Filip Veverka: „Stavět choreografii je jeden velký zážitek.“

Manon - zkouška (Filip Veverka, Kryštof Šimek). Foto: Irena Štěrbová

Autor Lenka Dobešová Trubačová

V Divadle J. K. Tyla jste hostoval po konzervatoři, jaký je návrat po dvaceti letech?
Dělal jsem v Plzni hlavní roli Alberta v Giselle, Basila v Donu Quijotovi a Armanda v Dámě s kaméliemi, byla to obohacující spolupráce s tehdejším šéfem baletu Pavlem Ďumbalou. V Plzni jsem hostoval, naučil se spoustu věcí a chovali se tady ke mně pěkně. Je to příjemný pocit vracet se na místo činu.

V čem je soubor baletu nyní jiný?
Všeobecně je v souboru mnohem více zahraničních tanečníků. Jsem moc rád, že mi šéf baletu v Plzni Jirka Pokorný tuhle nabídku dal a doufám, že ho nezklamu. Atmosféra v souboru je výborná. Práce je velmi milá a nemohu si stěžovat. Premiéra Manon se uskuteční v historické budově divadla, jsem rád, lépe se tam hodí. Navíc jsem v tomto divadle měl před dvaceti lety svoji první velkou premiéru Giselle.

Nyní je vaše pozice úplně jiná – nejste tanečník, ale choreograf – jak se v této roli cítíte?
Překvapilo mě, jak mě to dokáže naplňovat – vymýšlet příběh a choreografii, je to skoro rébus. Člověk si sedne a začne studovat materiály, pak přichází nápady. Stavět choreografii je jeden velký zážitek.

Vycházel jste z nějaké předlohy?
Vycházel jsem původního příběhu, z nesmrtelné novely Abbé Prévosta a z dramatu Vítězslava Nezvala, ale nechtěl jsem se inspirovat a ovlivnit jinými baletními předlohami. Vybral jsem si klasickou hudbu skladatele Alexandra Konstantinoviče Glazunova. Do té jsem se snažil napasovat příběh, protože mě oslovila nejvíc. I když bych rád experimentoval, snažím se především odvyprávět příběh a držím klasickou dějovou linii. Jirka Pokorný mě požádal, aby choreografie byla v neoklasickém stylu, na způsob Williama Forsytha. Musel však počítat s tím, že to bude moje verze a zároveň prvotina. Riskoval se mnou, protože za mnou nic není.

Stavěl jste tedy balet souboru přímo na míru?
Když jsem choreografii vymýšlel, plzeňský soubor jsem ještě neznal. Většinou jsem ji vytvářel podle svých představ. Do svých fantazií jsem si pak vybral členy souboru, kteří se do mého konceptu hodili, a to s ohledem na jejich typy a uměleckou vizáž. Každý tanečník je jedinečný, máme tři obsazení Manon, každá z nich je úplně jiná a každá je dobrá v něčem jiném.

Necháváte tanečníkům volnost v pojetí jejich role, nebo po nich přesně vyžadujete svou představu?
Pokud to nesedí s mojí představou, tak jsem diktátor. Jsem choreograf a režisér baletu a jsem pod ním podepsaný. To neznamená, že moje představa není otevřená, každému sluší něco jiného. Není to pouze jedna linka, je to dálnice. V některých scénách je šestiproudá, v jiných jednoproudá. Když tanečníci překročí krajnice, pak dávám pokuty. Znamená to, že vyžaduji svůj koncept role.

Jak byste charakterizoval svůj choreografický styl? Vycházíte ze svého vzoru Youriho Vàmose?
To budou muset posoudit diváci a kritici, jestli jsem jím ovlivněn. Pokud se pouštím do tvoření choreografie na sále, začnu se pohybovat podle toho, co znám, tělo má svalovou paměť. Člověk si hledá vlastní styl, na začátku se neubrání, že ho ovlivňují choreografové z jeho taneční kariéry. Proto jsem se snažil choreografii vymýšlet doma na sofa, aby se rozběhla moje fantazie. Dá se říci, že 60 procent choreografie vzniklo z mého konceptu v hlavě a zbytek na sále. 

Jak jste spokojený s prací souboru?
Nemůžu si stěžovat, se souborem se pracuje příjemně. Soubor má 40 lidí, vystupují v něm skoro všichni. Balet obsahuje řadu sborových scén – mladí před hospodou, dívky ve vězení, plesovou scénu i seminář studentů teologie.

