Mário Radačovský a Karel Littera: „Máme radost, že se nám podařilo projekt Dance Brno prosadit“

Mário Radačovský a Karel Littera. Foto: NdB.

Autor Miriam Blümlová

Jak byste Dance Brno představili a pro jakého diváka je akce především určena?  

M. R.: Nejzásadnější je, že se festival vůbec uskuteční. To je daleko důležitější než to, pro koho je. Dlouho jsme totiž řešili, jak akci udržet při životě a zajistit jí do budoucna stabilitu, a myslím, že se to konečně podařilo. Jsem přesvědčen, že je tady také prostor pro to, aby se festival v budoucnu stal něčím výjimečným. A komu je určen? Všem příznivcům tanečního umění, program je rozmanitý – velká škála různých choreografií a stylů určitě zaujme široké spektrum diváků. Na své si přijdou i milovníci neotřelého divadla a hudby.

K. L.: Pokud mluvíme o programu, neočekávejte promyšlenou dramaturgii v tom smyslu, že jsme vybírali představení podle jasných kritérií, v podstatě každý soubor přinese nejžhavější novinku a něco, s čím se chce prezentovat. Prezentuje se zde špička českého profesionálního baletu a to je to zásadní. Divák může během šesti dnů hodnotit a sledovat to nejlepší, co český balet nabízí, což je jedinečné. Bohužel se do programu nevešla celá profesionální scéna, akce je limitována těmi šesti dny, které máme k dispozici.

Festival má možná nečekaně národní charakter. Jak do tohoto konceptu zasáhl covid a do jaké míry to byl váš záměr?

M. R.: Záměrem tohoto konceptu bylo dodat festivalu Dance Brno smysluplnost. Nic podobného u nás zatím není, proto doufám, že se akce prosadí a Brno v ní bude mít primát, který si udrží. Máme vizi, že by bienálně probíhala přehlídka toho nejlepšího, co se v českém baletu událo. Divák, ale i interpreti mezi sebou mohou porovnávat a nechat se inspirovat. Výhledově by se akce mohla protáhnout třeba na dva týdny. 

Přestože covid do organizace vstoupil, nebyl určujícím prvkem pro zvolený koncept. Dance Brno 100 v roce 2018 bylo dedikované stoletému výročí vzniku českého státu a mělo velmi štědrý rozpočet, který se nám ale v následujících letech už získat nepodařilo. Tento nový koncept naopak podporu dostal a zdá se, že by mohla být dlouhodobá, což je pro nás zásadní.

K. L.: O tomto modelu se mluví už dlouho a existuje i v jiných zemích, třeba v Německu je to Tanzwoche. Pozvat celou českou profesionální scénu na festival bylo velmi lákavé. Taky se ukázalo, že tento koncept zarezonoval v grantových komisích, protože jsme získali řadu nových sponzorů a partnerů. Dodám ještě, že projekt vyžaduje „vyblokování“ divadelní budovy na poměrně dlouhou dobu, což není úplná samozřejmost a od vedení divadla to vyžaduje spolupráci a jistou dávku velkorysosti. Je rovněž obdivuhodné, že ostatní soubory na to slyšely a dokázaly s námi sladit kalendář, nicméně pochopitelně tíha akce leží na nás. S napětím očekáváme, jak to dopadne, ale zároveň máme radost, že se podařilo tento projekt prosadit.

Zmiňujete velký potenciál festivalu. Jaký bude podle vás jeho vývoj? V minulosti probíhala akce zvaná Divadelní žatva, přehlídka československého divadelního umění, včetně toho tanečního, která byla spojena se soutěží. Myslíte, že by se festival mohl ubírat i tímto směrem?

M. R.: Pokud se festival vydaří, a zatím tomu vše nasvědčuje, proběhnou-li úspěšně i další ročníky, chtěli bychom jej rozšířit. Akce tohoto typu pomáhá nejen Brnu jako regionu, ale může mít i mezinárodní charakter. Napadlo nás akci v následujících ročnících udělat jako československou přehlídku, následně sezvat Maďary a Poláky, z čehož by vyplývaly nové a cenné kontakty. Většinou se v těchto situacích očekává reciprocita znamenající mnoho benefitů a reklamu pro naše soubory. Velmi bych si přál, aby byl festival divácky úspěšný, aby se rozrostl a také, pokud jde o vaši druhou otázku, aby zůstal festivalem. Ze soutěží tady v Brně máme po dlouhé době interpretační soutěž na konci této sezóny, což také pomáhá tanci jako takovému, ale jinak. Festival je náročný v jiných směrech a má význam i komerční – chceme především plné divadlo. Potenciální expanze ještě bude samozřejmě vyžadovat velkou trpělivost a diplomacii.

K. L.: Chtěl bych dodat, že festival vyžaduje neustálou podporu. Pokud jste viděla Dance Brno 100, dostali jsme na něj dost financí, a proto byl grandiózní a honosný; to se ale v následujícím roce neopakovalo z ekonomických důvodů. Proto se vymyslel nový koncept, který bude po finanční stránce únosnější. Pokud zafunguje nejen u publika, ale i na „vyšších místech“, můžeme uvažovat o rozšiřování a expanzi do zahraničí. K těm soutěžím, Asociace tanečních umělců samozřejmě funguje, mají svou vlastní přehlídku, takže by se akce trochu dublovala. V této chvíli se budeme soustředit na to, aby se festival udržel, etabloval a aby bylo možné mu dát mezinárodní rozměr.

Jak jste oba několikrát zdůraznili, dramaturgie festivalu je mimořádně atraktivní a pestrá. Kdo se na ní podílel?   

