Michal Štípa: „Mým hnacím motorem je výstup na jevišti…“

Ballets hommes fatals, Foto: Mário Bakuš

Autor Lenka Dobešová Trubačová

Naposledy jsem s vámi dělala profilový rozhovor pro Taneční aktuality před devíti lety, tenkrát jste si před náročnými představeními dával Red Bull a vaší nejoblíbenější rolí byl Princ v Labutím jezeře. Co se od té doby změnilo?
Změnilo se to, že si před představeními nedávám Red Bull, ale hroznový cukr. Moje nejoblíbenější role je Romeo. Tuto roli mám rád, protože obsahuje širokou hereckou škálu. Ale v Labutím jezeře to taky není jednotvárné. Řada diváků si myslí, že Princ je ten hloupý, a plno tanečníků si myslí, že je to jednoduchá role. Ale když ji tančím, prožívám v sobě mnoho odstínů emocí a je náročné je zahrát.

O vás je známo, že jste typický princ.
Je to tím, že jsem hodně vysoký, také hraje roli i můj vzhled. Důležitá je estetika, která na diváky působí.

Stále je vaší taneční partnerkou Nikola Márová… Jste po těch společných letech na sebe psychicky napojeni
Určitě ano, už spolu tancujeme čtrnáct let. Měl jsem jen několik dlouhodobých tanečních partnerek – Janu Přibylovou v ND Brno, v ND Praha Terezu Podařilovou a třetí partnerkou je Nikola Márová. Vždycky je lepší, když se s partnerkou znám a rozumím si s ní, protože pak tu roli prožívám a nemusím ji hrát. My se známe s Nikolou tak dobře, že pokud se někomu z nás něco stane, tak to druhý hned na něm pozná. Například, když děláme adagio v Labutím a já šeptnu Nikole, že něco uděláme jinak, hned reaguje. Někomu totiž vadí, že mu na jevišti při představení něco říkáte. Taky se nám výjimečně stane, že se něco nepovede, nejsme roboti, ale dokážeme zaimprovizovat a zamaskovat i nenadálou situaci.

Dříve jste také trávil volný čas modelingem, jak ho trávíte nyní?
Nemám čas téměř vůbec žádný, zvlášť posledního čtvrt roku. Chystám teď nový projekt, který má premiéru v Divadle Hybernia, přes den zkoušíme do 18 hodin v baletních sálech ND a pak někdy až do půlnoci zkoušíme s kolegy nové baletní představení. Navíc po pracovní době některý den učím. Věnuji se soukromým hodinám klasiky i partneřiny. Všechno dohromady zabere tolik času, že bych potřeboval, aby měl den čtyřicet osm hodin. Přijdu pozdě večer domů úplně mrtvý a zase brzy ráno začínám nanovo. Nestíhám ani posílat lidem e-maily. Těším se, až budeme mít po premiéře Ballet Hommes Fatals, to se mi uleví.  

A vy máte dva pejsky?
Mám už tři pejsky. Od začátku března budu mít ještě jednoho. Mám psy rasy shiba inu, což znamená v překladu malý pes z lesa plného křoví. Je to malá japonská rasa. Akorát ten nový pes bude sice vypadat stejně, ale bude třikrát větší. Mám chovnou stanici rasy shiba inu, takže se jim hodně věnuji. Teď mám málo času, proto se mi stará o pejsky maminka.

Jak to dopadlo s domem za Prahou, který bylo problematické postavit? Už dva roky bydlím v domku za Prahou se zahradou, takže tam mají psi prostor. Bylo to velmi těžké období, firma, které jsem zaplatil, aby mi postavili dům, nesplnila dobře svůj závazek. Zažaloval jsem ji, ale nedopadlo to. U nás jsou soudy nadlouho, nakonec se to neposunulo ani za několik let. Ten šéf stavební firmy mi dluží 200 tisíc a celkem lidem přes 100 milionů, změnil si jméno a je na něj více trestních oznámení. Nepřeji si nic jiného, než aby tento člověk skončil zavřený, protože peníze z něho nikdo nedostane. Tady jsou zákony takové, že přejí grázlům. Oni to dobře vědí a umí v tom chodit. Slušní lidé, kteří jsou v právu, skončí nakonec s ostrouhanou mrkvičkou.

Ještě poslední ohlédnutí do minulosti… Jaký byl Michal Štípa tenkrát a jaký je dnes?
Za téměř deset let, co jsme spolu měli rozhovor, jsem prošel řadou zkušeností. Člověk si dává víc pozor, s kým se stýká, když se zklame v lidech. Jsem vůči okolí více nedůvěřivý a uzavřel jsem se do sebe.

Jaké vás nyní čekají role?
V baletu Sněhová královna, který má premiéru v březnu, hraju vlka, je to takový pobočník královny a spolu s dalším vlkem ji stále nosí. V letošní sezoně je plánována premiéra moderního baletu Vertigo, kde je druhá část v choreografii Maura Bigonzettiho. V jeho choreografii bych duet samozřejmě rád tančil, ale ještě nebyl konkurz. Příští sezonu nás čeká Malá mořská víla od Honzy Kodeta, do Národního divadla se vrací Labutí jezero od Kennetha Greveho. Princ v této verzi má hodně náročnou roli, to se nedá srovnat s Labutím, které je teď uváděno ve Státní opeře.

Můžete říct něco víc k vašemu novému projektu Ballet Hommes Fatals, jeho název je zároveň název představení i skupiny? Ano, soubor je desetičlenný, obsahuje jen pánské obsazení. Diváci se mohou těšit na odlehčený humor, některé scény jsou vtipně vytvořené jak po choreografické, tak herecké stránce. Je to představení, ve kterém diváci uvidí řadu klasického repertoáru v profesionálním provedení. Muži tu tančí i všechny ženské role, na špičkách. První část je z Labutího jezera a je jiné, než jak je diváci znají, příběh je sarkasticky pojatý. Druhá část večera se skládá z pěti baletů – Šípková Růženka, Diana a Acteon, Giselle, Raymonda a Don Quijote. Přeju si, aby představení dopadlo dobře, mělo úspěch a doufám, že diváci budou odcházet spokojeni a s úsměvem.

