Jan Bárta: „Z tanečního projevu se ztratila autenticita, jsme obětí sebeprezentace.“

Jan Bárta. Foto: Divadlo Ponec.

Autor Clara Zanga

V čem je účinkování na KoresponDance specifické?
Speciální je hlavně místo jako takové. Můžete si vybrat z různorodých lokací, čímž akce získává specifický ráz. Vždy jsem měl také pocit, že dramaturgie festivalu je zajímavá v tom, že se neorientuje jen na taneční nebo jen na divadelní představení. Festival je hodně multidisciplinární a je to i meeting point pro různorodé tvůrce.

Našla by se na prostorách žďárského zámku i nějaká negativa?
Hledali jsme místo pro naše třicetiminutové představení, které bylo původně dělané do úplně čistého galerijního prostoru. Takový jednoduchý prostor, který není ornamentálně zatížený, jsme v zámku prakticky nenašli. Nakonec jsme skončili venku, což má svá specifika a výhody.

Kdy jste se dozvěděl, že se festival uskuteční? Počítal jste na jaře s tím, že si toto léto už nezahrajete?
Ano. V březnu a dubnu byla panika velká. Pracuji ještě v sociální sféře, dělám terapeutický obor, a protože pracuji s lidmi, převrátilo mi to celý dosavadní způsob existence vzhůru nohama. Kultura dostala hodně na frak. Je skvělé, že se ukázalo, že lidský kontakt vůbec není zbytečný, že se lidé chtějí setkávat. Já jsem byl vyloženě proti streamování představení.
Zrušilo se úplně všechno a najednou se ozvali z KoresponDance. Říkal jsem si: „Klobouk dolů, že nepodlehli celkové situaci a náladě.“ Také je v dobrém termínu, v srpnu. Teď jede také Nultý bod, bez minimálního PR. Zvali lidi přes smsky, což najednou také zafungovalo. Tím, že se covid týkal všech, myslím, že v jistém smyslu i celou kulturní obec tak trochu probral. Ptáme se, zda potřebujeme dělat PR tolik na sítích, nebo stačí zprávy na mobilu?

Říkal jste, že jste proti online přenosům, každopádně festival proběhne částečně online. Jak se k tomu stavíte?
Jsem rád, jakým stylem je to natočené, jen mám problém s tím zarámováním, s médiem jako takovým. Vadí mi způsob uvedení, to je nevýhoda online přenosů. Když je tam nějaký moderátor, působí to pak hrozně televizně a našroubovaně. Já bych moderátora nepotřeboval. Jinak si ale myslím, že je to velice citlivě natočené i střižené.

Jaké pro vás bylo hrát na kameru?
Nebylo to nic nového, my jsme spíš řešili, proč se mají lidi dívat na zpomalený pohyb, přišlo mi jako nesmysl to streamovat. Ale tím, že se to prostříhalo a je tam nějaký celek, polocelek, detail, je to alespoň trochu dynamické. Záznam divadelních představení je za mě zabiják divadla, nemusím to. Zvlášť když to není mluvené/textové divadlo jako například činohra, ale divadlo postavené na obrazu a pohybu. Překvapilo mě, že to nakonec funguje. Připomnělo mi to, že se musím podívat na Tohle všechno patří tobě, ten záznam jsem ještě neviděl.

Tohle všechno patří tobě by prý na KoresponDance mělo částečně nahradit komunitní představení, která tam každoročně probíhají s lidmi z regionu. V čem je může to vaše suplovat?
Nevím, jestli je může nahradit, já o těch komunitních představeních jen slyšel. Hodně velký iniciátor toho projektu je Aleš Čermák, který udělal už Tohle všechno patří tobě I s partou speciálních herců. Já jsem měl nejdříve možnost vidět představení v Altě v roce 2016 a velice mě oslovilo. Navíc pracuji v sociální oblasti a snažím se kontinuálně o propojení s kulturní sférou. Udělali jsme tedy s Alešem druhý díl – navazující na ten předchozí – a přibrali jsme novou slečnu, Veroniku, která nemá mentální, ale tělesný handicap. Byla to proto velmi zajímavá a intenzivní spolupráce, s tak diverzní skupinou.

