Marika Hanousková: „Začínala jsem s horory a skončím u pohádek.“

Marika Hanousková. Foto: Luke Meddler

Autor Barbora Truksová

 Jsi stále aktivní tanečnice, která dostává příležitosti také jako choreografka. Kdy ses začala realizovat i mimo interpretaci?
Už na konzervatoři jsem milovala improvizaci, a jakmile byl nějaký volný sál, donutila jsem celý ročník tam jít a vymýšlet. Když jsem pak už tančila v Liberci, rozjela Alena Pešková projekt Ballet(Ob)session – Posedlost baletem. S tím, že pokud máme nějaké návrhy, máme jí je představit, a ona že je buď schválí, nebo ne. Moje úplně první choreografie tak vznikla na píseň Radůzy Jedem, jmenovalo se to Tramvaj, spíš taková vtipná hříčka. Poté Alena vymyslela další projekt, tentokrát s názvem Hříchy a Ctnosti, kde jsme losovali, a tam jsem dělala, myslím, Smilství a Závist. No, a poté už jsem byla oslovena spolu s tehdejší kolegyní a spolužačkou z konzervatoře Veronikou Fišerovou, abychom vytvořily celovečerní projekt.

To bylo kritikou i diváky velmi dobře přijaté Café Reichenberg?
Ano. Zadání bylo, abychom vytvořily něco temnějšího, horor či detektivku, a aby to bylo spojené s Libereckem. Asi dva týdny jsme strávily v knihovně a všude možně jsme se snažily najít co nejzajímavější příběhy, které se okolo Jizerských hor udály. Našly jsme čtyři příběhy od baroka až po devadesátá léta. Každá jsme zpracovala dva příběhy a ty byly propojené scénou v kavárně, kde číšník obsluhoval oběti.

Pozitivní ohlasy měl také následný Dům Bernardy Alby podle dramatu Federica Garcíi Lorcy. Tohle téma tě provází už od konzervatoře, že?
To bylo v osmém ročníku v choreografii Jany Tobolové, tančila jsem Adélu a už tehdy se mě to ohromně dotklo. I zde mě Alena Pešková opět oslovila, jestli nemám nějaké nápady. Připravila jsem asi pět konceptů, mimo jiné například i Krvavou svatbu, také od Lorcy. Byla jsem ale ráda, že nakonec se vybralo toto. Nechala jsem si napsat hudbu Petrem Čermákem, se kterým jsem poté spolupracovala i na ústecké Sněhové královně. Chtěla jsem tam nějaké dupy z flamenca, takže jsem vytáhla své staré boty a natáčeli jsme s diktafonem na podlaze – s tím, že to musíme zrychlit, že mám nohy moc pomalé (smích). V jedné internetové divácké anketě inscenace tehdy skončila na druhém místě v sezoně, vyhrál Valmont Libora Vaculíka. A Valerie Rodionová, která dělala Bernardu, se dostala do širší nominace na Cenu Thálie. V širší nominaci vlastně byla za Café Reichenberg i Jana Schweitzerová, která bude nyní v Plzni tančit Cizí princeznu. Potěšilo mě to, ačkoli si myslím, že umění se skrze ankety a žebříčky hodnotit nedá.

Moc pozitivních a veselých témat sis v Liberci nevybrala, že?
To je pravda, ještě jsem udělala Jekylla & Hyda (smích). Je to divácký tahák, který láká hlavně mladé a na který máme vyprodáno. Zatímco Lorca si vyžadoval zatuchlost starého domu, Jekyll je živější. V libretu jsem Stevensonovu předlohu hodně překopala, dodala ženské postavy, prostřídávala prostředí Jekyllovy vyšší společnosti s nízkostí barů, kde se pohybuje Hyde. 

Nyní již podruhé tvoříš i pro „nedomácí“ soubor. Jak k tomu došlo? Přece jen ještě nejsi tolik etablovaná choreografka, navíc Liberec je poněkud mimo centrum tanečního dění.
Rita Plešková si prý přečetla nějakou recenzi, a protože u nich zrovna Alena Pešková stavěla Sen noci svatojánské, poptala se jí na mě. A podobně to bylo i nyní s Plzní, šéf baletu Jiří Pokorný se byl kdysi podívat na Bernardě a na to konto mi zavolal.

