Jaroslav Slavický – „Stále je to boj o přežití.“

Jaroslav Slavický. Zdroj Taneční konzervatoř hl. m. Prahy.

Je v současné době velký zájem o studium na konzervatoři?
Určitý zájem je, ale nejedná se o stovky, spíše desítky uchazečů. Například letos splnila základní předpoklady pro přijetí pouze jedna čtvrtina z přihlášených zájemců. V tom je ten problém. Mohli bychom vzít až čtyřicet studentů, ale to nechci, považoval bych to za nezodpovědné. Přijímáme jen takové děti, u kterých jsme jako odborníci schopni říct, že by se to mohlo zkusit. Vše je ale s otazníkem. Z dítěte se za osm let stane dospělý člověk, projde obrovským tělesným i psychickým vývojem, jehož výsledek nikdy nemůžete přesně odhadnout.

Jak tedy vyberete z množství přibližně jedenáctiletých holčiček budoucí žákyně?
V první části přijímacích zkoušek posuzujeme, zda fyzické předpoklady odpovídají standardnímu typu tanečnice. Dívka, která má velkou hlavu, krátký krk, široká ramena a boky, krátké nohy s nedostatečným nártem (což jsou tři čtvrtiny veškerých uchazeček), nesplňuje základní kritéria. Dále samozřejmě hodnotíme vytočení a rozsah pohybu v kyčelních kloubech, pružnost a ohebnost zad, rytmus, předpoklady pro skok atd. Nejhorší jsou případy, kdy mají dívky sice ideální vzhled, ale horší vrozené pohybové dispozice nebo naopak. Váháte, zda je přijmout, nebo ne, a doufáte, že se nedostatky v průběhu studia zlepší. Má zkušenost je ale taková, že se nedostatky s věkem zvětšují. Pohádka o ošklivém káčátku, ze kterého vyrostla krásná labuť, je opravdu jen pohádka. Málokdy se stane, že se vizuální nebo pohybové dispozice výrazně změní. Existují ovšem i výjimky.

Studium trvá osm let, takže v jeho průběhu je možné vysledovat směr tělesného vývoje žáka.
Osmileté studium je velkou výhodou. První čtyři roky, jako součást povinné školní docházky, si žáci vyzkouší studium tance „nanečisto“. Pokud půjde dítě po čtvrtém ročníku na jinou střední školu, o nic nepřijde. Může to pro něj představovat ze začátku určité trauma. Z mnohaleté zkušenosti vím, že děti i rodiče sice nejdřív pláčou, ale za půl roku jsou šťastní, protože už nemají takové problémy, jako měli na konzervatoři. V patnácti letech mají celý život před sebou a mohou si najít jiné zájmy. Typickým příkladem jsou dívky. Přijdou do školy s velkým entusiasmem a odhodláním na sobě pracovat. V pubertě vystřízliví z dětského opojení krásnými sukýnkami a mnohé to přestane bavit. U chlapců je tomu naopak. Přijdou do prvního ročníku a téměř nevědí, o co se jedná. Teprve v pubertě se probudí a začnou – v ideálním případě pořádně – pracovat. I když děti opustí školu po čtyřech letech, odnesou si do života něco, co je obohatí. Studijní skupiny nejsou velké, takže se pedagog může žákovi věnovat individuálně. Prostřednictvím umělecké výuky dostávají studenti bonus, který se jim v životě neztratí.

Co je podle vás příčinou toho, že dívky přestává studium bavit?
Každodenní cvičení už jim nepřináší uspokojení, protože začínají cítit své fyzické limity. Dobře vidí, že spolužačce jde například arabeska lépe než jim, že je v ideální formě, které ony nemohou docílit. Pak mají problémy, a to nejen související s nadáním pro tanec. Mohou to být také zdravotní problémy, které ukážou, že jejich tělo není schopné snést tak velkou fyzickou zátěž. Zdraví je to nejcennější, co člověk má. Ani tanec, ani sport nestojí za to, aby si ho člověk ničil a dělal něco, čemu se tělo brání. Stejně se to dříve nebo později někde projeví a potom z toho mohou být velké problémy. Když žák absolvuje osm let studia a pak zjistí, že je na trhu práce neuplatnitelný, může se mu zhroutit svět. Proto je třeba řešit zásadní problémy nebo jejich náznaky co nejdříve, nejlépe do čtvrtého ročníku.

