Filip Zahradnický: „Bez techniky a drilu to nejde. V Česku se lidé něco naučí, vytvoří představení, vidí, že to nějakým způsobem funguje, a stačí jim to.“

Filip Zahradnický. Foto: David Konečný.

Autor Marie Vejvodová

Proč jste si ze všech možných disciplín nového cirkusu vybral žonglování? 
Žongléři jsou samostatná sorta novocirkusáků a takřka všichni zpravidla začínali jenom jako žongléři – a u mě to nebylo jinak. Navštěvoval jsem žonglérský kroužek v KC Zahrada u nás na Jižáku naproti mé základce, později jsem nastoupil do CIRQUEONu (Centra pro nový cirkus). Žonglování mě nadchlo tím, že je neskutečně kreativní a nabízí nekonečně možností. Můžete žonglovat v podstatě s jakýmkoli předmětem, který dokážete zvednout. 

Jak se z koníčku stala profese? 
Dřív jsem o žonglování jako o práci vůbec neuvažoval a myslel jsem si, že se po maturitě přihlásím na nějaký kreativní obor na běžné vysoké škole. Šárka Maršíková (zakladatelka CIRQUEONu, pozn. red.) se mě ale zeptala, jestli bych nechtěl zkusit profesionální cirkusovou školu. Byl jsem tehdy ve třeťáku na gymplu a ani jsem nevěděl, že nějaké cirkusové školy existují. Začalo mě to ale zajímat a strávil jsem pak rok a půl přípravami. 

Přemýšlel jste o tom, jak se s takovým titulem potom uchytíte?
Upřímně nepřemýšlel (směje se). Musel jsem to spíš vysvětlit rodičům. Oni ale měli radost, že se naučím anglicky a vyzkouším si život v zahraničí, což za nich nebylo možné. Radili mi ale vystudovat ještě nějakou klasickou školu, kdyby to třeba nevyšlo. 

A vyšlo? 
Měl jsem obrovské štěstí. Většinou po škole trvá pár let, než se člověk uchytí, získá kontakty. Já jsem ale ještě během studia uspěl na konkurzu Cirku La Putyka a hned po škole jsem s nimi odjel na půlroční turné do Berlína. Potom jsem na festivalu Cirque De Demain získal pár měsíců před prvním lockdownem dvě ocenění. Moji slibně rozjetou kariéru covid trochu zpomalil, jakmile se ale otevřely hranice, zase jsem do toho naskočil. Teď například pravidelně jezdím do Švédska, kde účinkuji s Kompani Giraff. Mám z toho velkou radost, protože jedním z mých cílů bylo uchytit se v nějaké zahraniční company. 

Cítil jste nějakou nevýhodu v tom, že Česko nemá vlastní cirkusovou školu? 
Český nový cirkus je v takové zajímavé situaci. Hodně lidí se mnou nebude souhlasit, podle mě tu ale máme úžasné podmínky. Máme tu dva velké festivaly a několik menších, Letní Letná funguje už přes dvacet let, dva novocirkusové soubory (Cirk La Putyka, Losers Cirque Company, pozn. red.) mají vlastní divadla ve stejném městě, máme k dispozici zkušební prostory. To je jinde v Evropě naprosto nevídané! V Dánsku nebo ve Švédsku, odkud mám zkušenosti, je sice hodně lidí na profesionální úrovni, doma se ale neuchytí. Musejí za prací vyrazit do světa. U nás máme možnosti a podmínky, nemáme ale lidi.

Kdybychom ale měli českou školu, neměli bychom i profesionální české umělce? 
Teoreticky možná ano. Otázka ale je, kdo by studenty učil. Většina českých novocirkusových umělců jsou samouci. Máme tu třeba skvělé pedagogy volnočasových kroužků. Nevím ale, jestli mají kapacitu vychovat profesionály. Pak je tu otázka samotných studentů. Pokud se chcete novému cirkusu věnovat na profesionální úrovni, je to dril. V Dánsku mě učili lidé s dvacetiletými zkušenostmi a málem nás sedřeli z kůže. Je samozřejmě diskutabilní, zda je to v pořádku. Přetížení je ve výsledku kontraproduktivní. Stejně jako v baletu to ale v novém cirkusu bez techniky a drilu nejde, a to podle mě v Česku chybí. Lidé se něco naučí, vytvoří představení, začnou vystupovat, vidí, že to nějakým způsobem funguje, a stačí jim to. Na druhou stranu náš grantový systém nás k tomu trošku tlačí. Každý rok musíme vytvářet další a další premiéry a nemáme možnost ponořit se na pár let do hloubky jako v zahraničí. 

