„Nejtěžší pro mě bylo mít nasazenou masku před studenty i pedagogy,“ říká odcházející Kryštof Šimek z Pražské taneční konzervatoře

Kryštof Šimek. Foto: Pavel Hejný.

Autor Josef Bartoš

Proč jsi skončil na pozici uměleckého vedoucího? Na pozici jsi vydržel pouze dva roky.
Majitelé jsou úspěšní podnikatelé a konzervatoř pro ně představuje jenom další z mnoha podniků, od čehož se odvíjely všechny naše spory. Nemohl jsem je nikdy vyhrát, protože poslední slovo měli vždy oni. Se svým týmem jsem chtěl vytvořit školu, která bude poskytovat kvalitní vzdělání jak v oblasti tance, tak v teoretických předmětech. Jejich představy ale byly velmi odlišné… A právě v těchto momentech mi docházely síly, abych dále bojoval za každé své rozhodnutí.

Přitom když jsi poskytl Tanečním aktualitám rozhovor před dvěma lety (odkaz naleznete zde), zněl jsi entuziasticky a plný nadšení. Jednalo se o jednorázový, nebo naopak dlouhodobý problém?
Poprvé to ve mně začalo vřít na jaře roku 2021. Dokonce jsem se chvíli domníval, že v září nenastoupím. To, co mě ale na škole udrželo, byli studenti. Baví mě s nimi pracovat a pozorovat, jak se krůček po krůčku zlepšují. To je neuvěřitelně naplňující. Jenže moje práce z většiny obsahovala jednání s vedením a veškerou administraci kolem. A jednat s lidmi, kteří tanci nerozumí, ani se o to nesnaží, je náročné a vyčerpávající.

O jaký konkrétní problém se tedy jednalo?
Vedení školy vnímá konzervatoř jako další zdroj příjmů, jeho prioritou je finanční výdělek. A vzhledem k tomu, že konzervatoř dostává ze všech oborů nejvyšší dotace, tak se jim to vyplatí. Oni jsou totiž businessmani, kteří vedou firmu. Kvalita pedagoga se hodnotí podle toho, kolik času stráví v práci. Vůbec nejde o výsledek pedagogického procesu. Ano, jsem si vědom, že se jedná o soukromý sektor, o soukromou firmu, ale stále se také jedná o vzdělávací zařízení, navíc zaměřené na uměleckou sféru.

Co by se muselo stát, aby došlo ke změně?
Muselo by dojít ke změně majitele, jiné východisko nevidím.

Poprvé jsi odchod veřejně ohlásil na konci roku 2021 na sociálních sítích. Co tě přimělo rozhodnutí nakonec změnit a na škole zůstat?
V prosinci to byla jistá forma protestu a vzdoru, byl jsem neuvěřitelně frustrovaný. Od září, kdy na školu přišla Michaela Wenzelová a Šimon Kubáň, se taneční úroveň školy raketově zlepšila. Měl jsem najednou ve škole šest pedagogů, se kterými jsme sdíleli společné vize i cíle. Oproti tomu ale situace mezi mnou a vedením školy eskalovala až do bodu, kdy jsem neviděl jiné východisko, jak dostát svého. Ale nikdy bych v průběhu roku neopustil maturitní ročník, který jsem učil klasický tanec.

Tenkrát jsi to ohlásil nejdříve na sociálních sítích. Proč jsi to stáhl?
Byl jsem tehdy ve výpovědní lhůtě a vedení mě požádalo, abych to ze svých sociálních sítí odstranil. Pokud by tam tato podmínka nebyla, určitě bych to nemazal.

Vydržel jsi v pozici tedy další půlrok. Nyní s tebou ale odchází i poměrně mladý tým (Michaela Wenzelová, Šimon Kubáň, Markéta Tomcová, Nicole Löbl), který jsi na konzervatoř dostal a pod jehož vedením nabírala konzervatoř nový směr. Proč odcházejí? Má to nějakou souvislost s tvým odchodem?
Nemyslím si, že jejich odchod má něco společného s tím mým, k tomuto rozhodnutí jsme všichni dospěli nezávisle na sobě.

Co pro tebe bylo nejtěžší při vedení konzervatoře?
Nejtěžší pro mě bylo mít nasazenou masku před studenty i pedagogy. Často jsem se musel přetvářet, že je vše v pořádku a nic se neděje, že vše funguje. Zároveň jsem často musel tvrdit něco, s čím jsem vnitřně nesouhlasil. Vedení nicméně musí vystupovat jednotně, aby škola fungovala. Připadám si, jako bych celý rok hrál divadlo, jsem z toho neuvěřitelně vyčerpaný.

A co sis naopak nejvíce užíval?
Bavilo mě, když má práce přinášela ovoce. Mám pocit, že ta škola za velmi krátkou dobu rozkvetla a posunula se mílovými kroky kupředu. Když jsem nastupoval, tak jsem netušil, jestli to vůbec zvládnu. Byl jsem si jistý svou uměleckou vizí, ale administrativa a vyjednávání není má silná stránka. Když se ale vše začalo dařit a škola proměňovat, bylo to neskutečně naplňující.

Nejvíce mě ale bavila práce se studenty, hlavně to nacházení cesty k sobě, počáteční prolamování ledů. Ze začátku vidíš, jak na tebe koukají skrze prsty a myslí si své, ale po čase najednou zjistíš, že za tebou chodí a důvěrně ti svěřují informace z jejich života.

A pak musím majitelům nechat, že do některých projektů peníze opravdu investovali. Například nám točili reklamu držitelé Českého lva, nebylo to o tom, že bychom vzali do rukou kameru a točili sami. A co si budeme povídat, i v umění jsou peníze důležité, protože právě ty zpravidla představují největší problém.

Jaká je podle tebe budoucnost konzervatoře?
Sám jsem velmi zvědavý, jak to se školou dopadne. Zájem o taneční konzervatoře se v poslední době výrazně snížil, a přitom máme v Praze čtyři konzervatoře. Pokud se situace nezmění, je možné, že jedna z nich, v tu chvíli nejslabší, jednoduše zanikne.

Jak svůj odchod z konzervatoře vnímáš ty? Není ti to líto, opouštět rozdělanou práci, něco, co se začalo dařit?
Je to těžké, odcházet dobrovolně ze své vysněné práce se nechce nikomu. Práce mého týmu však má viditelný dopad, za což jsem velmi vděčný. Bez jejich práce bych nikdy nemohl odejít se vztyčenou hlavou.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Pedagogika mě naplňuje a rád bych u ní zůstal. Plánuji založit soukromé studio, na kterém už pracuji. Více informací brzy zveřejním na novém instagramovém profilu Naučím tě tančit.

Kryštof Šimek (1993)
Pochází z Prahy. Na prvním stupni základní školy navštěvoval baletní přípravku v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích pod vedením Sergheie Skhalikova. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. V roce 2012 nastoupil do baletu Národního divadla, kde působil jako demisólista, a následně jako sólista v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Od září 2020 byl uměleckým vedoucím Pražské taneční konzervatoře.