Libor Bernklau: „Tanec mne od malička učaroval.“

Libor Bernklau. Foto: Archiv L.B.

Narodil ses v Příbrami. Známe se již dlouhá léta, ale nikde jsem se nedočetl, jak ses dostal k tanečnímu umění?
V Příbrami jsem od sedmi let navštěvoval pohybové kurzy vedené paní Olgou Veselou. Byla to ona, která mým rodičům sehnala kontakt na profesorku pražské konzervatoře Astrid Štúrovou. Po přijetí mi ještě zařídila, abych mohl půl roku navštěvovat hodiny baletní přípravky Národního divadla pod vedením paní profesorky Nadi Sobotkové. Tím pro mne začala celoživotní krásná dřina.

Jak vzpomínáš na studijní léta na pražské konzervatoři? U koho jsi studoval a kdo byl s tebou v ročníku?
Rodiče se kvůli mému studiu přestěhovali do Prahy a já mohl poctivě studovat tanec, který mne od malička učaroval. S láskou a vděčností rád vzpomínám na své pedagogy tance. Na klasiku jsme měli už zmíněnou prof. Astrid Štúrovou a chlapci pak dostali na posledních pět let skvělého profesora Jiřího Paclíka, kterému vděčím za perfektní technickou přípravu k mému náročnému povolání. Z pěti kluků na začátku studia jsme v ročníku na poslední tři roky zůstali jen bratři Mirek a Luboš Hajnové a já. A to byla paráda a moc jsme si pana profesora Paclíka užívali. Ale pedagogů, na které rád vzpomínám, je celá řada – Míla Urbanová na lidové tance, Táňa Krištůfková na španělské tance, Jaroslav Slavický ve scénické praxi, choreograf Antonín Landa nás učil základy partneřiny a Mirka Vlášková nás seznamovala s principy herecké výchovy. Díky jejím úžasným hodinám jsem později mohl dát rolím potřebný výraz a prožitek.

Zúčastnil ses aktivně během studia nějakých zajímavých choreografií, např. při absolventských představeních?
Poslední čtyři roky jsme se vždy zúčastňovali absolventských představení. To bylo složené ze tří částí. V úvodu byl klasický tanec, následovala moderní choreografie a večer uzavíraly lidové tance. Bylo moc fajn se ukázat ve všech tanečních stylech.

Velký zájem byl dostat se do obsazení choreografky Mirky Vláškové. Byla pověstná, že šila absolventům role přímo na tělo a vyždímala z každého maximum. Vzpomínám na Krysaře, Fantastickou symfonii a pak na náš absolventský večer s choreografií Obrazu Doriana Graye. Dokonale využila dvojčata Mirka a Luboše Hajny do role Doriana Graye. Simona Cendelínová představovala herečku Sibylu a já malíře Hallwarda. Na toto období mám moc krásné vzpomínky. 

V absolventském ročníku jsem měl také možnost mít ve Smetanově divadle parádní zážitek, a to vidět představení baletu Alvina Aileyho. Navíc jsem měl to štěstí, že jsem byl vybrán mezi několika studenty konzervatoře, kteří mohli s americkými tanečníky před jejich představením trénovat.

Jako studenti konzervatoře jsme měli možnost v rámci scénické praxe účinkovat téměř ve všech baletech Národního divadla. Můj největší zážitek byl, když jsem tančil sólového pastýře společně s Hankou Vláčilovou ve Spartakovi Jiřího Blažka. Když jsme v některém představení neúčinkovali, tak jsme určitě stáli na druhém balkoně a sledovali výkony na jevišti. Byla to obrovská škola. Bohužel nyní studenti nechodí tolik do divadla jako tenkrát my. Vím, že dnes mají jiné možnosti, ale ty jistě nenahradí atmosféru divadla, osobní vtažení do děje a sledování živých výkonů na jevišti. 