Absolventka konzervatoře Miřenka Čechová několikrát – i v Taneční zóně - uvedla, že si ona i mnohé další dívky odnesly ze studia traumatické zážitky na celý život. Jak byste její postoj okomentoval?
Jestliže Miřenka Čechová na škole tak trpěla a s ní i další, mohly odejít a nemusely otravovat sebe a bohužel i ty druhé. Výhodou této školy je, že na ní nikdo nemusí být, je to jeho svobodné rozhodnutí. Pokud tady ale chce studovat, musí respektovat řád, pravidla a cíle školy.

Někde jsem četl, že jsme ji naučili nenávidět balet. Pamatuju si na ni, byla to hezká a disponovaná dívka. Osobně jsem ji neučil, vím, že tančila v mé inscenaci Louskáčka sólové páry v Květinovém valčíku. Snažili jsme se s ní pracovat, motivovat ji, ale ona stála v opozici a pedagogové si stěžovali, že nespolupracuje. Na druhou stranu jí to, co se tady naučila, určitě pomáhá v současné profesi. Dokonce snad v jednom z posledních rozhovorů připustila, že jí tato škola dala disciplínu, naučila zodpovědnosti a umožnila později vystudovat dvě vysoké školy najednou. Jsem moc rád, že se jí daří a má úspěchy a že se nakonec „našla“.

Není jediná, která na veřejnosti zastává vůči škole negativní postoj. Obyčejně jsou za tím nenaplněné ambice a zklamání ze sebe sama. Jsou i absolventi, kteří vystupují tak, že se to naučili sami přesto, že jsme jim v tom bránili. Ale naštěstí je více těch, kteří vzpomínají na školu s vděkem a rádi. Stačí zavítat do různých divadel v ČR. Je velmi milé, jak se naši bývalí studenti seběhnou, mají radost, že se vidíme, a vzpomínají s vděčností na léta strávená na škole. Dokonce mi někteří říkají, že jsme na ně měli být přísnější!

Podle Čechové se na konzervatoři klade tak velký důraz na profesní taneční přípravu, že z všeobecně vzdělávacích předmětů studenti nic neumějí, a proto nemohou v průběhu studia přestoupit na jinou školu.
Nechtěl bych, aby za vším negativním stála Miřenka Čechová. Tento názor platí jaksi obecně, a to nejen o tanečních, ale také hudebních konzervatořích. Jen si vždycky kladu otázku, jak je možné, že z těchto tak „nedokonalých a špatných škol“, vyrostli velikáni české, československé, evropské i světové kultury. Žáci, kteří od nás z nějakého důvodu odcházejí, dělají rozdílové zkoušky a přecházejí převážně na gymnázia. Ze středních odborných škol v Praze máme druhé nejlepší výsledky maturitních zkoušek. Výuce všeobecně vzdělávacích předmětů je věnována na škole velká pozornost. Po svém nástupu do funkce ředitele v roce 1996 jsem zavedl funkci zástupce ředitele pro tyto předměty, který kontroluje výuku a stará se o to, aby probíhala kvalitně. Dodnes to tak funguje. Výsledky také záleží na tom, kolik energie, času a úsilí je žák schopen studiu věnovat. Ti nejlepší prospívají s vyznamenáním ve všech předmětech. Máme ale také žáky, kteří říkají, že budou tancovat, takže se nemusí učit. Oponujeme jim, že nebudou celý život jen tancovat, a proto musí mít kvalitní všeobecné znalosti, aby byli schopni se uživit i jinak. Další skupinu tvoří ti, kteří dostávají ze všeobecně vzdělávacích předmětů samé jedničky, ale v odborných předmětech jsou sotva průměrní. Snažíme se na tyto vyloženě studijní typy rodiče upozornit. Pokud přesto školu dostudují, věnují se často pedagogice tance.

Jaké je uplatnění absolventů v posledních pěti letech? Jdou skutečně do angažmá?
Většina ano, ale nejsou povinni nám to sdělovat. Obyčejně víme, co se s nimi děje tak první dva roky. Taneční praxe je velmi široká. Vedle angažmá v baletních souborech se někteří účastní také muzikálových projektů. Dokonce tam už působí jako vedoucí company nebo asistenti. Jiní se podílí na projektech v Divadle Hybernia. Nemyslím si, že by všichni cizinci působící v českých baletních souborech byli lepší než naši absolventi. Naši absolventi jsou na uměleckou činnost připraveni, ale musel by s nimi někdo dále pracovat. Škola nemůže všemu naučit, protože školou nic nekončí, naopak jí všechno začíná.

