Manifest vzdoru: Tři otázky pro Adama Halaše o představení Němí

15. 4. 2014 rozhovory

Autor Kateřina Votočková

Co tě inspirovalo k vytvoření námětu pro představení Němí?
Námět jako takový nebyl napsaným libretem, jednalo se o sled obrazů, které představení tvořily. Inspiroval jsem se Albertem Camusem, volně jeho texty, zejména jeho Zápisníky. Také zde hrála roli spolupráce s Apolenou Vanišovou, která přinášela stále nové textové materiály. Další inspirací byly sochy Alberta Giacomettiho. On pracuje s různými stavy člověka. Když se na sochu podíváme, vidíme její myšlenky, jako by se zastavily v čase. Převzal jsem esenci sochy a snažil se ji zasadit do nekonkrétního času. Socha v představení ožije a naráží na lidské a společenské problémy a pravidla. Tato díla jsou nadčasová, můžeme se na ně dívat i číst kdykoli. Nacházím v nich podobné věci, které zažívám i já. Od začátku jsem pracoval s obrazy, které se skrz různé inspirační zdroje vyjevovaly. A do těchto obrazů jsme zakomponovali krátké texty, aby doplňovaly smysl hereckého jednání (texty vznikaly během zkoušení a dramaturgii hlídala Apolena Vanišová). Jste tříčlenný se vším všudy tvůrčí tým, včetně scénografie, která byla pro diváka vcelku atakující. Proč jste volili tuto formu?
Plán byl držet se minimalismu a k tomu nám pomohla právě scénografie. Experimentováním jsme přišli také na žárovky, pomocí nichž je tvořeno i jádro jednotlivých obrazů a došlo skrz ně rovněž k propojení celku. Chtěl jsem poukázat na to, jak ve všech obrazech a situacích, kde hlavní postava Alberta „existuje“, mu doslova sžírá hlavu. A museli si tím projít i diváci. Kdyby byl ten proces méně intenzivní, už by to podle mě nevyznělo. Rozhodl ses do role Alberta obsadit Petra Krušelnického… Byla tato volba podmíněna třeba tím, že Petra známe jako umělce, který hodně pracuje s vizuální i hudební složkou?
Přišlo mi dobré oslovit Petra i proto, jakým způsobem funguje jako umělec, v konstelaci s tou rolí mi přišel zajímavý jako persona. Byla to intuice. Toto představení je jakýsi manifest vzdoru, kde za pomoci pohybu s minimem slov vytváříme vizuální show, elektrizující performanci. Snažili jsme se touto show nastavit zrcadlo s otázkou: Proč? Proč musím stále dokola být v nějakém cyklu a všichni se tváří, že je to tak správně? Nastavujeme zrcadlo Albertovi i divákům a k tomu bylo nutné pracovat na přesvědčivosti. A Petr k tomu má všechny předpoklady. Mne samotného zajímá vizuální podoba a její propojení s fyzickým projevem. Byl to od začátku úmysl, proto jsem oslovil Apolenu a Petra, kteří se scénografií hodně pracují. Petr vytvořil po představení Němí také hudbu a light design.