Témata sis vybírala sama?
V Ústí chtěli představení pro děti, respektive pro celou rodinu. Já měla v hlavě už asi dva roky Sněhovou královnu. To bylo ještě předtím, než přišel stejný titul na repertoár v Národním divadle, nějak se mi to dubluje (smích). Malá mořská víla byla zadání přímo z Plzně. Tato témata se mi dělají dobře, já měla odmala ráda morbidní pohádky, třeba právě Sněhovou královnu, jak tam přijede na saních a v kožichu, krásná a zlá. Nebo jsem zbožňovala Erbenovu Kytici, jako dítě jsem se ráda bála. Českou filmovou verzi Malé mořské víly jsem jako dítě neměla vůbec ráda, jak byla taková šedivá… „První kámen bílý, s její dlaní srůstá. Druhý kámen rudý, zamyká jí ústa…“ (zpívá). Anebo pak na konci, když zpívá a rozplývá se v pěnu… mně jí bylo tak strašně líto!

Já nikdy neměla ráda Cizí princeznu, přitom ona chudák nic neudělala.
Neudělala! Na to jsem si musela dávat pozor i při psaní libreta pro skladatele. Chtěla jsem, aby to byla šarmantní koketa, ale pořád mi na mysl přicházely věty typu: „…a teď přijde ta potvora.“ Přitom je vlastně hodná, jen jí nikdy nikdo nemůže fandit.

Obsazení sis v Plzni mohla vybrat sama, nebo bylo dáno, na koho „stavět“?
Já znala jen Janu Schweitzerovou a Michala Kováče, který v Liberci zaskakoval jako Hyde a byl v tom výborný, má velké charisma. Tady bude dělat Prince. Obsazení bylo zcela v mé kompetenci, Malou mořskou vílu dělá Kristýna Miškolciová, dříve Piechaczková, alternuje ji Anička Srncová. Michala Kováče zase Joshua Lee. Vynechala jsem postavu babičky, je tam jen tatínek, kterého tančí Petr Brettschneider. Cizí princeznu již zmiňovaná Jana Schweitzerová a Karolína Hejnová. Hodně sošné a tolik odlišné od něžných víl.
A pak je tam Čarodějnice, na kterou se tedy těším nejvíc, tančí ji Lýdie Švojgerová (v alternaci s Andronikou Tarkošovou, pozn. red.). Je vysoká, štíhlá, má výrazné oči… Kdybych si já mohla vybrat roli, tak budu chtít dělat právě Čarodějnici. Není to žádná shrbená ježibaba, naopak je šik. Jezdí na vyvýšené konstrukci na kolečkách a nohy má zafixované v lyžařských přezkáčích. Tančí vrškem těla, což v kombinaci s kostýmem vypadá výborně. Musí mít u sebe takového Ďasovce, který ji vozí – je vidět, že mám ráda Harryho Pottera. Škoda, že to do programu změnili na ďasy. Navíc se pro tento part ohromně povedla hudba.
Musím říct, že ze zkoušení mám od začátku dobrý pocit, panuje příjemná atmosféra a cítím respekt i důvěru od tanečníků, což je pro mě hodně důležité, ráda pracuji v pohodovém prostředí. 

Máš choreografii již připravenou dopředu, nebo tvoříš v sále?
Kroky i jednotlivé prvky mám připravené, na zkoušení bývá málo času, v sále to jen měním, pokud se ukáže, že něco tanečníkům nesedne, třeba v partneřině.

Vycházíš i ze své taneční zkušenosti?
Určitě. Nemám úplně skvělou techniku, spodek je celkově problém, nepotrpím si na to dávat nohy až za uši. Hodně ale i jako tanečnice kladu důraz na vršek těla, zde jsem chtěla odlišit vílu od dívek na zámku, pořád na ně volám, aby co nejvíce změkčovaly ruce. Chudáci tanečníci pak chytají moje „klikyháky“ (smích). Nevymýšlím nic nového, nejsem novátorský choreograf, který by vymýšlel nové překroky, čerpám z toho, co už máme. Ale snažím se, aby to navazovalo a mělo smysl pro vývoj příběhu.

Máš nějakého oblíbeného choreografa?
Líbí se mi pohybový slovník Petra Zusky. Určitě mě ovlivnila právě Alena Pešková, přece jen jsem u ní celou taneční kariéru. Tím přístupem, že se snaží vycházet z nás tanečníků, nechce nutně těžkou techniku, ale hlavně atmosféru a emoce. Hodně jsem od ní přejala i důraz na dynamiku – první doba, patičky. Potřebuju pracovat přesně na hudbu, nechápu choreografy, kteří mohou stavit kroky a pak je teprve vsouvají do hudby, nebo dokonce v průběhu zkoušení mění jednotlivé hudební party. S tím jsem se jako tanečnice několikrát setkala a musím říct, že mi to vůbec nevyhovovalo.
Do Malé mořské víly mi píše hudbu Petr Hora, který ještě studuje HAMU. Vlastně jsme se viděli jen jednou, já na něj v rychlosti „vysypala“ své představy, poslala mu libreto a trailery svých starších choreografií. Měla jsem zpočátku obavy, protože přece poslední dobou převládají u mladých skladatelů trochu jiné tendence než melodie a rytmus, které si u představení pro děti představuji. Ale musím říct, že ta spolupráce dle mého dopadla velice dobře, hudba, kterou vytvořil, se mi moc líbí. Není monotónní, ale přitom je stále rozpoznatelný rukopis skladatele.

