Moritz Ostruschnjak: „Každé dílo, které vytvořím, bude vždy nutně politické per se.“

Moritz Ostruschnjak. Foto: Jubal Battisti.

Autor Josef Bartoš

Čím jste se inspiroval pro tvorbu díla Tanzanweisungen?
Nemohu mluvit o prvotní inspiraci, protože toto představení vůbec nebylo plánované. Během první koronavirové uzávěry jsem se vyloženě nudil a byl jsem akorát otrávený ze sledování Netflixu. Když mi Daniel Conant zavolal, byl na tom podobně. Zhruba o tři dny později mi zavolali z produkce Bayerische Staatsoper a nabídli mi divadlo pro vlastní tvorbu. Nemohli totiž udělat nic pro velký soubor, a tak potřebovali menší produkci. V té době jsem měl už hrubou představu, že chci pro Daniela udělat sólové představení. Na tvorbu jsme ale měli pouze deset dní. Takže to skutečně nebylo plánované, mělo se to stát.
Inspirace přišla až později. Dílo odráží pandemickou dobu, ale také politické tendence, rozdělení společnosti, využití a význam sociálních sítí a internetu v našich životech a tak dále.

Co přesně máte na mysli, když zmiňujete politiku?
Nemám na mysli politiku ve smyslu ideologie, tedy být na něčí straně, ale politiku jako veřejné vyjádření o stavu dnešního světa. Každé dílo, které vytvořím, bude vždy nutně politické per se. Vezměme si například sociální sítě Instagram nebo TikTok, které v tomto představení reflektuji: nejdřív zhlédnete video s roztomilými štěňátky nebo nějaký vtipný žertík a pak přijde video, ve kterém Rusové bombardují ukrajinská města.

Představení je fyzicky velmi náročné, přitom vzniklo těsně po koronavirových uzávěrách, kdy naše těla byla svým způsobem zakrnělá a zlenivělá. Jak s tím souvisí akcentovaná fyzikalita Tanzanweisungen?
To byl můj záměr. Během pandemie se všechna představení uváděla online bez možnosti vnímat fyzické, reálné tělo. Proto jsem chtěl udělat něco velmi fyzického, až vyčerpávajícího. Chtěl jsem, aby lidé pocítili tělo tanečníka. To je také důvod, proč v Tanzanweisungen většinou nezní žádná hudba.
Pro Daniela je to boj. Musí skákat 40 minut, přitom má jenom dvě menší přestávky a ta první přichází po 12 nebo 13 minutách. Nejdřív svěže běhá a je plný energie. Po chvíli si ale všimnete, že se jeho tělo a tělesná prezence mění. Je to velmi přímočaré, nejsou tam žádné okolky.

Představení obsahuje mnoho odkazů na různé taneční a pohybové styly. Jak jste dospěl k těmto kombinacím?
Skladba se jmenuje Tanzanweisungen, což by se do češtiny dalo přeložit jako „taneční instrukce“. Požádal jsem Daniela, aby shromáždil všelijaká videa z různých online zdrojů a vytvořil z nich playlist. Videa měla obsahovat pohybující se tělo (ne nutně tanec). Následně jsem ho požádal, aby z každého vybral tři vteřiny, a ty jsme spojili dohromady. Je to jako koláž, všechny možné druhy lidského pohybu jednoduše položené vedle sebe. Záměrem bylo kopírovat dramaturgii sociálních médií, kde se můžete setkat se širokou škálou témat a videí. Představení obsahuje asi 900 různých odkazů a ani jeden krok není originální. Snažili jsme se vzít online svět a zasadit ho zpátky do reality.

Překvapilo mě, jak přirozeně se jednotlivé styly a pohyby v Danielově interpretaci prolínaly. Představení mě vtáhlo úplně stejně, jako když sleduji sociální sítě a úplně ztratím pojem o čase.
Mým záměrem bylo udržet pozornost publika, a proto je samotná choreografie velmi efektní. Chtěl jsem se pokusit využít tuto logiku sociálních sítí pro tanec.
Lidé se také často ptají, proč jsem sám nevybíral videa. Zajímalo mě ale, s čím přijde Daniel. Vypovídá to o něm. Je to jakási historie prohlížení, deník, s jehož pomocí byste mohli jednoduše přehrát svůj den. Takový online autoportrét. Každý pohyb vypovídá o něm, i když ani jeden není původně jeho. Autorství není ničí, protože autorů jsou tam stovky.

Během představení přicházíte s cedulemi, které vždy mají nadpis News (Novinky). Na jedné z nich stojí: Nebude to tak navždy. Je to odkaz na média?
To je také převzaté, dílo skotského umělce, které jsem našel na internetu.