Kde se ve vás vzala touha zabývat se handicapem?
Fascinuje mě ta autenticita projevu. Tím, že se už dlouho pohybuju v profesionálním divadelním prostředí, mám pocit, že se autentický prožitek z herecko-tanečního projevu postupně vytrácí. Tvoříme a děláme spíš na klíč, více produkujeme, než abychom hledali autentický zážitek, a to jak v tvorbě, tak v samotném výsledku.

Čím myslíte, že to je?
Je to spojené s dobou sebeprezentace, personifikace produktu. Jsme obětí prodeje sebe sama. Doba se tváří jako autentická, protože my se tak tváříme. Ale za mě to tak není. Je to doba jasně dané korektnosti v tom, jak člověk má vypadat, co má cítit a jak se má tvářit kdy, jak a kde.

Opera plus k představení Tohle všechno patří tobě II uvedla, že jeho premisou je, že nic jako handicap neexistuje. Je to správná interpretace?
Ano, to je další důležitý bod. Po představení vznikaly zajímavé diskuse s diváky. Často byli překvapení, jak je představení v tomto uvolňující. Je to myšlenka, která se tam objevuje, i když ji nikdo nevysloví nahlas. Kde jsou hranice tak zvaného handicapu? Je to o strachu, protože handicapovaní neplní naši společenskou konvenci, která je na něm postavená. Člověk stráví s handicapovanými den a uvědomí si, v jak silné žije představě o tom, co má jak vypadat.

Myslíte, že dílo má potenciál změnit představy diváků?
Některým lidem je to nepříjemné. Je silné sledovat lidi, kteří to vidí poprvé. Proto záměrně nedáváme do programu, že účinkují handicapovaní herci, ale že jsou speciální.

Říkal jste, že jste se od herců naučil autenticitě. Předali vám ještě něco?
Přímost. Nehrají na konvence a společenské lži, což je obrovská inspirace i pro osobní život. Je to návrat z dospělosti do dětství. Herci jsou velmi intenzivní. Jsou teď a tady, pořád.

Tam míří jedna z mých dalších otázek. Ztráta přítomného okamžiku a pozornosti je tématem druhého představení Pitch, které na KoresponDance uvedete. Vnímáte tak současnou dobu?
To představení je pro mě už trochu staré. Tím, že je autorské, pro mě bylo hodně aktuální v roce 2016 a 2017. Vycházelo z potřeby vztáhnout se ke ztrátě pozornosti. Premiéra byla v MeetFactory, což byl úplně čistý prostor, a přemýšleli jsme, že by byl průchozí jako součást nějaké instalace. Představení jsme teď vykopali tak trochu ze záhrobí, protože jsme byli osloveni Marií Kinsky. Bylo to pro mě ambivalentní, měl jsem obavu, jak se k tomu materiálu vztáhnu, protože jako autorské představení je stále v něčem osobní. Trochu se mi ulevilo, když jsme materiál opět projeli. Měl jsem pocit, že stále funguje i v té úspornosti a nesnesitelnosti minimálního projevu. Téma je pro mě pořád aktuální a týká se i mě, myslím, že pozornost ztrácím. V šedesátých letech jsme měli minimalismus, abychom se zbavili emocí, a dnes máme minimalismus, abychom si emoce vyvolali.

Podařilo se vám vyrovnat se se ztrátou pozornosti i díky Pitch?
Osobně s tím bojuju, je hodně o kyberprostoru a vzájemné komunikaci, která se za posledních deset let radikálně změnila. V představení dělám v druhé části konstantně něco napůl. Doba se rozprostřela mezi dva prostory, mezi nimiž konstantně oscilujeme a tím se měníme. Hodně pracuji s dětmi a na nich je to velmi vidět. Soustředit se na přítomnost je čím dál tím složitější.