Byl jsi jistě častým divákem akcí tanečního divadla v Praze. Navštěvoval jsi představení naší první scény, tanečního divadla Pavla Šmoka, vysokoškolského souboru i hostujících souborů ze zahraničí. Která z těchto představení tě nejvíce zaujala?
Do divadla jsem chodil moc rád, ale vždycky jsem raději stál osobně na jevišti. Navštěvoval jsem činohry a opery, ve kterých byly zajímavé baletní scény. Vzpomínám na operu Faust a Markétka se skvělou choreografií Valpružiny noci Miroslava Kůry. Rád jsem počkal na bidýlku dvě hodiny, než přišlo na řadu dvacet minut tance, které stálo za to vidět.

Baletní představení Národního divadla byla krásná všechna. V paměti mám kromě těch superklasických představení třeba Médeu Jiřího Blažka. Nejvíce jsem obdivoval nádhernou inscenaci Romea a Julie Miroslava Kůry a Petra Weigla. Krásná scéna a skvělé výkony sólistů. I dnes si občas záznam inscenace pustím a mimo jiné zavzpomínám, že když já stál nahoře na arkádách v roli sluhy s loučí, tak ty jsi, Dany, dole tančil roli Merkucia. Tam jsem tě prvně zaznamenal – bylo to naše první setkání na dálku.

Od Pavla Šmoka se mi líbil komický balet Záskok s Jardou Čejkou v hlavní roli. Toto představení jsem viděl nesčetněkrát. Přirozeně vzpomínám na hostování moskevského Velkého divadla ve Smetanově divadle se skvělým Vladimírem Vasiljevem. Představení Giselle a Spartaka, to byl zážitek. A protože v Brně měli navíc v repertoáru Ivana Hrozného, tak jsem jel pochopitelně také tam.

V letech 1980–1993 jsi byl členem a od 1982 sólistou ostravského baletu. V tomto období jsi ztvárnil celou řadu rolí. Na které vzpomínáš nejraději?
Rolí bylo hodně a každé jsem si vážil. Dvě premiéry do roka a díky šéfovi baletu Albertu Janíčkovi jsem většinou v každém představení tančil dvě role. Romea i Merkucia, v Giselle Alberta i svatební pár, D‘Artagnana a Athose. Všechny role jsem měl rád, ale asi nejvíc vzpomínám na Romea, Svatojánka z Broučků a Peer Gynta, za které jsem dostal cenu Českého literárního fondu.

Jistě také vzpomeneš na své hostování s partnerkou Libuší Kuklovou v Rize...
V Rize jsme tančili s Líbou Kuklovou dvě představení baletu Giselle. První den se konal dopolední trénink mužů a žen odděleně. Vzpomínám na šok, jaký jsem měl, když na baletní sál napochodovalo asi třicet tanečníků. Během tréninku jsem zjistil, že jejich technika je na vysoké úrovni.

Večer se konala zkouška. Vše jsem zvládl, i když má nervozita byla značná. Druhý den dopoledne byla zkouška na jevišti a zažil jsem další šok. Představení se hrálo na šikmě. Byla to pro mne velká zkušenost, ale naštěstí jsem šikmé jeviště zdolal a naše výkony se u publika setkaly s velkým úspěchem.

Když přijeli lotyšští sólisté hostovat do ostravského divadla, tak si při slavnostním koncertu partner národní umělkyně Zity Errs udělal výron na noze a já druhý den tančil Alberta v Giselle s mezinárodně renomovanou balerínou. Opět to pro mne byla parádní zkušenost.

S jakými choreografy jsi spolupracoval nejraději?
Těch bylo velmi mnoho. Velmi rád jsem měl aktivní spolupráci s choreografy, když jsem měl možnost taneční dílo pohybově spoluvytvářet. Na druhou stranu jsem rád tančil i v původních choreografiích. V nich se muselo vše dodržovat dle tradice, nesmlouvat a se ctí se o dobrý výsledek poprat. Jednalo se o zdokonalování taneční techniky.

Dával jsem vždy přednost představením, které choreograf vytvořil přímo pro mé dispozice a charakter. Takové role jsem na jevišti prožil a vzpomínám na ně dodnes. Takové inscenace vznikly v choreografické spolupráci s Albertem Janíčkem, Zdeňkem Prokešem, Ivanem Hurychem, Jozefem Zajkem, lotyšskou choreografkou Irinou Strode a pochopitelně také s tebou, Danieli.

