Monsieur Maurice Béjart – Magický choreograf ve vzpomínce Dominique Genevois

Maurice Béjart - Notre Faust, 1975. Foto: Serge Lido/Sipa

Mezi jeho nejslavnějšími díly, jen tak napříč 70. a 80. lety 20. století, je potřeba připomenout alespoň tato: Messe pour un homme seul (Mše pro osamělého člověka) 1955, Sacre du printemps (Svěcení jara) 1959, Boléro 1961, IX^e Symphonie (Devátá symfonie) 1964, Variations pour une porte et un soupir (Variace pro dveře a vzdech) 1965, Romeo a Julie 1966, Messe pour le temps présent (Mše pro současnou dobu) 1967, Baudelaire 1968, Bhakti 1968, L´oiseau du feu (Pták Ohnivák) 1970, Nijinsky, clown du Dieu (Nižinský, božský klaun) 1971, Le chant du compagnon errant (Zpěv bludného tovaryše) 1971, Golestan, le jardin des roses (Golestan, zahrada růží), Gaîtée Parisienne (Veselá Pařížanka) 1973. Některé z nich dnes mohou působit zastarale, protože Béjart hlavně bazíroval na technice klasického tance (ovšem bez balerín a zbytečné formální okázalosti a pantomimické posunčiny). Přesto však obdivoval Marthu Graham a její tehdy stále moderní techniku, která se ve všech jeho školách pravidelně vyučovala, a ovlivnil ho také její režijní přístup při vyprávění narativních témat. Nadevše miloval divadlo i dramatická umění. Studoval a často se nechával inspirovat dávnými orientálními formami i filozofiemi. Výjimečně působil také jako operní režisér, často jako herec, interpret a stal se choreografem-režisérem, který ovlivnil celé generace mladých umělců.

Zásadní pro Mistra Béjarta byla i setkání s mnoha divadelníky, herci, literáty i hostujícími tanečníky, hudebníky, současnými skladateli a výtvarníky. Především jej hodně ovlivnil režisér Jean Vilar, zakladatel divadelního festivalu v Avignonu. Tím začalo zajímavé období úzké spolupráce, vzniku letních festivalů i vystupování v plenérech. Nesmí se zapomenout, že s jeho souborem vystupovali často významní herci – Jean Louis Barrault (Tentation de Saint Antoine), Richard Hirsch (Molière imaginaire), Jean Marais (L´Ange Heurtebise), také herečka Simone Signoret nebo fantastická pěvkyně Mária Casares, z tanečníků to byl Rudolf Nurejev, Michael Baryšnikov, Vladimír Vasiljev, Jean Babilée, John Neumeier s Marcií Haydée, Maja Plisecká nebo Sylvie Guillem. Z jeho stálých spolupracovníků je třeba zmínit především nepřekonatelného Jorge Donna, dále k nim mezi desítkami dalších patřil Paulo Bortoluzzi, Daniel Lommel nebo Germinal Casado.  

Mezi výše uvedenými má své ctěné místo také Dominique Genevois, sólistka Ballet du xx^e siècle, dodnes vynikající pedagožka na Consérvatoire National Supérieur et la Musique Danse v Lyonu, baletní mistryně a repetitorka Béjartových děl. Známe se velmi dlouho z doby studií na jím založené škole MUDRA v Bruselu i ze zahraničních festivalů. Při příležitosti letošních výročí Maurice Béjarta (1. 1. 1927 – 22. 11. 2007) jsem tuto výjimečnou dámu oslovila, aby zpráva o této gigantické choreografické osobnosti bylo co nejvýstižnější a co nejvíce osobní.

Rue Bara 103, Brusel, to je známá adresa! Tam jsi absolvovala školu MUDRA a pak jsi tam zažila neuvěřitelné angažmá. To místo bylo tvým dlouhodobým domovem… Co ze své úžasné kariéry vnímáš jako nejsilnější?
Po třech letech ve škole MUDRA jsem byla angažována do souboru Ballet du xx^e siècle (Baletu 20. století). Už během dřívějších studií v Paříži, to mi bylo 13 let, jsem se dozvěděla o vynikající inscenaci Svěcení jara Igora Stravinského v choreografii Maurice Béjarta, kterou postavil pro nevšední a výjimečný soubor. To ve mně vzbudilo velkou zvědavost.

Po dvou letech jsem měla možnost toto představení vidět. Byl to pro mne zásadní umělecký šok! Celé mne to tak pohltilo, že jsem si řekla, přímo se zapřísahala, že bych se do tohoto souboru chtěla dostat a tancovat v tak neobyčejných choreografiích. Byl to můj sen. Sen adolescenta – tančit u Béjarta. Dřela jsem jak blázen, jako kdyby šlo o život, abych se mohla do školy a následně do souboru dostat.