Je něco, co děláte pro to, abyste udržel pozornost v přítomnosti?
Čím dál více si cením offline momentů. Obecně mám se závislostmi problém, tak mám jen tlačítkový telefon. Nechci mít u sebe data, myslím, že by mi to mohlo vytvořit určitý problém.

V inscenaci Pitch se objevuje bicí souprava. Jaký je váš vztah k tomuto nástroji?
Na bubny hraju asi od třinácti let, je to srdcová záležitost. Prošel jsem i nějakými kapelami, ale nikdy jsem se nepovažoval za hudebníka. Ten nástroj mě fascinoval od dětství, vizuálně i zvukem. Neumím si však představit, že bych byl bubeník, je to specifický život. Měl jsem možnost asi na rok zažít ten proces: booking, ježdění, balení, hraní, odehrání, sbalení. Musím říct, že chvíli to bylo dobré, ale za čas rutinní. Jsem postižený tím, že mám rád změnu a rád kombinuji pole působnosti.

Proč padla volba zrovna na bicí?
Bubny jsou pořád mou součástí, a proto jsem je do představení vybral. Ale vlastně tam o ně vůbec nejde, původně to měl být kus ledu, který se bude měnit. Najednou mi přišly nejvhodnější bubny. Dohromady tvoří nějaký objekt, jehož prvotní obraz všichni známe. Je ale možné je rozložit a opět složit. Kompozice versus dekompozice.  
Důležité je, že jsem na bubny během představení nikdy nehrál, šlo o to použít nástroj jinak. Kdybych na něj hrál, celé se to rozbourá.

Jak diváci na tuto neobvyklou inscenaci reagují?
Máme zvláštní reakce, někdy salvy smíchu, někdy právě křik. Při představení na Kampě se nám stalo, že jeden divák začal křičet, ať už začnu hrát… Hodně záleží na prostředí, největší problém byl v klasickém divadle, tam to lidi nechápali. Jakmile je tam konvence klasického divadla, prostoru, světel, lidi více narazí. Venku v galerii byli schopnější nebrat to jako klasické představení, které má mít určité tempo a parametry.

Myslíte tedy, že i v prostředí žďárského zámku by publikum mohlo být otevřenější?
To je vůbec výhoda festivalu KoresponDance, jsou tam tak diverzní představení, že se vůbec nebojím toho, že by něco diváci nepřijali. Různorodost je podle mě pro festival zásadní. Nejhorší je, když lidi po představení řeknou, že to bylo zajímavé. Taky se říká, že nejhorší je, když někdo řekne, že děkuje za představení. To znamená, že je rád, že jde domů (smích). Možná ještě lepší než pozitivní reakce je, když se to někomu hodně nelíbí a je schopný to i říct, protože tím vzniká diskuse, zájem a inspirace.

Jan Bárta se věnuje vlastní autorské a interpretační tvorbě zahrnující produkci, herectví, tanec a režii. Studoval na taneční konzervatoři Duncan Centre v Praze, pak přešel na Pražskou státní konzervatoř, obor hudebně-dramatický. V roce 2009 absolvoval v Amsterodamu čtyřleté studium na divadelní akademii – Mime department of Hogeschool voor de Kunsten.
V roce 2017 absolvoval pětiletý drama/arte-terapeutický výcvik se zaměřením na metodu DvT –  Developmental transformation (Vývojové proměny). Je spoluzakladatelem Crewcollective z.s. – www.crewcollective.cz – s cílem pořádat kulturní a vzdělávací akce, systematicky propojovat umělce z jiných oborů a zprostředkovávat produkci jednotlivých umělců v Čechách i zahraničí. Zabývá se prací s dětmi se zaměřením na pohybovou a dramatickou výchovu, a to i v kontextu dramaterapie.

Zdroj: https://divadloponec.cz/cs/jan-barta