Jan Razima: „Zásadní je pro nás svoboda.“

Jan Razima. Foto: Anna Behnáková.

Autor Marie Vejvodová

Jak byste představil Dočasnou Company? 
Dočasná Company je kolektiv tvůrců tanečního a pohybového umění. Nejsme soubor jedné tvůrčí osobnosti, ale naše jádro se skládá z více autorů. Každý z nich si pro svůj projekt vytváří svůj vlastní tým a není pravidlem, že by muselo jít pouze o členy spolku. Ve výsledku tak záběr spolupracujících umělců násobně převyšuje počty našich řad.

Je tedy každý projekt úplně jiný, nebo je něco spojuje?
Jsou různorodé jak zpracováním, tematickou rovinou, tak úhlem pohledu. V tvůrčích procesech je pro nás důležitá svoboda. Každý z tvůrců má specifický choreografický rukopis, který se do jeho díla propisuje, a sám si volí témata, kterými se chce zabývat. I přes tuto pestrost ale vidím jistou propojující linku. Všichni jsme mladí autoři stejné generace. Vnímám, že každá generace přichází se specifickou citlivostí a vlastním pohledem na svět, který pak reflektuje ve své tvorbě. 

Jaká témata nedají spát té vaší? 
V Dočasné Company se objevují environmentální témata a interdisciplinární pojetí. Dva projekty silně pracují se zvukovou složkou, i když každý úplně jinak. Já momentálně inklinuji k existenciálním tématům a jsem hodně ovlivněný výtvarným uměním. Můj choreografický rukopis má tendence být hodně vizuální. 

Takže kromě tance i malujete?  
To ne. Jedině, že by se počítaly náčrtky a různé skicované nápady, které si dělám. Myslím, že k mému zatížení na vizualitu vedlo mé skoro až náhodné studium na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jihlavě. Studoval jsem tam umělecký management, a i když to nebyl zcela umělecký obor, seznámil jsem se s dějinami umění a absolvoval jsem i praktické výtvarné předměty. Hlavně jsem se ale setkával s návrháři, designéry, malíři a mohl jim koukat pod ruce. Hodně mě to prostředí oslovilo. 

Jak se z vás tedy stal tanečník? 
Tak trochu náhodou. Vždycky jsem měl rád tanec, ale nikdy jsem nevěřil, že bych se mu mohl věnovat i profesionálně. Urputně jsem si přál stát se hercem. Když jsem se nedostal na žádnou hereckou konzervatoř, nastoupil jsem na tu UMPRUMku do Jihlavy. Od své bývalé spolužačky jsem se dozvěděl o Duncanu, kde studovala. Z čisté zvědavosti jsem se jel podívat na přijímačky. Opravdu jen podívat. Po prvním kole jsem už ale věděl, že je to něco, čemu bych se chtěl věnovat. 

Jak těžké je se tancem po studiích i živit? 
Ve spolku teď toto téma hodně řešíme. Za současných podmínek to dost spočívá v umění multitaskingu. Rozhodně to není pohodlný život plný jistot. Nikdo z našeho kolektivu se nezabývá jen jedním projektem. Děláme toho víc naráz a skládáme to dohromady. Například já jsem vedle své tvůrčí choreografické činnosti a role ve spolku i interpretem, a do toho nyní studuji doktorát na HAMU. U ostatních členů je to podobné. Navíc se naše činnost také odvíjí od výsledků grantových soutěží. Zabýváme se teď hodně tématem udržitelnosti. Chtěli bychom mít na projekty víc času a udržet je také déle při životě. Přijde nám nebezpečné, že autoři jsou nucení chrlit jedno dílo za druhým. Hrozí potom vyhoření, což je téma, se kterým se naše generace setkává čím dál častěji. 

Také jste to pocítili? 
Snažíme se tomu předcházet. Není to jen o neadekvátních podmínkách pro práci a nejistotě, ale i o tlaku, který vytváříme sami na sebe. Fungování našeho spolku nám ale umožňuje rozkládat různě síly a dát si navzájem čas. Ať už jako prevenci vyhoření, či pro přípravu nového projektu. Zároveň tak zajišťujeme, aby činnost spolku zůstala kontinuální. Například já jsem loni neměl žádnou premiéru a nové představení mě čeká až letos na podzim. 

O čem bude? 
Zpracovává téma autenticity. Je to téma, které mě provází už řadu let. Měl jsem období, kdy jsem ve své práci hledal autentický pohyb. Pak jsem zjistil, že ho budu hledat asi celý život, a je to pro mě zajímavé téma ke zkoumání. 

