„Jakákoliv inscenace, kterou vytvořím, zpětně ovlivní můj život, “říká Miřenka Čechová u příležitosti svých čtyřicátin

Miřenka Čechová. Foto: Vojtěch Havlík.

Autor Josef Bartoš

Baletky nebaletky

Miřenko, máte po premiéře scénické verze Baletek. Jak se cítíte?
Všechny mé aktuální pocity jsou překryty válkou na Ukrajině. Druhá premiéra se navíc konala v den vypuknutí tohoto konfliktu. Válka se neodehrává však jenom tam. Naše životy jsou válkou ovlivněné a zpětně ovlivňují ji. Jde o naši budoucnost, o naši svobodu.
Přišlo mi proto najednou irelevantní, zažívat jakoukoliv rozkoš, potěšení nebo emoce, protože se proměnil celý kontext. Z toho důvodu jsem neprožila katarzi, která většinou po tak náročném a velmi osobním, intimním kusu přichází.

Zapojila jste se do nějakých nápomocných akcí?
Asi neznám nikoho, kdo by se do podobných iniciativ nezapojil. Ale samozřejmě se pohybuji v určité bublině. Víme, co to znamená žít ve svobodném světě, a jde nám o něj. Nejdůležitější je být v osobním kontaktu, povídat si s uprchlíky, snažit se jim vytvořit zázemí, ať již ve svých domovech nebo v práci. Řeším stáže, honorované rezidence, lekce tance pro ukrajinské tanečníky, volné lístky na představení nebo konkrétní pomoc konkrétním lidem. Mám pocit, že všichni něco dělají, všichni tím žijeme. Je toho hrozně moc, ale přitom hrozně málo. Můžeme posílat peníze na humanitární pomoc a zbraně, ale přesto nevinní lidé stále zůstávájí uprostřed válečného konfliktu, anebo stojí s prázdnýma rukama a bez svých nejbližších v Kongresovém centru v Praze.

Vraťme se zpátky k Baletkám. Jak tato kniha a inscenace ovlivnily váš život?
Jakákoliv inscenace, kterou vytvořím, zpětně ovlivní můj život. Umění a život se zcela přirozeně prolínají. Díla jsou totiž jako pružiny. Já něco vyšlu a ono se to vrací.
Baletky ale pro mě nepředstavovaly nějaké extrémní vykročení z toho, na co jsem zvyklá. Být prostupný skrze umělecké dílo, fungovat jako komunikační médium patří k tomu, kým člověk v umění je. Navíc když jste choreograf i interpret zároveň, vždy jdete do hloubky, byť se to například snažíte skrýt v abstrakci.
Zásadní rozdíl ale spočíval v tom, že na žádné moje dílo se neobjevily tak silné reakce. Byla jsem zvyklá, že má díla žijí svým životem v taneční komunitě. Baletky ale prorazily tu komunitní bublinu, ten prostor uzavřený do sebe, a najednou se téma otevřelo širší společnosti, širšímu okruhu diváků i kritiků. To bylo pro mě nové a překvapivé.

Jak se vyrovnáváte s kritikou? Protože kromě velké vlny solidarity a podobných příběhů jsme mohli být svědky i velké vlny kritických názorů.
Je zvláštní, že jediný, kdo za mnou osobně přišel, byl Kryštof Šimek, vedoucí soukromé Pražské taneční konzervatoře v Řepích. Strávili jsme spolu hezké odpoledne u Vltavy s kafem v ruce, probrali jsme naše nelehká dětství a studium na konzervatoři, přemýšleli jsme například o tom, co znamená vděčnost k nějaké autoritě, co Stockholmský syndrom, co snaha chránit vysoké umění. Byla to velmi podnětná debata. Zároveň byl ale jediný, který se se mnou potkal a řekl mi, co měl na srdci. Všechno ostatní se ke mně dostávalo zprostředkovaně ve stylu: „Hele říká se o tobě, že…“ Když se něco podobného odehrává v prostředí Facebooku, kde se všichni chválí, tleskají si a hecují lajky a srdíčky, žádné hrdinství nevidím.
Uvědomila jsem si, jak je facebookové prostředí toxické. Jak i lidé, kteří takoví za běžných okolností nejsou, podlehnou tlaku těch nejhorších pudů a spontánně, zcela bezmyšlenkovitě vyhodí do veřejného prostoru svou vlastní frustraci. Kdyby to ten daný člověk měl druhému říct napřímo do očí, tak nad tím musí přemýšlet. Chybí mi tam moment té reflexe.