Festival Letní Letná je přehlídkou světového i tuzemského nového cirkusu. Drží Češi krok se světem? 
Jak v čem. Pokud jde o techniku, tak ne. V Montréalu jsem ale například viděl představení nejprestižnějších tamějších škol, a vlastně jsem neviděl nic nového. Je to továrna, co produkuje stále stejný obsah. V Česku vznikají zajímavé choreografie postavené na vizualitě nebo myšlence. Jsme národ vypravěčů a v tom jsme dobří. 

Lídři nového cirkusu – Francouzi nebo Kanaďani – tedy ztrácejí páru? 
To ne. Nový cirkus tam pořád žije. Mají nejvíc lidí a škol na světě. Jejich trh je ale velký a uzavřený, nepouštějí nikoho mezi sebe. Přijde mi, že si stále jedou to své, neprodukují nic moc nového, výjimečného. Samozřejmě jsem ale neviděl všechno. Za lídry nového cirkusu v Evropě osobně považuji Belgičany, Holanďany nebo Švédy. Z jejich škol vycházejí nejviditelnější současní umělci, kteří vystupují na festivalech po celém světě. 

Účinkujete v Cirku La Putyka, který letos slaví patnáct let a je nejdéle působícím novocirkusovým souborem v Česku. Jak se vyvíjí? 
Za ta léta Putyka získala jméno. Jsou přístupní široké veřejnosti, víc se možná pohybují v komerční sféře. Na tom ale není nic špatného. Naopak mám radost, že český nový cirkus roste a je tu už tolik různých směrů. Je skvělé hrát s Putykou pro vyprodaný sál. Stejně tak rád si ale s Eliškou Brtnickou a Alžbětou Tichou dám komorní meditaci (Thin Skin v Centru současného umění DOX, pozn. red.) nebo udělám vlastní představení. 

Jak tvoříte, když máte úplně volnou ruku? 
Hodně si zakládám na technice. Když jsem jí tolik věnoval, musím toho využít (směje se). Také mi záleží na vizualitě. V tvorbě se neomezuji a nerad dělám prvoplánové věci pro široké publikum, u kterých vím, že budou fungovat. Hledám takový balanc, aby materiál bavil diváky i mě samotného. 

Patří k novému cirkusu humor? 
Baví mě sbírat materiál a skládat ho dohromady jako puzzle, a vyvstává z toho i něco vtipného. Není ale mým záměrem, aby to bylo vtipné. Pro mě je zásadní chvíle na pódiu. Všechno se nedá předem nazkoušet. Nevíte, jaké budete prožívat emoce, co se bude přesně dít. To se ukáže až v daný moment – a na ten já reaguji. 

Ve vašem sólu Collection of Sceptical Pleasures se zabýváte nezbytností a zároveň zbytečností umění. K čemu umění potřebujeme? 
Začal jsem o tom přemýšlet za covidu, kdy jsme nemohli tvořit. Uvědomil jsem si, že umění je všude kolem nás, aniž jsme si toho vědomí. Třeba tenhle polštářek slouží k tomu, abychom se na něj posadili, má ale hezký design, někdo ho musel navrhnout. Tolik věcí, které používáme, jsou výsledkem kreativity a uměleckého pohledu na svět. Kdyby tohle v našich životech chybělo, pořád bychom žili v jeskyních. Nijak bychom se nevyvíjeli. Kdyby umění úplně skončilo, co by se stalo? Nad tím se budu zamýšlet třeba příště. 
 

Filip Zahradnický (28)

Žonglování se začal věnovat v Centru pro nový cirkus CIRQUEON a následně obor vystudoval na The Academy of Modern Circus (AMoC) v Kodani. Po dokončení studia uspěl v konkurzu Cirku La Putyka, se kterým spolupracuje dodnes. Též působí ve švédském souboru Kompani Giraff. Je autorem dvou sólových představení, absolventského Vermilion a Collection of Sceptical Pleasures.