Chtěl bych mít s tanečníky víc zkoušek, ale jejich program je hodně náročný a mají extrémně nabitý program, kromě baletních představení účinkují také v operetách a operách.

Proč jste si vybral právě hudbu Glazunova?
Přemýšlel jsem o úpravě Massenetovy opery, ale připadá mi, že je na ní velmi znát, že hudba vznikla pro operu. Oslovilo mě Glazunovo dílo, vybral jsem si ze 110 opusů, například Koncert pro saxofon, Finskou fantazii a Elegii. Jsou to krásné skladby. Potřebuji slyšet v hudbě dialog a ten se podle mě u Glazunova nachází. Při poslechu si představuji, jak se odehrává děj na jevišti. Jeho hudba je nedoceněná, líbí se mi, že není tak oposlouchaná.

V čem spočívá hudební aranžmá švédského hudebníka Torbjörna Helandera?
Torbjörn seskládal přechody k vybraným skladbám tak, aby na sebe navazovaly. Například skladbu pro piano upravil pro orchestr. Kromě přechodů rozepsal, upravil kompozice a předal je dirigentovi. Dirigent mi řekl, že je rád, že jsem si vybral Glazunova, ale pro orchestr je těžký. Snaží se, aby ho orchestr zahrál co nejlépe, naše spolupráce je zatím ideální.

Asistentkou choreografie je vaše životní partnerka Miho Ogimoto, jak se vám spolupracuje? Nelezete si na nervy?
Miho se hodně podílela na choreografii, spoluvytvářela se mnou některé scény. Všechno řešíme dohromady jak režijně, tak choreograficky. Brzdí mě a nastavuje mi zrcadlo. Běžně se doma kvůli tomu hádáme, ale je to pouze věcná diskuze, vše probereme a jedeme dál. Pak přemýšlím a vytvářím nové prvky.

Asistentkou je také Zuzana Hradilová. Pomáhá mi, když zkoušíme s tanečníky a dáváme jim připomínky. Jsme naladěni na stejnou notu.

Premiéra se blíží, jak probíhají zkoušky na jevišti?
Už máme všechno po kupě, konají se hlavní zkoušky v kostýmech a s nasvícením. Mám vybrané i první obsazení na premiéru.

Chtěl byste v kariéře choreografa pokračovat dál? Je to vaše cesta, kterou byste se chtěl ubírat?
Ano, určitě v tom chci pokračovat.

Co máte v plánu po premiéře?
Nemám žádné angažmá, těším se, že mě po premiéře nic nečeká, že budu ležet na sofa. Budu vylepšovat svoje představy a zdokonalovat choreografický slovník. Budu přemýšlet nad tím, jak udělat z dálnice jednokolejku, aby moje představa byla precizní. Doufám, že budu mít na vymýšlení nových nápadů pohodlné sofa.    

Filip Veverka (nar. 1978), absolvent taneční konzervatoře v Brně. Po ukončení studií získal angažmá v Národním divadle v Praze, kde měl během sedmi let možnost pracovat jako sólista s choreografy Jiřím Kyliánem, Jurijem Grigorovičem nebo Borisem Bregvadzem. Za roli Petruccia v Crankově Zkrocení zlé ženy získal Cenu Thálie. Hostoval v divadle J. K. Tyla v Plzni a v Národním divadle v Brně. V roce 2003 odešel na dvě sezony do Tulsa Ballet v americké Oklahomě. Pak působil jako sólista Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, kde tančil především v choreografiích Youriho Vàmose. K jeho stěžejním rolím se řadí například Romeo v Romeovi a Julii, Demetrius ve Snu noci svatojánské, Princ v Louskáčkovi a ve Spící krasavici, titulní hrdinové v baletech Spartakus a Julien Sorel (adaptace Stendhalova románu Červený a černý). V sezoně 2009/10 byl členem Švédského královského baletu ve Stockholmu. Ve Státní opeře Praha hostoval v minulých letech v roli Prince v Čajkovského Labutím jezeře a 23. ledna 2010 nadchl premiérové publikum ztvárněním role Neznámého v baletu Spící krasavice – poslední dcera cara. V sezoně 2010/11 krátce působil ve Státní Opeře Praha. Až do roku 2015 měl sólovou smlouvu v Národním divadle Brno a působil jako host v ND v Praze a Staatstheater Karlsruhe. V posledních letech působil jako asistent choreografie v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a nyní pracuje jako choreograf v Divadle J. K. Tyla v Plzni.