Zájem o angažmá v českých regionálních souborech ale absolventi nemají.
Nechtějí opustit Prahu, a to je škoda, protože pracovat se dá všude. Radím jim, ať jdou tam, kde o ně opravdu projeví zájem. To je základ jejich dalšího rozvoje, úspěchu a spokojenosti. Je na nich zvážit, co je pro ně lepší – stát na pražském jevišti někde ve sboru a trápit se tím, nebo dostat zajímavou sólovou či demisólovou roli v regionálním divadle.

Dřít osm let ve škole klasiku a pak dělat „křoví“ slavným muzikálovým zpěvákům jim nevadí?
Mně by to vadilo. Mrzí mě, že se Česká televize tak málo věnuje tanci a hlavně baletním představením, například na ČT Art. Bylo by zapotřebí vytvořit systém v prezentaci tance a baletu, tedy určitý den a čas, který by patřil tanci. Pro mnohé je tanec opravdu jen živá kulisa v pozadí při různých show. Tato popkultura je lidem nejvíce na očích, protože se do televize nedostane téměř žádné hodnotné taneční nebo baletní představení. Myslím, že by se našlo dost publika, které by balet sledovalo. Například představení Timeless v Národním divadle jsou úplně vyprodaná, a to už ani nemluvím o Louskáčkovi, Bajadéře a další klasice.

Balet byl v Čechách vždy takovou divadelní Popelkou…
Čím více se tanci věnuji, tím více si uvědomuji, jak těžké je pracovat v oboru, který nemá celospolečenskou podporu. Stále je to boj o přežití bez toho, aby obor cítil, že mu někdo pomáhá. Stát platí dlouhé a drahé vzdělání tanečníků, profesionály v divadlech, ale po skončení aktivní kariéry se už o ně nedokáže postarat. Kdysi jsme za Taneční sdružení jednali na Ministerstvu práce a sociálních věcí o podpoře tanečníků po ukončení jejich profesní kariéry. Bylo nám řečeno, že z finančního hlediska to není problém. Rozpočet to nezatíží, protože se výše finanční částky rovná předpokládané účetní chybě. Problém nastane, až se návrh dostane do sněmovny. Neprojde kvůli tomu, že by pak o podobnou podporu začaly žádat také další profese. Je zajímavé, že u vojáků, policie a probační služby to nevadí, ale tanečníci?!

Přesto je o profesi tanečníka stále zájem.
Obdivuji se dnešním mladým lidem, že se na dráhu tanečníka vydávají. V současnosti se doba výkonu profese více a více zkracuje, protože se hodně změnil repertoár. Za mé aktivní kariéry mělo divadlo na repertoáru spoustu velkých baletů, kde bylo třeba umět „nosit kostým“ – mám na mysli různé dvorní dámy, lid atd. Role nepotřebovaly velký taneční výkon, ale tyto vedlejší role dotvářely představení. Dnes vidíte takových baletů minimálně. Všechny choreografie jsou založené hlavně na fyzickém výkonu. Repertoár se rozšířil o moderní a současný tanec, takže jeden den lezete po zemi po kolenou a druhý den musíte vstát a zatančit Labutí jezero. To je pro organismus velká zátěž. Málokdo vydrží tančit dvacet let.

Co plánujete do budoucna?
Mám v plánu udržet nastavenou laťku a nesnižovat ji. Nežijeme v uzavřeném světě a vše, co se okolo nás děje, má vliv na naši profesi. Je k tomu třeba hodně úsilí, ale i to je ovlivněno řadou věcí, které já úplně ovlivnit nemůžu. Byl bych velmi rád, kdyby se podařilo obnovit spolupráci s Národním divadlem. Věřím, že budeme mít opět možnost realizovat vlastní projekty. Stejně jako divadlu, i této škole musíme být schopni se věnovat nad rámec pracovní doby. To není vždy jednoduché, protože je to na úkor našeho volného času a energie. Jsem rád, že mám okolo sebe lidi, kteří mi pomáhají, a díky tomu můžeme fungovat a realizovat naše plány.

Celý rozhovor naleznete v Taneční zóně 3/2019.