M. R.: V prvé řadě jsem se řídil návrhem šéfa osloveného souboru, protože jsme chtěli, aby se každý prezentoval nějakou svojí doménou. Jediný případ, kde jsem měl drobné výhrady, byla Olomouc; (inscenace Giselle, pozn. red.), ale jak už jsem řekl, plně respektuji rozhodnutí Michala Štípy jako uměleckého šéfa souboru. Nakonec v kontextu ostatních inscenací může být tento balet příjemným oživením a klasický repertoár má u českého diváka své nezastupitelné místo. Jsem rád, že dramaturgie je takto barevná, máme tady představitele světových jmen: Edwarda Cluga, Forsytha, Bigonzettiho, McGregora, od nás třeba výjimečného Petra Zusku.  

Vidíte i přes zmíněnou pestrost ve vybraných inscenacích nějaký společný jmenovatel?

M.R.: Pro mě je společným jmenovatelem všech těchto děl kvalita. Na té společně s týmem bazírujeme od mého příchodu. Soubory by nemohly bez kvalitních výsledků prezentovat zmíněná jména – pokud nemám kvalitní interprety, nemůžu tančit Kyliána ani Balanchina. Bude to zajímavá mozaika a konfrontace, která může například ukázat, že být malým a mladým souborem neznamená být kvalitativně horší a to, že máte devadesát tanečníků, z vás automaticky nedělá nejlepší soubor. Tyto momenty budou během festivalového týdne určitě zajímavé. A nepůjde jenom o kvalitu tanečníků, můžeme sledovat scénu, osvětlení, kostýmy, prostě inscenaci jako celek – pro mě tam bude kvalita, protože laťka se nastavila poměrně vysoko. Také to bude výzva do dalších let.

K. L.: Společným jmenovatelem může být aktuálnost, všechny ty inscenace jsou čerstvé, Národní divadlo premiéruje tento týden na festivalu uvedený triptych (14. října pozn. red.). A jak řekl Mário, všechny soubory dosáhly na inscenování zmíněných jmen, což je samo o sobě dokladem prvotřídní kvality.

Proč jste pro brněnský soubor vybral právě inscenaci Dáma s kaméliemi? 

M. R.: Podle mě je tato inscenace mimořádná. Nemluvím teď pouze o tanci, ale o kompaktnosti představení, jak funguje jako celek: když beru v úvahu osvětlení, design a promyšlenost této produkce, tak je podle mě zcela výjimečná. Navíc jde o představení vytvořené speciálně pro náš soubor. Chtěl jsem nás prezentovat něčím, co soubor charakterizuje a nikdo na světě to nemá. Samozřejmě je úžasné mít Forsytha, Kyliána, MacMillana, to je bez diskuze, ale má je mnoho souborů a jsou to vlastně „pouze“ reprodukce; já jsem chtěl ukázat, že jdeme jinou cestou, že chceme tvořit autorské věci, které jsou „naše“. Pro diváky, kteří náš soubor neznají, to může být mnohem zajímavější. Kromě toho jsme Dámu s kaméliemi premiérovali krátce před začátkem covidu, tak jsem jí chtěl dát novou šanci být na scéně.

K. L.: Podobnou cestu vlastně zvolily i ostatní soubory, jako Budějovice a Plzeň – u obou jde o originální inscenace vytvořené pro daný soubor (Plzeň: Vyhoďme ho z kola ven, České Budějovice: Rádio svobodná Bystrouška). Když mluvíme o inscenacích, chci dodat, že já osobně jsem daleko víc zvědavý na jednotlivé interprety než na tituly. Těším se na porovnání jednotlivých souborů: Ostrava, to je mladý a dynamický soubor, jsem zvědavý na Plzeň, která se zaměřuje na taneční divadlo, podobně pracuje i Lukáš Slavický v Budějovicích, do toho Štípova Olomouc, která se trošku aktualizovaně utká s klasikou, a k tomu my s moderním tanečním divadlem; no a Praha, která uvede současnou neoklasickou elitu. Je rozhodně na co se těšit!

Zmínili jste důležitost konfrontace a interakce mezi všemi aktéry. Budou se v rámci festivalu konat i besedy s interprety a uměleckými šéfy souborů?

M. R.: Ano, každý den se bude po představení konat setkání s dotyčným souborem, které bude trvat asi půl hodiny. Budeme reagovat na dotazy, podněty a reakce diváků, což děláme vždycky.   

K. L.: Neméně důležitou událostí, kterou plánujeme před představením pražského Národního divadla (19. října pozn. red.), bude také setkání uměleckých šéfů všech souborů, Tanečního sdružení a Asociace tanečních umělců. Bude to takový kulatý stůl o současných, zejména pocovidových problémech týkajících se například tanečního školství.  

M. R.: Máme asi tři témata: jednak je to návrat brněnské soutěže, která se také plánuje bienálně; školství, které je nesmírně široké téma, ale také je to „postcovidový efekt“. Kvůli nemožnosti pořádat klasické konkurzy se vlastně téměř na dva roky zablokoval přirozený cyklus obměny a fluktuace tanečníků a tanečnic. Vznikla džungle, ve které začalo fungovat, kdo si koho urve za jakýchkoli podmínek, což je špatně. Chceme se dohodnout, jak mají vypadat kontrakty a co pro tanečníky znamenají. Vše začíná ve školství, i když to by bylo téma na týdenní sympozium, ale je nutné udělat určité kroky, které začnou problémy řešit. Čím dál častěji se setkáváme s negativním jevem náhlých odchodů, velkou nespokojeností některých kolegů. V horizontu několika let by se mohlo stát, že nebude možné udržet pohromadě soubor. V souvislosti s covidem totiž vznikl dojem, že si někteří mohou dělat, co je napadne, a to není možné. Je nutné situaci projednat v rámci taneční komunity a poté případně řešit, co dál, obrátit se na politické elity a například apelovat na změnu některých zákonů.