A jak tedy na vás doléhala kritika? Když ta kniha vyšla, měl jsem najednou pocit, že je to takové trendy téma.
Mně osobně to trendy nepřipadalo. Samozřejmě, že o tom uvažuji. Na jednu stranu se to snažím nebrat vážně a nepřipouštět si to, na druhou stranu, když se v různých komentářích probírají moji rodiče, které nikdo nezná a vymýšlejí se o nich nesmysly, tak je to hluboce zasahující, až bych řekla ohrožující. Nechápu, jak někdo může vytvářet hodnocení osobnosti na základně beletrie, anebo svých domněnek. Možná leda tak, že podobné příběhy sám zná a odhaluje to jeho vlastní život, jeho vlastní nezhojené bolesti.

Dala byste své děti na taneční konzervatoř?
V rozhovorech se mě na to často ptali a já jsem vždy odpovídala, že mám štěstí, protože mám syna. Muži totiž mají odlišné postavení než ženy.
Ale teď vážně: Podívejme se, kdo působí v souborech našich kamenných divadel. Například v Olomouci není kromě uměleckého šéfa jediný Čech, v Ostravě snad jen jeden, v pražském ND se jedná zhruba o polovinu souboru? Čeští absolventi konzervatoří v dnešní době těžko nachází uplatnění. Otázka zůstává, proč jsou tanečníci ze zahraničí lépe připravení? Nemyslím si, že by se například rodili s lepšími dispozicemi. Proč by tedy měl někdo studovat klasický tanec v České republice, když ví, že na konci studia nebude dostatečně připravený na konkurz do tradičního souboru?
Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Museli bychom přemýšlet komplexněji a v kontextu dané situace.

Potkala jste se od té doby s ředitelem Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Jaroslavem Slavickým?
Osobně jsem s ním od dob studií nemluvila. Ale kdyby mi pan Slavický řekl: „Miřenko, pojďme se sejít. Moc rád bych vás viděl a pobavil se s vámi o tom, co jste prožívala. Pojďme diskutovat o tom, co by se dalo zlepšit a jak lze neautoritářsky řídit instituci a respektujícím způsobem motivovat malé děti, vytvářet jim bezpečný prostor a zázemí k podávání vrcholných výkonů,ˮ pak bych koupila Veuve Cliquot a přišla.

Malé ohlédnutí za životem

Momentálně slavíte čtyřicáté narozeniny. Na co nejraději vzpomínáte?
Moc ráda vzpomínám na začátky, kdy jsme teprve začali objevovat, co to znamená být profesionálním umělcem. Byli jsme pro všechno neskutečně nadšení. Tenkrát jsem měla hrozně staré auto po dědovi, kam se dalo vcházet pouze kufrem, stěrače nefungovaly a podobně. Na střechu jsme přidělali zahrádku, na které jsme pak převáželi celou scénografii. Všechny kulisy jsme pak skladovali v našem malém bytě.
Zkoušeli jsme i dvanáct hodin denně. Nejdřív jsme si vždy vlastníma rukama postavili scénu, přišla první lehká projížděčka, pak opravdová projížděčka, pak vlastní mapování a teprve potom se šlo hrát. Po děkovačce jsme celou scénu zase zbořili, naložili a odvezli celou domů, kam jsme se ji snažili naskládat tak, abychom se v našem bytě mohli alespoň trochu hýbat.
Byl to ten neuvěřitelný zápal, ochota investovat sebe sama beze zbytku. Člověk v tu chvíli nemá žádné hranice. Když jsem ještě byla na škole, tak jsem si místo koleje v Praze zaplatila kolej v Berouně, protože tam byly prázdné třídy, ve kterých se dalo zkoušet. Člověk obětoval vlastní pohodlí jenom proto, že chtěl něco dokázat, přinášelo mu to smysl života, i když to bylo extrémně náročné. Vznikala tehdy Spitfire Company, kterou zakládali kromě mě a Petra Boháče také Jindřiška Křivánková, Petr Vaněk, Petr Reif, Martin Špetlík, později se k nám přidala Markéta Vacovská, Robert Janč, Cécile da Costa, hrál s námi Radim Vizváry a další. Všichni jsme byli mladí a neklidní a v umění jsme viděli smysl života. A právě na tenhle drive, na tuhle energii moc ráda vzpomínám, protože mě to do určité míry stále nepustilo. Je to něco, z čeho žiju dodnes.

Co naopak pro vás bylo v tom profesním životě nejnáročnější?
Nejhorší moment v životě byl ten, když jsem se chvíli tvorbě nevěnovala. Cítila jsem se, jako kdybych ztrácela vlastní identitu, jako kdybych ztrácela sama sebe. On se i člověk sám promění. Najednou jsem se začala jinak oblékat, jinak chovat, jinak uvažovat a cítila jsem, že mé vlastní tělo mi oponuje a té změně se brání.