Také rád vzpomínám na období, kdy jsem s tebou spolupracoval. Poprvé to bylo při realizaci Coppélie v roce 1990, kdy mě tehdejší šéf baletu Zdeněk Boubelík přemluvil, abych za pouhých 26 dní do premiéry převzal nastudování po Jiřím Kyselákovi, který měl zdravotní potíže. Stav baletního souboru byl alarmující. Pánský sbor čítal pouze tři poloamatéry. Ty jsi byl v té době významnou profesionální oporou souboru. Jak na toto složité období ostravského baletu vzpomínáš?
Nápodobně. Taky rád vzpomínám na naší spolupráci při studiu Coppélie v tak šibeničním termínu. Po revoluci v roce 1989 musel z politických důvodů Albert Janíček odejít. Na půl roku jej ve funkci šéfa nahradil Zdeněk Boubelík, pak na dva roky Zdeněk Koželuh a na rok Ivan Hurych. V tomto období tu panoval chaos. S každým šéfem nastavená jiná pravidla způsobila velkou nespokojenost členů baletu a tím se citelně narušil chod doposud velmi slušného tanečního souboru.

Jako hostující choreograf jsi vybral interprety, se kterými jsi chtěl pracovat. S týmem nadšenců se ti podařilo nastudovat choreograficky i obsahově originální a hlavně veselé představení, tak jak Coppélie má být. Také nezapomenu na možnost hostovat s tvým souborem Balet deseti na Maltě. S Libuší Kuklovou jsme tančili pas de deux z Giselle, Dona Quijota a ve tvé krásné choreografii Ptáků na hudbu Antonia Vivaldiho.

Další choreografii, kterou jsem pak s tvojí aktivní účastí v Ostravě realizoval, byl balet Dialog tvarů na hudbu barokního skladatele F. A. I. Tůmy.
V Dialogu tvarů byla taneční technika propojená jak s krásnou barokní hudbou, tak s projekcí architektonických detailů. Vytvořil jsi krásné a originální dílo. Ty jsi vždy vybral krásnou hudbu, která tě inspirovala k osobitým choreografiím, a nás tanečníky těšilo v nich tančit. I souboru se začalo v té době opět dařit. Krásná představení začala znovu plnit hlediště.

Od roku 1993 ses stal členem baletu Státní opery v Praze. Jak se tvá kariéra vyvíjela dále?
Střídání šéfů v Ostravě mne utvrdilo v přesvědčení, že je třeba se vrátit do Prahy. Byl jsem velmi unavený. Jedenáct let jsem byl sólistou baletu, pedagogem i repetitorem a navíc učil na ostravské konzervatoři.

Nastoupil jsem do operního baletu Státní opery v Praze jako tanečník. Už jsem neměl tak velkou zodpovědnost táhnout celé představení, tak jsem se plně začal věnovat i pedagogické činnosti. Od roku 1994 jsem začal učit i v baletní přípravce při Státní opeře Praha. Pod hlavičkou Baletní škola Olgy Kyndlové tam učím dodnes. Od roku 2002 mám plný úvazek na muzikálovém oddělení Konzervatoře Jaroslava Ježka. 

Kdy jsi začal studovat pedagogiku na HAMU a kdo byl tvým kantorem?
Od roku 1989 jsem poctivě čtyři roky dojížděl každé pondělí z Ostravy do Prahy. Bylo to velmi náročné. Vlak v té době jezdil přes šest hodin a já tak strávil celý den ve vlaku a ve škole. Pedagogy jsem měl skvělé – Martu Drottnerovou, Jaroslava Slavického, Nelly Danko aj. Zejména s těmito osobnostmi jsem konzultoval to, co jsem již učil v Ostravě na konzervatoři. Non, je ne regrette rien.

Vím, že jsi také působil ve funkci choreografa. V Opavě jsi nastudoval Radúze a Mahulenu a Carmen. Jak sis vedl v této náročné práci?
Ano, vyzkoušel jsem si i choreografii, ale živit bych se s ní nechtěl. Je to velmi náročné. Byl to takový chvilkový únik, i když mě určitě obohatil. Pár operních, operetních choreografií a jeden balet, toť vše. Takže žádný Kylián se nekonal (smích) a já se zase vrátil k tancování. To je sice také těžké, ale mám zodpovědnost jen sám za sebe. A to bylo asi to, co mi celý život vyhovovalo a hnalo ke splnění mého velkého snu: TANČIT.

