika zahraničních turné po Německu, Španělsku, Holandsku, Číně nebo Kazachstánu. V roce 2019 vystoupil v Londýně na Russian Ballet Icons Gala 2019 v duetu z díla Rain (R. Poklitaru). V rámci baletního gala z Národního divadla Protančíme tím se na jaře 2020 představil spolu s Ayou Watanabe v choreografii Take Me With You (R. Bondara).

Zdroj: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/patrik-holecek-1609166