Lenka Vagnerová o Amazonkách: „Chci zkoumat, proč násilí dělá lidem potěšení.“

Lenka Vagnerová. Foto: Ivan Acher

Autor Daniela Machová

Amazonky, mytický národ, kde vládly a bojovaly ženy. Jak vás vůbec napadlo tanečně zpracovat tento námět?
Toto téma nosím v hlavě a připravuji již dlouho. Kolem Amazonek kolují mýty i fakta. Fascinace mýtem byla u mě prvotní. To, že ženy byly ve válce, se v minulosti dělo poměrně běžně, ať už z taktických důvodů, kvůli mystifikaci nepřítele, nebo proto, že zkrátka nebylo dost mužů. V případě Amazonek mě baví zkoumat, co je vedlo k jejich myšlenkovým pochodům a činům. Proč se vzdaly ženství, mateřství, prsou? Proč se rozhodly žít bez mužů v čistě ženské komunitě? Proč se u nich vůči mužům projevovala taková krutost až bestiálnost, že vraždily i vlastní chlapečky? Co se jim honilo hlavou? Zároveň jsem chtěla vytvořit čistě ženské představení, což byla samozřejmě od začátku výzva, protože si divák automaticky spojí toto rozhodnutí s genderovou problematikou. O to ale v Amazonkách nejde.

Je pravda, že zpracovat téma žen, co nenávidí muže, může působit trochu feministicky…
Rozhodně neděláme feministické představení. To je to zásadní, čeho jsem se hned na začátku chtěla vyvarovat. Můžeme říct, že nahlížíme na jakousi divnou a extrémní komunitu, která se ocitá na hraně vyšinutosti, na komunitu, která je nemocná. Pokud žijete ve skupině, kde je násilí na denním pořádku, můžete být v pořádku i vy? O to absurdnější je, pokud se touto cestou vydá čistě ženská skupina.

Kde konkrétně jste hledala pohybovou inspiraci?
Pro spolupráci jsem oslovila Radka Mačáka, který se věnuje filipínskému bojovému umění. Na začátku si tanečnice prošly opravdovým bojovým výcvikem. Měsíc jsme trénovali, abychom do těla dostali úplně jinou fyzickou kvalitu, jiné postavení, tenzi. Bylo to náročné i inspirující. Tanec a bojové umění jsou si v něčem podobné. Oboje pracuje s pohybem a jeho kvalitami, pohybový vzorec bojových umění má svá jasná pravidla, dynamiku, reakci a logiku. Od začátku jsem chtěla, aby se v představení objevila reálná technika, ze které může následně vyplynout divadelní stylizace.

Jméno Amazonek je mnohdy odvozováno od slova „amazoi“, což znamená bezprsé. Údajně si totiž uřezávaly vlastní prsa, aby jim nepřekážela v boji. Pracujete v díle i s tímto námětem?
Určitě, je to jedna z těch zásadních věcí. Proč si řezaly prsa? Mýtus tvrdí, že kvůli tomu, aby mohly lépe nosit zbraně, luk. Objevuje se ale i mnoho jiných věcí, které jsou na hraně rozumového chápání.

Násilí ve formě různých hrozeb a bojů v současné společnosti znovu eskaluje. Je i to důvod, proč jste se rozhodla Amazonky zpracovat nyní?
Téma ve mně zrálo dlouho, ale je pravda, že nyní se to poměrně nabízí. Násilí dělá a odpradávna dělalo lidem potěšení v různých a hrůzných formách. Vždycky tomu tak bylo a vždycky bude. Chci zkoumat proč. Proč nám činí radost někomu ubližovat? S větším pocitem moci lidé ztrácejí zábrany a násilí se stává stereotypem. Hrozí, že se pak myšlenka či pocit, že toto jednání není správné, nedostaví. Tak tomu bylo i u Amazonek, zabíjení bylo na denním pořádku.

Jak si vybíráte interprety pro takovou inscenaci? Máte v sobě už předem vizi, kdo by to téma mohl dobře ztvárnit?
Vybírám si vždy lidi, u kterých vím, že dokáží ztvárnit ten typ, jenž zrovna potřebuji. Většinou jsou to umělci, které znám, s nimiž jsem dříve spolupracovala. Baví mě dostávat je s každým dílem do jiných poloh. Je to výzva pro ně i pro mě. V Amazonkách účinkují čtyři ženy (Fanny Barrouquére, Markéta Frösslová, Simona Machovičová, Barbora Rokoszová – pozn. redakce), všechny jsou krásné, mají v sobě neuvěřitelnou sílu, drzost a přitom něžnost. Nevybrala bych si člověka, ze kterého by se ten drive v bojových scénách nedal vybušit. Všechny k tomu mají předpoklady.