Takže i grafika je zkopírovaná?
Ano, premisou bylo neudělat nic originálního. Ale toto konkrétně souvisí se zprávami, které jsou natolik vágní, že je můžete použít v jakékoliv situaci. Například na politiku nebo koronu. Jednou jsme Tanzanweisungen hráli v Německu a Rusové v ten den zničili divadlo v Mariupolu. Takže lidé to sdělení vnímali v daném kontextu. A to se mi na takových poselstvích líbí. Jsou svým způsobem konkrétní, ale zároveň velmi všeobecná a přenositelná. A my to přinášíme do hry. Jde o to, že diváci si vždycky doplní význam.

Jaký je váš názor na autorství ve světě umění? V poslední době je to velké téma, zejména poté, co NFT na trh uvedla první sólistka Královského baletu Natalia Osipova.
Internet změnil spoustu věcí, včetně otázky autorství. Je to velmi ošemetná otázka. Ale když se vrátíme do historie, jediným způsobem, jak se naučit tanec, bylo kopírovat pohyby někoho jiného. Samozřejmě netvrdím, že krást je správné, zvlášť pokud na tom hodláte zbohatnout, tedy použít umění v komerční sféře a zpeněžit ho. Ale přiznejme si – kdo kdy zbohatne na tvorbě současného tance?
Myslím, že originální tvorba neexistuje. Vždycky z něčeho vycházíte, inspirujete se tím. A i proto jsme v kopírování choreografie šli do extrému. To je to politické prohlášení. Musel jsem to znásobit, upozornit na to, abych to následně mohl zpochybnit.

Zajímavá je historická dynamika autorství – kdysi bylo typické, že choreograf přišel se sadou kroků, které učil své tanečníky, později choreograf požádal tanečníky, aby přišli s pohybovým materiálem, a nyní vy jako choreograf jen přenášíte zodpovědnost za výběr na tanečníka, který se opírá o někoho dalšího…
Přesně tak! To je ta myšlenka, která za tím stojí – kde je tedy to autorství? Nevíme. Ale rozhodnutí, když věci kopírujete a lepíte dohromady, jsou obzvlášť zajímavá. Musíte být velmi kreativní, abyste s tím udělali něco „nového“, abyste pohyby zkombinovali, abyste přešli z jednoho do druhého… To všechno jsou tvůrčí rozhodnutí, která musíte během procesu učinit.
Také vždy měníte kontext tím, že pohyb vytrhnete z toho původního (například pomocí kostýmů nebo hudby atd.). Tím se zcela promění jeho význam a v tom také spočívá určitá kreativita a originalita, která vzniká skládáním jiných, již existujících věcí. Příkladem mohou být mezi uživateli sociálních sítí oblíbená memes. Extrakcí původního obsahu a jeho zasazením do jiného kontextu věci získávají zcela nové konotace, které mohou být velmi vtipné.
Ale být kopírován může být vnímáno i jako ocenění. Protože čím lepší umění, tím více se kopíruje.

Když jste mluvil o kontextu, viděli jsme venkovní verzi Tanzanweisungen. Změnil se význam nějak tím, že se představení odehrálo mimo divadlo?
Ano, změnil se. Ale je tu jedna stálá věc, která ho spojuje s původní verzí – Daniel vždy tančí na vyvýšené platformě, která symbolizuje velká divadelní jeviště. Původní verze byla vytvořena pro operní dům a diváci seděli na jevišti, takže za účinkujícím pozorovali obrovské a prázdné hlediště. Je to odkaz na dobu koronaviru a prázdnotou zející divadla.
Celkově se ale dílo samozřejmě mění. V divadle je choreograf doslova Bůh. Můžete vytvořit východ nebo západ slunce, můžete udělat déšť. Venku je ale normálním člověkem.

Moritz Ostruschnjak se ve svých dílech zabývá proměnami fyzických a sociálních zkušeností v době digitalizace. Jeho díla tvoří prostory hypertextových odkazů, které využívají techniku digitálních médií 21. století jako motiv i archiv, a zrcadlí a reflektují tak společenské procesy.

Moritz Ostruschnjak se jako aktivní člen graffiti sprejerské scény začal zajímat o současný tanec prostřednictvím breakdance. Studoval na Iwanson International v Mnichově a absolvoval školení u Maurice Béjarta v Lausanne. Od roku 2013 pracuje jako choreograf na volné noze, vytvořil sólo Island of Only Oneland a ansámblové kusy Text Neck, Boids, Unstern a Autoplay. Jeho dílo Tanzanweisungen bylo vybráno na Německou taneční platformu 2022 a do prestižního výběru Aerowaves Twenty21. V roce 2022 zatím vytvořil své poslední dílo Terminal Beach.