„Nechceme monetizovat umělecký zážitek,“ říká Petr Dlouhý o pay what you can

Petr Dlouhý. Foto: soukr. archiv P.D.

Autor Josef Bartoš

Můžete krátce představit systém „pay what you can“?
Tento systém nabízí doporučenou cenovou hladinu, kterou byste zaplatili běžně při návštěvě divadla, a pak také dvě nižší a dvě vyšší částky. Příchozí si může vybrat takovou hladinu, která mu bude nejlépe vyhovovat. Ceny jsou stanoveny tak, aby byly ve stejném poměru na obě strany od té doporučené. Například pokud by lístek stál 200 Kč, tak odstupňování do nižších nabídek by bylo 150 Kč a 100 Kč a do těch vyšších 250 Kč a 300 Kč. Rovnováha na obou stranách je pro nás velmi důležitá, představuje základní princip pay what you can. Nechtěli jsme totiž nějak neúměrně navyšovat ty vrchní hladiny, aby nedocházelo k jakémusi „kupování statusu“.

Podle čeho jste vypočetli jednotlivé cenové hladiny?
Za tím stojí naše zkušenosti a intuice. Jako první stanovíme tu prostřední, doporučenou cenu, kterou by stála vstupenka v původním režimu, a od té pak určujeme ostatní. Ale samozřejmě jsme teprve na začátku a možná postupem času přijdeme na nějaké konkrétní postupy.

Mají možnost příchozí skutečně zaplatit, co chtějí?
Ne, k tomu jsme nechtěli přistupovat. Když jsme se bavili s kolegy s Kaaitheater v Bruselu, kde už tento systém funguje, tak jsme se shodli na tom, že předdefinované hladiny jsou pocitově lepší. Vyplývá to ze zkušenosti s dobrovolným vstupným. Když je publikum nuceno určité dílo nějak finančně zhodnotit, může to v platících vyvolávat nepříjemné pocity.
Zároveň se ty předem definované částky nijak nejmenují. Zvýrazněná je pouze doporučená cena a ostatní si pak mohou lidé vybrat pod kategoriemi pay what you can.

Možná by mohlo být i zajímavým experimentem, platit až po představení.
Nad tím jsme také uvažovali, ale nechceme hodnotit nějaké umělecké dílo jako produkt. Nechceme monetizovat umělecký zážitek. Naopak ten náš systém pracuje s reciproční, participační ideou a vizí, že se na představení podílíme všichni, a to i ti, kteří si kupují lístky.

V tiskové zprávě tvrdíte, že klasické kategorie plného a studentského vstupného jsou překonány. Co tím máte na mysli?
Vychází to z našich zkušeností, ale i z naslouchání aktuální sociální situaci lidí, kteří například do ALTY chodí. Když to například ukážu na sobě, tak sice už pracuji a mám své zázemí, ale cena 400 Kč za vstupné mi přijde poměrně vysoká, zejména pokud bych chtěl do divadla zavítat i několikrát do měsíce. Musel bych to hodně zvažovat.Navíc mám pocit, že systém plného a studentského vstupného funguje jenom proto, že ho ještě nikdo nezpochybnil. Vnímám jej jako předávanou tradici, v níž jsme vyrostli. Najednou ale přišla pandemie a ukázala, že věci, které fungovaly dříve, už nutně nemusí fungovat dnes.

Jak pracujete s tím, aby se příchozí nebál zaplatit „příliš málo“? Jak se vyrovnáváte s tím tlakem sociální situace?
Naším cílem je odvrátit se od privilegování určitých skupin nebo stigmatizace jiných. Snažíme se zabezpečit proces prodeje lístků tak, aby byl co nejdůvěryhodnější a nejbezpečnější. Ale že bychom měli konkrétní pravidla, to nikoliv. Spíše se v týmu bavíme o tom, co pro nás daný systém doopravdy znamená, co tím sledujeme a co od toho očekáváme. Na základě toho pak vzniká v lidech pochopení a doufám, že i správná intuice při každodenním chování.

Z hlediska finančního plánování se může jednat o velmi nejistou položku. Protože za ta léta jistě znáte průměrnou návštěvnost, která by se v případě běžného vstupného dala vynásobit částkou za vstupenku. Takhle opravdu nebudete vědět, na čem jste…
Studio ALTA se nachází ve velmi specifické pozici, protože má nízkokapacitní sál, do kterého se vejde maximálně 50 lidí. Příjem ze vstupného proto nepředstavuje tak zásadní položku v rozpočtu jako třeba pro jiné subjekty nebo divadla. A právě toto nám dává možnost a pozici, to vůbec zkusit, je to takové naše privilegium, kterého jsme si vědomi. Zároveň je to ale také naše svobodná volba, kterou vyvažujeme v jiných rozpočtových položkách.