Nakonec jsem mnohokrát tančila l´Élue, vyvolenou oběť ve Svěcení jara, s neuvěřitelnou radostí a životním naplněním, s několika různými partnery. Pak jsem tančila další nádherné role – Inés v Sonate à trois (Sonáta pro tři) na téma Huis clos (S vyloučením veřejnosti) Jeana Paula Sartra na hudbu Bély Bartóka nebo posléze úžasný titul Ce que l´Amour me Dis (Řekni mi, co je láska) na hudbu Gustava Mahlera s Jorge Donnem, charismatickým tanečníkem, který se stal fantastickou ikonou Béjartova baletního světa. Byla to pro mne nejen představení, ale přímo „nosiče energie“, toho se málokdo a málokdy může za své kariéry dotknout… Tančila jsem Papagenu v Kouzelné flétně nebo Mariannu v Gaîtée Parisienne, byly to radostné role, které jsem si velmi užívala. Ale tančila jsem také i ty hodně snové a lyrické.

Měla jsem moc ráda úvody ještě před zkoušením, jeho proslovy, povídání o čem budeme hrát. Proč, jak a co chce ztvárnit. Seděli jsme kolem něj jako děti a jen naslouchali. Byl skutečně magickým kouzelníkem. Jeho schopnost nás vést v roli, v charakteru a stylu, ať se jednalo o sólo nebo duet s partnerem, byla neuvěřitelná.

Nezvyklé momenty tvůrčího vypětí a silné okamžiky i ve velké rychlosti zkouškového nasazení, ty jsem vždy milovala. Znovu a pokaždé byl Béjart připraven se scénářem, s tématem leckdy hodně filozofickým či sakrálním. Těmi byl Mistr někdy úplně posedlý. Hudbu uměl naprosto přesně rozpoznat, frázovat a než ji „přenášel“ na tanečníky, byl si jistý v každé nuanci, v každém taktu, frázi, tempu či harmonické změně. Byl až neuvěřitelně muzikální. A vůči hudbě poctivý v každém detailu, až do morku kostí.

Měla jsem štěstí (a mnoho z nás), že jsem mohla Mistra, tuto s nikým nesrovnatelnou osobnost, poznat důvěrně. Obrátil vývoj tance v druhé polovině 20. století úplně na ruby.

Myslím, že Francie Béjarta nepřijala v ten pravý čas. Přesídlil do Bruselu, kde od roku 1960 získal obdivuhodné zázemí díky řediteli divadla La Monnaie Maurice Huismanovi. Jaké to bylo štěstí pro vývoj tanečního a baletního světa mezinárodního dosahu.  

Mohla bys sdělit něco více ze své ryze osobní zkušenosti?
Myslím, že mne měl hodně rád, předávala jsem docela hodně času a energie svým kamarádům a kolegům, kteří řešili různé osobní problémy. Nevím, jak k tomu došlo, ale snažila jsem se vtipkovat a rozveselovat je, i když některým často do smíchu nebylo. Život v extrémních podmínkách tanečníků není vždy jenom veselý. Říkávali mi „Dominga“ po španělském způsobu, snažili jsme se dělat si legraci a profesionální celodenní nasazení, které bylo skutečně extrémní, trochu odlehčit. Vážím si Béjartových slov, když mi řekl, že jsem dost dobrý psycholog pro řešení nesnadných osobních příběhů.

Přidám jeden z takových dramatických příběhů: jeli jsme na zájezd do Itálie a Jorge Donn byl v takovém stavu, že chtěl vážně spáchat sebevraždu. S mými kamarády jsme ho donutili hrát s námi ve vlaku karty až do rána. Nenechali jsme ho ani chvíli samotného.  

Jak se Béjart k vám tanečníkům choval, byl někdy zlý a nepříjemný? Známe případy, kdy je choreograf tvrdý a nekompromisní, někdy až agresivní a neváží si svých tanečníků. Jsou ale světlé výjimky.
Béjart zlý nikdy nebyl, a vulgární, jak to známe od jiných umělců, už vůbec ne. To už bychom museli dělat podivné pitomosti, kdyby se docela rozčílil. Byl to do jisté míry otec rodiny. Miloval své tanečníky, jako by to byli jeho děti, které neměl. Samozřejmě více preferoval muže, ale pro pozici muže jako „chlapa“ na jevišti udělal strašně moc. Muž-tanečník se za jeho tvorby dostal oproti všem romantickým zvyklostem a představám na výsostné přední místo.