Co vás vedlo k tomu, zanechat té tvůrčí dráhy?
Tenkrát jsem odjela do New Yorku, kde jsem pracovala jako programová ředitelka v Českém centru. Umění jsem se tedy věnovala, ale pomáhala jsem druhým, snažila jsem se rozvíjet mobilitu umělců mezi USA a Českou republikou. Po nějaké době mi ale došlo, že v této roli nemohu být příliš dlouho, a proto jsem se znovu vrátila k vlastním věcem.

Řekla byste o sobě, že jste tanečnice?
Nemyslím si, že jsem tanečnice. To označení přísluší jiným, já bych se tak nenazvala. Já toho totiž moc nenatančím. Spíš tvořím, realizuju vlastní projekty a za tím účelem používám prostředky tance, který je mi nejbližší. Sahám ale i po herectví, psaní, režii, rapu a dalších oborech.
Moc se mi líbí označení dance maker, které se poslední dobou používá v anglicky mluvících zemích. Oproti choreografovi v sobě obsahuje mnoho dalších konotací. Tedy nejenom to, kdo dílo vytváří, ale zároveň i to, kdo ho realizuje. A proto bych si to trochu upravila a nazvala se performance maker. Není to nic abstraktního, je v tom cítit mozek, svaly i pot, má to i ten fyzický aspekt.

Vaším manželem je Petr Boháč. Jaké je soužití dvou umělců v jedné domácnosti? Máte podobné názory na tvorbu, nebo se naopak neshodnete?
Hodně debatujeme (smích). Ale nějak zásadně odlišné názory nemáme, to bychom nemohli společně režírovat. Máme mezi sebou velmi intimní a hluboké napojení. Líbí se mi, že nejsme stejní, vždy je tam prostor pro vlastní pohled. Jitří to diskuzi, která mě velmi baví. A umění právě žije v diskuzi, protože bez ní je pouhým uměním pro umění.

Málo kdo asi o vás bude vědět, že jste na katedře nonverbálního divadla na HAMU obhájila doktorát. Jaké to pro vás bylo, pracovat jako výzkumnice v oblasti umění?
Já jsem vždy byla rozkročená mezi akademickou půdou a tvorbou. Mnoho inscenací, které vytvářím, předchází vlastní výzkum. Jsem zvyklá na practice-based research.

Mnoho lidí si ale nespojuje vědeckou činnost s uměním. Pro mnohé se jedná o věci značně vzdálené a odlišné.
Domnívám se, že pokud se chce člověk dostat hlouběji pod povrch jednotlivých témat, musí o věcech velmi intenzivně přemýšlet. Bez toho umění nelze vytvářet.
Když jsem vycestovala do Ameriky poprvé v rámci Fulbright stipendia, tak ti nejlepší praktici zároveň pracovali na univerzitě jako teoretici. Praxe s teorií je neoddělitelně svázaná a myslím si, že rozdělení na thinkers a doers je špatně.

Na co se teď nejvíce těšíte?
Těšit se na něco v situaci, kdy nedaleko od nás zuří válka, mi přijde cynické. Ale co by se v této souvislosti dalo říci, tak se těším na projekt s mladými umělci na téma odolnosti. Spolupracujeme na něm s Markétou Vacovskou a Alicí Koubovou a snažíme se dobrat zdrojů odolnosti člověka vůči vnějším i vnitřním vlivům. Momentálně to vnímám jako velmi důležité, smysluplné a aktuální téma.

Miřenka Čechová (16. 3. 1982)

Současná česká představitelka tanečního a fyzického divadla, režisérka, spisovatelka, pedagožka a performance maker. Spoluzaložila divadelní skupinu Tantehorse a také uměleckou skupinu Spitfire Company. Svoji kariéru započala studiem klasického baletu na taneční konzervatoři v Praze. Po absolutoriu vystudovala paralelně DAMU (obor alternativní divadlo) a HAMU (obor nonverbální divadlo), kde v roce 2012 obhájila doktorát v oblasti režie fyzického a mimického divadla. Během studia získala prestižní Fulbrightovo stipendium pro výzkum a pedagogickou činnost na American University ve Washingtonu, kde vůbec jako první vyučovala fyzické divadlo. Je autorkou několika desítek celovečerních inscenací, ať už v pozici autora a performera, či režiséra. Přednáší na českých i zahraničních univerzitách a získala řadu českých i světových ocenění, např. za S/He is Nancy Joe (The Best of Contemporary Dance 2012 by Washington Post, Herald Angel Award na edinburském Fringe festivalu), Hlas Anne Frankové (Best of Overseas Production na International Arts Festival v Jižní Africe, Outstanding Performance Award na pražském Fringe festivalu, Best of Fringe na amsterodamském Fringe festivalu), Antiwords (cena Divadelních novin, Cena Next Wave festivalu, cena Skupovy Plzně) a mnohá další. V posledních letech se věnuje i psaní, je autorkou dvou knih – Miss AmeriKa (2018) a Baletky (2020).