Autenticita je na umělecké scéně hodně skloňovaný pojem. Je ale vůbec možné jí dosáhnout? 
Možná je to jakási meta živého umění, ke které všichni umělci toužíme dojít. Může být ale tělo tanečníka autentické? Je nějak vychované a z pohybu jde často poznat, jakými školami člověk prošel. Myslím, že se autenticitě můžeme jen přiblížit. Zatím to vnímám tak, že jsou to spíše jen krátké okamžiky „tady a teď“, které občas problesknou. 

Na co jste v procesu tvorby zatím přišel? 
Dříve jsem pro tvorbu pohybového materiálu pracoval často s objekty. Vytvořil jsem nějakou situaci a tanečník na ni musel „autenticky“ reagovat. Přišlo mi, že v tu chvíli byl projev nejautentičtější. Nyní vím, že to je jen nějaká strategie, jak se k ní trochu přiblížit. Rozhodně se mi ale nepovedlo zchoreografovat autenticitu. Někdy, když jsem sám a nikdo mě nevidí, ptám se sám sebe, jestli jsem teď zrovna autentický. Jenže v tu chvíli ze sebe udělám pozorovatele, začnu situaci analyzovat, a pak už se stává zase spíš performancí. Z toho vyvozuji, že autenticita musí být strašně prchavá. Navíc ve světě, ve kterém žijeme, jsme naučení hrát spoustu rolí. To je nejspíš naší přirozeností.

Takže nás o autenticitu ochuzuje současná společnost? 
Zaujímat určité role je způsob, jak v ní fungovat. Možná ani nechceme být vždycky autentičtí a děláme to záměrně, i když možná nevědomě. 

Jste rád, v jaké žijete době? 
V jiné jsem nežil, takže nemám srovnání, a ani žít nemůžu, takže o tom takto ani nepřemýšlím. Některé události a určitý stav světa mě silně znepokojuje. Vnímám spíš, že my, umělci, jsme takové lakmusové papírky a naším úkolem je reflektovat, v jakém světě žijeme. 

Co byste rád, aby si divák z vašeho představení odnesl?
Mým cílem je, aby odcházel se zážitkem, aby se ho dílo dokázalo dotknout. Sám ten pocit znám, když mě v divadle něco zasáhne, něco si prožiji, i když to třeba neumím ani pojmenovat. 

Jak tvoříte? Máte někdy problém s nápady nebo myšlenkami typu „všechno jsme už viděli, všechno už bylo uděláno…“ 
Myslím, že touha být originální za každou cenu může umělce svést na špatnou cestu. Pro mě je důležité být v tvorbě upřímný a poctivý. Představení navíc vždycky vzniká v konkrétním momentu. Přijde ke mně nápad, začnu o něm přemýšlet, přinesu materiál na sál a tam zjistím, že třeba vůbec nefunguje. A tak to musíme udělat jinak a v tom už je ta originalita. Všichni sice máme dvě ruce a dvě nohy, každý tanečník je ale jedinečný. Má svou vlastní citlivost, dá do projektu něco ze sebe, to se propojí s ostatními a vznikne něco jedinečného a neopakovatelného. To je devíza živého umění. Odehrává se tady a teď a každá repríza je jiná. 

Máte mezi choreografy nějaký vzor? 
Kdybych měl vybrat jedno jméno, řekl bych Dimitris Papaioannou. Aplikuje výtvarné poznatky do tance a to mě nyní hodně zajímá i po teoretické stránce. Hledám si ale vlastní cestu. 

Jak váš mladý kolektiv přijímá česká etablovaná taneční scéna?
Přijala nás, vnímá nás jako nastupující generaci a jsme za to rádi. Těší nás, když v publiku potkáme zavedené umělce a že je zajímá, co děláme. Teď je ale na nás, abychom své místo na taneční scéně obhájili a nezůstali navždy v kolonce „začínajících choreografů“. 
 

 Jan Razima (27)

Vystudoval Konzervatoř Duncan centre a choreografii na HAMU, kde nyní pokračuje v doktorském studiu. Je uměleckým šéfem kolektivu Dočasná Company, který sdružuje mladé tvůrce v tanečním umění. Jako choreograf vytvořil například inscenaci Pobyt. Zajímají ho existenciální témata a zapojení výtvarného umění do tance. Své nové představení na téma autenticity představí letos na podzim.