Dělalas vlastně někdy něco nedějového?
(dlouze se zamýšlí) Teď se v Liberci dělala znovu Posedlost baletem a tam jsem vytvářela choreografii na hudbu z Nespoutaného Djanga, protože ten film naprosto miluji. Všichni mladí tanečníci chtějí pořád balet, balet, já to zkusila rozbít něčím jiným. Bylo to na skladbu Freedom, dívky mají na sobě pouta a muži s nimi různě vláčí… Ale dějové věci jsou mi bližší.

Máš tedy ráda filmy a filmovou hudbu?
Hodně! Na té se vyřádím v ZUŠ. Teď jsem viděla Krásku a zvíře, což mě natolik nadchlo, že ji mám určitě v plánu zpracovat. Začínala jsem s horory a skončím u samých pohádek (smích). Když je čas, tak chodím hrozně ráda do kina, mám ráda marvelovky, Avengers a tak.

To já preferuji spíš komiksy od DC – Batmana, Flashe…
Ty mám ráda také. A Tarantina! Zmiňovaný Nespoutaný Django a Hanebný pancharti, Pulp Fiction… Jen Kill Billa nemusím. Ale ne, že bych nebyla křehká baletka, mám ráda i romantické filmy, třeba Zamilovaného Shakespeara. A tady se objevuje ten problém, člověk se neubrání srovnání s filmem, protože má nějakou zafixovanou představu, což se mi nedávno stalo při činoherní verzi v Liberci. Přitom by se našly i filmy, jejichž příběh by byl nosný i jako balet, například hrabalovské Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále… Ale bojím se, že by to bylo divácky hodně riskantní.

Máš už v plánu nějaké další spolupráce?
V Ústí by mělo být uvedeno v mé choreografii Zkrocení zlé ženy. Pak uvidím, jestli se objeví nějaká další příležitost. Pokud bych měla říct, kde jsem úplně nejšťastnější, pak je to v té ZUŠ. Ráda pracuji se staršími dětmi, u kterých vím, co mohu čekat, mají mě rádi, i když jsem občas hysterická a pak i na ně nepříjemná. Žiju teď hodně workoholický život, ačkoli naturelem jsem úplně jiná. A ta ZUŠ je klidná a jistá oblast. 

Jak relaxuješ?
Chodím do přírody se psem, plavu, bruslím, čtu, jsem filmový fanoušek… Svůj čas sice trávím s lidmi od divadla, ale balet si do volného času nepřenášíme. Chodíme na „čundry“, grilujeme, nebo například milujeme jezdit na vodu. A pokud jdu do divadla, pak na činoherní komedii.  

Marika Hanousková (*1988), pražská rodačka, vystudovala 1. soukromou taneční konzervatoř v Praze, kterou zakončila roku 2008. Po absolutoriu nastoupila do angažmá libereckého Divadla F. X. Šaldy, kde je možné ji vidět v baletech Gazdina roba (Eva), Popelka (Víla čtyř období), Romeo a Julie (chůva), Louskáček, Alenka v říši divů… Věnuje se pedagogické práci v liberecké ZUŠ a choreografii. V roce 2007 se probojovala do finále International Dance Competition – Premio Roma. Roku 2013 uvedla ve spolupráci s Veronikou Fišerovou celovečerní balet Café Reichenberg. V následujícím roce připravila pro scénu Malého divadla divácky úspěšný titul Dům Bernardy Alby (hudba Petr Čermák), který byl zařazen do prestižní Czech Performance Collection a je stále na repertoáru divadla. V květnu roku 2016 připravila se souborem DFXŠ baletní horor Jekyll & Hyde (opět hudba P. Čermák) a v Severočeském divadle v Ústí nad Labem uvedla v prosinci Sněhovou královnu. Studuje choreografii na pražské HAMU. V roce 2015 vytvořila pro HAMU choreografie Temptation a Datura, které reprezentovaly akademii na festivalu umění v Japonsku.