Velmi se mi líbí tvá vtipná odpověď na otázku, co ti nejvíce chybí: „Nic. Myslím si, že všechno mám, a když ne, tak o tom nevím, a tudíž to nepotřebuji hned teď a rád počkám.“ Jsi zastáncem stejného názoru dodnes, nebo bys něco rád doplnil?
Tímto výrokem se řídím stále, jenom se mi zdá, že už jen stále čekám a nic nepřichází. Je to patrně proto, že mám kulaté výročí a trpělivost už není taková jako kdysi. Přesto se snažím svým studentům radit, aby měli trpělivost, že vše nepřijde hned, ale že podobně jako já musejí doufat. Podle jejich zvláštního výrazu mám v tu chvíli pocit, že jsem je zrovna nepřesvědčil. Nevadí, stejně je mám moc rád.

V jiném článku jsi řekl: „Když některá role končí, je mi smutno, protože si uvědomuji, že už se nikdy nevrátí, ale o to víc se těším na tu novou.“ Myslím, že tvá současná role pedagoga má jiné parametry. Nabádáš své studenty, aby stejně jako ty milovali své role?
Byly to krásné časy, když jsem se těšil na další zajímavou roli. Seznamování se s obsahem a charakterem nové postavy. Společně s choreografem vytvářet roli, zkoušet, pilovat a pak to nejnapínavější. Prožít na jevišti kus života postavy, kterou ztvárňujete, a dočkat se té nejkrásnější odměny – aplausu publika.

Co se týká mých studentů? Pravda, vedu je k lásce k divadlu, ale nejsem si jist, zda to budou cítit podobně jako my. To už záleží na každém z nich. Je jiná doba. Krásná a velká role pro ně znamená velké finanční ohodnocení. A láska k divadlu možná, ale jistě až na druhém místě. Nechci nikoho soudit, jen pozoruji a poslouchám.

Jak se v období koronaviru chystáš oslavit své kulaté narozeniny?
Na velké oslavování si nepotrpím. Teď je důležitější, abychom všichni tuto vážnou situaci ve zdraví zvládli a mohli volně dýchat, usmívat se na sebe bez roušek a mít se prostě zase fajn. Tobě, Dany, moc děkuji za tento rozhovor. Je to můj první dárek a na ostatní si rád počkám.

Libor Bernklau (narozen 30. dubna 1960)

Tanečník, pedagog, choreograf. Absolvent Taneční konzervatoře Praha (1980). Angažmá: Ostrava 1980–1993 (od 1982 sólista), 1982–1993 pedagog Taneční konzervatoře Ostrava, ve Státní opeře Praha působil od roku 1993. Bohaté dispozice pro role klasického i současného repertoáru, široký výrazový rejstřík a pohybová plasticita mu umožňovaly být předním sólistou ostravského baletu na přelomu 80. a 90. let. Objevil se např. v těchto rolích: Romeo a Merkucio v Romeovi a Julii (1982), Svatojánek v Broučcích T. Freša (1982), Don José v Carmen G. Bizeta / R. Ščedrina (1983), Albert v Giselle (1984), Des Grieux v Manon (1984), D’Artagnan a Athos ve Třech mušketýrech (1985), Colas a Alan v Marné opatrnosti L. Hérolda / J. Lanchberyho (1985), tit. role v Peer Gyntovi (1987), Silvio ve Sluhovi dvou pánů (1987), Puk ve Snu noci svatojánské (1988), Adam ve Stvoření světa (1988), Basil v Donu Quijotovi (1989), tit. role v Ptákovi Ohnivákovi a Petruškovi (1990), Franz v Coppélii (1990), Princ v Popelce (1991), Odysseus a Bůh smrti v Odysseovi (1992), Princ ve Spící krasavici (1992), Ferchad v Legendě o lásce (1993). Jako choreograf připravil v Opavě Radúze a Mahulenu, Carmen G. Bizetta / R. Šcedrina (1992) aj.

Zdroj: http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Bernklau,_Libor