Amazonky jsou čistě ženským představením, ale v anotaci jsou mezi účinkujícími uvedeni dva muži. Ti tam figurují jak?
Jsou to hudebníci Tomáš Vychytil a Hynek Obst. V představení symbolizují mužský prvek a současně samotné nástroje vedou emoci a drive ženských postav, jsou nosné pro mnohé ze situací. Jsou to famózní muzikanti, jejichž živé hraní komunikuje přímo s performerkami, posouvají jejich emoci na jevišti anebo naopak tvoří onen vzdálený mužský svět.

Tomáš Vychytil je také autorem původní hudby k představení. Doposud jste snad téměř vždy spolupracovala se skladatelem Ivanem Acherem. Proč nastala tato změna?
S Tomášem Vychytilem jsem spolupracovala na mnoha jiných projektech a Amazonky jsme se rozhodli vytvořit spolu již velmi dávno. V tomto případě hraje roli zde mimořádně důležitý faktor živého hraní, Tomáš skládá přímo na sebe. S Ivanem Acherem navíc připravujeme jeho nádhernou operu pro Národní divadlo, na které momentálně intenzivně pracuje. Nejde tedy o žádnou změnu. Oba autoři jsou géniové a jsou pro mě naprosto zásadní pro konkrétní projekty.

Jak v tomto případě spolupráce se skladatelem probíhá? Kdy vstupuje hudba do tvůrčího procesu?
Tomáš byl u projektu od samého začátku. Řešili jsme, jaké hudební nástroje téma Amazonek potřebuje, jaké situace a scény se budou odehrávat, jakou roli bude hrát hudba. Část hudebního doprovodu bude znít ze záznamu, do toho se bude hrát živě. Bude to jedna velká konverzace: zvukař – kapela – tanečnice.

Vaše představení mají společného jmenovatele – práci s rozličným materiálem, ať už je to šustí v La Lobě, celuloidový pásek v Gossipu nebo drátěné pletivo v Lešanských jesličkách. Bude v Amazonkách také nějaká výrazná rekvizita či scénografie?
Není to pravidlo, ale je fakt, že ráda pracuji s materiálem. Vnímám ho jako dalšího partnera, který vstupuje do hry. Mám ráda, když se na jevišti hmota oživí. Vzbuzuje to další asociace. I tentokrát používáme mnoho rekvizit a prvků, které mají základ v bojových technikách Radka Mačáka nebo scénografie Michala Heribana.

Jak byste se popsala jako choreografka? Co je vaším cílem?
Baví mě pracovat s lidmi a předávat jim svoje interpretační zkušenosti. Baví mě pozorovat, jak se od začátku nového procesu tanečníci mění před očima. Jsem perfekcionistka. Intenzivně se věnuji specifikaci pohybového materiálu, aby nesl informaci, kterou hledám, je pro mne důležitá jeho funkčnost. Chci, aby divák přestal vnímat samotné prvky, ale aby se díky sledování pohybu dostal do atmosféry, kterou zamýšlím. Aby plul na jeho kvalitě  a nepřemýšlel, co dělají tanečníci fyzicky, ale co říká emoce nebo příběh, který sdělují. Nicméně první vždycky musí být pohybový základ, technické zpracování, říkám tomu autopilot – choreografie musí být v těle a v paměti jasně zpracovaná, aby se na ní konečně dala postavit ta magie a nástavba.  

Lenka Vagnerová Vystudovala pedagogiku moderního tance na HAMU v Praze pod vedením prof. Ivanky Kubicové. Jako choreografka, tanečnice a pedagožka působí na současné domácí i zahraniční taneční scéně. Spolupracovala s choreografy a skupinami: Claude Brumachon-Benjamin Lamarche CCNN v Nantes, Akram Khan Company – London Olympic Games Opening Ceremony 2012, Cirk La Putyka, DOT504, Liz King, Veronika Riz, Barbora Kryslová Greiner, Jan Kodet, Bratislavské divadlo tanca, Torzo Ballet atd. Jako tanečnice byla třikrát nominována na Cenu Thálie (2003, 2005 a 2010), v roce 2003 byla vyhlášena Taneční osobností roku (Nokia Dance Award) a v roce 2005 byla oceněna jako Tanečnice roku (Česká taneční platforma). V roce 2012 založila soubor tanečního divadla Lenka Vagnerová & Company, pro který vytvořila řadu představení (Lešanské jesličky, Gossip, Sorcerer, La Loba, Jezdci, Mah Hunt). Choreografie staví i pro mnohé zahraniční a domácí soubory: Norrdans, NSDS Leeds, Divadlo Minor, 2Faced Dance Company, Teater Viirus a další.