Nijak nezanedbával ani role žen (ženské role/postavy). Ty pro něj byly neméně důležité a měly své významné místo napříč celým jeho repertoárem. Některé kolegyně si stěžovaly, že je na ně někdy příliš „tvrdý“, ale já jsem to tak nebrala. Asi jsem měla nějaká „privilegia“…

Jinak byl vlastně velmi skromný, vždy bydlel v nějaké malé garsonce. Pokud nešlo o divadlo, tak si na nějaké okázalosti moc nepotrpěl.  

Co bylo po odchodu z Bruselu? Muselo to pro vás být strašné zklamání.
Když skončilo v roce 1986 období ředitele Huismana v Bruselu, vše bylo vyvráceno doslova z kořenů. Všechny, kdo ho chtěli a mohli následovat, vzal s sebou do Lausanne, kde Béjart založil v roce 1987 Ballet Lausanne. Samozřejmě to s sebou neslo těžké důsledky. V Lausanne mohl mít daleko menší počet tanečníků. S odchodem z Bruselu škola MUDRA zcela zanikla. Až teprve po několika letech zrekonstruoval původní učební plán této výjimečné školy do určité paralely nazvané RUDRA, ale už to nikdy nemělo ten potenciál polyvalentního a až tak široce rozkročeného vzdělávání. Už to bylo do jisté míry jen odrazem a reflexí opakovaného.  

Jak je známo, Mistr Béjart pracoval bez ustání… jak bylo vůbec možné to vypětí vydržet? Také jste byli pořád na cestách.
Béjart pracoval doslova bez dechu a odpočinku. Měl až neuvěřitelnou míru koncentrace, vnitřního klidu a soustředění k tvůrčí práci. Možná to byl i důsledek jeho znalostí různých úrovní meditace. Vzpomínám si, jak jsme často zkoušeli pozdě večer nebo i v noci. Byli jsme například na turné v Řecku, v Athénách jsme hráli v Hérodes Atticus, v plenéru mezi antickými ruinami. Bylo strašné vedro. Představení končilo kolem půlnoci. Protože zkoušet před představením před šestou hodinou bylo kvůli vedru absolutně nemožné, vyzval nás, abychom zkoušeli na další představení Náš Faust od dvou až do pěti do rána. A všichni jsme do toho šli docela s nadšením. Pak jsme samozřejmě spali až do oběda.  

Jak dlouho byl nemocný? Vlastně se o tom moc nevědělo.
Trvalo to déle. Nemohl dobře dýchat a měl velké bolesti všech kloubů. Trpěl revmatickou artrózou, užíval strašně moc léků. Pak z toho měl asi postižená játra. To vše ho sužovalo a později už nemohl ani chodit, musel být na vozíku. Ale i na vozíku zkoušel, někdy se dokonce přijel klanět po představení. Bylo strašně smutné vidět ho v tomto stavu.  

V závěru života o něj intenzivně pečovala nějaká paní, že?
Myslíš asi jeho sekretářku Marie Thérèse Jaccard, která se mu starala o veškerou administrativu během pobytu v Lausanne a pak Japonku Edji Miara, která mu dělala jakéhosi „majordoma“ celých dvacet pět let.

Zemřel v Lausanne. S Michelem Gascardem a dalšími bývalými tanečníky jsme ho byli navštívit vlastně týden před smrtí. Byl hodně zesláblý, ale měl dobrou náladu, usmíval se na nás, měl radost, že nás vidí. Také pohřeb se konal zde, především v jeho oblíbeném divadle na scéně Le Metropole nedaleko studia. Přišli ho doprovodit všichni Mudristi, absolventi školy, tanečníci bývalí i současní, šéf baletu Béjart Ballet Lausanne, novináři a mnoho dalších lidí. Na jevišti stála replika křesla Molièra, kterého tak obdivoval a hrál, dále houpací křeslo jeho přítelkyně a zpěvačky Barbary, obrovská socha Buddhy, jeho duchovního otce, a jeho fotografie s kočkami, které miloval (měl jich vždy nejméně šest), a milióny květin… Byl to obrovský obřad. Ale jeho popel, alespoň myslím, zůstal v rukou rodiny. Ne v moři, v Ostende, jak by si býval přál sám Mistr i všichni Belgičané.  

Dominique Genevois absolvovala školu MUDRA v roce 1975 a v témže roce nastoupila do souboru Ballet du xx^e siècle. Do Švýcarska s Béjartem již ale nešla a v sezóně 1988/89 tančila u francouzské choreografky Maguy Marin v Créteil na předměstí Paříže, pak navrhovala kostýmy pro baletní soubor a divadlo v Monte Carlu, ve Stuttgart Ballet, pro Béjart Ballet Lausanne a Balet de Namur. Mezitím vystudovala taneční pedagogiku, diplom získala v roce 1990 v Paříži a od roku 1992 učí na Consérvatoire National Supérieur de la Musique et de la Danes v Lyonu.