Jste prvním divadlem v našem oboru, které podobný systém zavádí. Co vás k této změně přivedlo, co bylo tím rozhodujícím momentem?

Předcházel tomu minulý rok, kdy mělo Studio ALTA všechny akce zdarma. Byl to prostředek, jak znovu navázat vztah s publikem, který se během pandemie zpřetrhal. Později jsme se ale zamýšleli nad tím, jak přechod na placené vstupné bude působit na diváky. A právě tou dobou jsem byl shodou okolností v Bruselu a navštívil jsem Kaaitheater, kde pay what you can už fungovalo. Velmi mě to zaujalo, protože jsem se sám cítil uživatelsky bezpečně. Najednou se tedy objevila možnost kriticky zhodnotit klasický systém vstupného a zamyslet se nad tím, jak nastavit náš systém tak, aby se i naši diváci v této nové situaci cítili bezpečně.

Zvolili jste úplně opačný přístup, protože většina organizací naopak dělala sbírkové koncerty či jiné fundraisingové aktivity.
Myslím si, že je naprosto legitimní, oslovit komunitu kolem organizace, aby vám pomohla. My jsme ale zvolili jinou cestu.

Jak tato myšlenka zapadá do dlouhodobých koncepcí Studia Alta?
Často se v týmu dostáváme k tomu, že programová nabídka divadla představuje jen malý výsek možností, jak komunikovat hodnoty organizace. Existuje totiž mnoho dalších prostředků a jedním z nich právě může být nově nastavené vstupné. Takže ano, řekl bych, že je to jeden ze způsobů, jak realizujeme dlouhodobé vize Studia ALTA.

K implementaci takového systému musíte mít velkou důvěru ve své diváky. Máte i obavy, že by to nemuselo vyjít?
Asi jenom tu obavu, že by systém mohl vytvářet nějaký sociální tlak. Doufáme ale, že se v tom sami lidé najdou a naleznou v tomto systému bezpečí, tak jako já. Je to také o zvyku, nepůjde to ze dne na den.
Zároveň máme velkou důvěru mezi sebou navzájem uvnitř týmu a shodujeme se, že takovéto kroky mají smysl, byť mohou být nejisté.

Máte případně i nějaké „krizové scénáře“, kdyby se novinka neosvědčila?
Na krizový plán je příliš brzy. Věříme v naše diváky, a zároveň nevidíme důvod, proč by obdobný systém mohl fungovat v zahraničí a u nás ne. Samozřejmě když jsme se bavili s lidmi z Kaaitheater, tak první otázky mířily na finanční rozvahu. Tvrdí, že výsledky jsou velmi podobné u obou systémů. Navíc jsme se dozvěděli, že jim to přivedlo i nové publikum, takže v tom spatřujeme zatím spíše výhody než nějaký strach.

Je naopak něco, na co se těšíte?
Těšíme se na to, že můžeme dát našim divákům důvěru. Mám pocit, že najednou ten vzájemný vztah bude jiný, pečující v obou směrech.

Má změna systému vliv na dramaturgii Studia ALTA?
Dramaturgii vědomě této novince nepřizpůsobujeme. Myslím, že se to budeme učit za běhu, co bude fungovat a co ne. Samozřejmě je to větší riziko, protože je to něco neznámého, ale zároveň si nemyslím, že je to nějaká drastická změna. Každopádně návrat ke klasickému systému vstupného bych vnímal jako krok nazpět.

Petr Dlouhý
Kurátor živého umění, producent, výzkumník a kulturní organizátor. Působí jako rezidentní kurátor v pražském Studiu ALTA, mezioborové série Y events produkované Divadlem X10 a mezinárodního festivalu Performance Crossings. Je iniciátorem rezidenčního a experimentálního prostoru Cross Attic a kurátorem meziměstského projektu PRALIN, který propojoval mezi roky 2017-2021 pražskou a berlínskou nezávislou scénu. Vedle kurátorské praxe je členem platformy a výzkumného evropského projektu RESHAPE a spoluautorem výzkumu a publikace Divadelního ústavu o české nezávislé scéně po roce 1989.
V centru jeho zájmu leží mezinárodní spolupráce, hledání nových hranic a prostředí pro prezentování nezávislého performativního umění, propojování a vytváření dlouhodobých vztahů mezi lokálními a mezinárodními organizacemi a umělci a umělkyněmi.
Od roku 2020 se intenzivně zabývá strategiemi, jak redefinovat roli uměleckých institucí za účelem jejich přístupnosti a jak designovat individuální umělecké procesy v udržitelných mantinelech produkce a produktivity.

J