Dá se říci, že takové představení na české scéně úplně chybí?
Takové představení tu není nikde na repertoáru, a jestli to bude mít ohlas, budeme pokračovat dál s dalšími choreografiemi a novým programem.   

Ballet Hommes Fatals – jaký význam má název vašeho nového souboru?
Název má spousty významů, třeba rozkošní, roztomilí muži, zároveň je parodií na francouzský výraz femme fatale.

Nebojíte se, jak diváci tohle představení přijmou, že to někteří nepochopí a budou to brát třeba jako travesti show?
Nemohu k tomu od začátku přistupovat tak, že to lidi nevezmou. Pro některé diváky to nebude šálek jejich kávy. Počítám s tím, že budeme mít příznivce, ale i odpůrce. To je u každého představení. Ten balanc je těžký, aby to nešlo do nějakého lehčího žánru. Snažíme se, aby byla baletní technika na úrovni, a vymýšlíme jinou choreografii, než je originální.

Je to váš první projekt?
V rámci Miniatur jsme už uvedli ve Stavovském divadle La Bájná Péra, parodii na balet La Bayadère. Choreografie měla velký ohlas a lidé se mě ptali, jestli to ještě budeme hrát… Na to konto jsme se rozhodli, že když seženeme peníze, tak uděláme něco svého. La Bájná Péra se realizovala v koprodukci s Národním divadlem, takže nebylo možné je uvést znova. Proto jsme si řekli, že to vyřešíme novým představením.

Jak jste se naučil tančit na špičkách?
Stoupl jsem si na špičky a jel jsem. Samozřejmě, není to nic lehkého, baletky to studují několik let a zakoušejí kotníky, šlachy a svaly. My jsme na to měli jen dva měsíce času. V našem souboru je ovšem řada tanečníků, kteří jsou na špičkách výborní, mohli bychom jim závidět.

Je to bolestivé tančit na špičkách?
Někdy jo, puchýř nebo otlak na noze, to je nepříjemné.

Shánějí se špatně tak velké špičky pro pánskou nohu?
Moje velikost je deset, to je poslední velikost, která se tady vyrábí, větší jedině na zakázku. Nevýhodou je, že v Divadle Hybernia je docela špatná podlaha. Musíme být opatrní, jsou v ní hodně díry, tak to není moc dobré. Snad se nikomu nic nestane.

Uvědomujete si, jak to mají tanečnice těžké?
Určitě. Může se to porovnat z obou stran. Každý má své, baleríny mají tanec na špičkách. Pro muže jsou zase zvedačky hodně náročné na páteř. Odchází záda, 50 nebo 55 kilogramů nahoru, tak to není pro páteř nejlepší. Když má tanečník třeba zlomený prst nebo problém s ramenem, to je špatné zvedat partnerku.

Kdo je ředitelem skupiny Ballet Hommes Fatals, nebo je to týmová práce?
Jana Malisová je naše produkční, já jsem neformální lídr. Hlavními choreografy představení jsou Benjamin Husson, Guido Sarno a Mathias Deneux.

Jedná se o jednorázový projekt, nebo máte další nápady?
Máme další nápady, ale záleží, jak se bude projekt líbit divákům. Na premiéru jsme pozvali novináře, taky různé osobnosti, například Dagmar Havlovou a Livii Klausovou. Kromě zahraničního hostování ve Stuttgartu budou ještě dvě reprízy v dubnu a květnu. Lístky jsou už v prodeji a s manažerem Hybernie plánujeme příští sezonu.

Na co se nejvíce v letošním roce těšíte?
Momentálně na týden volna, který máme po premiéře Sněhové královny v březnu. Už potřebuju vypnout. Nebudu nic dělat, asi se jen válet. Možná budu pracovat na zahradě, ale opravdu si dám jen relax. Potom začne všechno nanovo. Taky mi budou dělat fasádu na baráku, snad už úpravy domu nějak uzavřu, to bude fajn.

K vrcholovému baletu patří dřina a řada úrazů… Co vás žene dál? Co vás na baletu tak naplňuje?
Vždycky jsem si přál hrát, a to se mi svým způsobem splnilo. Na jevišti bytosti ožívají tak, že je člověk může zatančit a taky zahrát. Musím přiznat, že mým hnacím motorem je výstup na jevišti a ocenění diváků. Je to taková droga a součást mého života. Neumím si představit, jaký bude život bez jeviště a potlesku. To jsem ještě neřešil a doufám, že dlouho nebudu.

Michal Štípa je český tanečník, první sólista baletu Národního divadla v Praze. V letech 1990–1998 studoval Taneční konzervatoř v Brně. Roku 1998 nastoupil do Národního divadla v Brně, kde byl v roce 2000 jmenován sólistou. Od sezony 2004/2005 je sólistou baletu Národního divadla v Praze. Exceluje hlavně v klasickém repertoáru: Princ (Labutí jezero), Albert (Giselle), Romeo (Romeo a Julie), Princ (Louskáček). Vystupuje také v moderních baletech. V roce 2008 mu byla udělena Cena Thálie 2007 za představení Sólo pro tři. Ušlechtilý zjev, ideální linie, graciézní port de bras řadí Štípu do kategorie danseur noble. Tyto fyzické předpoklady společně se spolehlivou technikou a přirozeným hereckým projevem dominují jeho Solorovi v baletu La Bayadère.