Držitelka Ceny Thálie Alina Nanu: „Lisu mohou tančit všechny, které si prošly první zamilovaností."

Alina Nanu. Foto: Pavel Hejný.

Autor Barbora Truksová

Gratuluji k tvé první Ceně Thálie, kterou jsi získala za roli Lise v Marné opatrnosti. Jak jsi ocenění i nominaci prožívala?
Byla jsem vážně šťastná. Nominace přišla v okamžiku, kdy jsem na to nebyla připravená, neboť se posouval termín vyhlášení. Musela jsem čekat do tiskové konference, kdy se to zveřejní. Nemohla jsem se dočkat, až to ostatním řeknu, tak jsem alespoň volala mámě (smích).

Jak ses v roli Lise cítila? Osobně mi tvé pojetí připadalo nesmírně přirozené.
Řeknu příhodu ze zkoušky. Byli jsme na sále a zkoušeli první jednání. Měla jsem vedle sebe na lavičce taštičku se svými stuhami a někdo řekl, že pojedeme pantomimu s máselnicí. Vykřikla jsem: „Tak jo!“ a zahodila jsem svou taštičku vzduchem za sebe. Asistentka se začala smát a řekla, že nemám nic měnit a být přesně taková.
Lise je takový charakter, který může tančit vlastně každá tanečnice, protože každá si prošla první zamilovaností, schováváním se, situacemi, kdy se před klukem stydí. Neřešila jsem, co dělá postava, ale co bych dělala já. U scény, kdy si Lise představuje, že bude mít děti, se všichni smáli, ale já si říkala: „Vždyť tohle dělám i doma. “No dobře, možná ne přesně takhle, ale ten trapas, že si něco představuješ a někdo tě u toho přistihne… to šlo si reálně představit!

Čekala jsi, že by mohlo ocenění přijít právě za roli Lise?
Když byla premiéra, tak mě to možná napadlo, ale to bylo dlouho před oznámením nominací. Když přišel slavnostní večer, měla jsem mix pocitů. Šla jsem do šatny u nás v divadle, ale byla jsem v úplně jiné pozici než normálně, bylo to pro mě neznámé. Pokud vyhraju, co budu říkat? Ne, že bych si chystala vyloženě proslov… Ale co kdyby to vyšlo? Při prvním vyhlášení večera mi skákalo srdce a nedovedla jsem si představit, co bude, až přijde na řadu naše kategorie. Ale to jsou takové hezké pocity.

Bavíte se v souboru o cenách?
V době, kdy se vyhlašují, tak určitě. Navzájem se podporujeme, takže když přišlo vyhlášení, všichni mi hned psali a gratulovali.

Ostře sledované je také Labutí jezero, zejména představitelka dvojrole Odetta/Odilie, letos v Národním divadle v choreografii Johna Cranka. Kolikátá verze to pro tebe byla?
První byla ve Státní opeře, pak jsem hostovala v Ostravě. Nyní tančím své třetí Labutí.

Cranko ve své verzi pracoval s partiturou jiným způsobem, než jsme tomu v naší inscenační tradici zvyklí. Jaké to bylo pro tebe jako tanečnici?
Zvykla jsem si velmi rychle. Během zkoušení jsem jela na gala a tančila jinou verzi. Když se pak na zkoušce pustila pánská variace, byla jsem na vteřinu zmatená, proč netančím já (smích). Ale Crankovo Labutí jezero se mi líbí, například příchod, duety ve čtvrtém jednání. Je zde jiná práce paží, pohyby jsou menší, více pracuje zápěstí, pracujeme až do konečků prstů. Pro mě je to první balet od Johna Cranka, který jsem tančila, a velice se nyní těším na Oněgina.

Okolo premiéry Labutího jezera byla aféra, kdy někteří diváci velmi ostře vyjadřovali svou nespokojenost s obsazením premiéry. Zaregistrovalas to?
Ano, četla jsem to, ale už nevím, jestli to nebylo až po premiéře. Upřímně řečeno, sledovala jsem to s odstupem, ale líbí se mi, že diváci mají na Facebooku platformu, kde se mohou vyjádřit. Nechtěla jsem se do toho ale nijak emocionálně zapojovat, primární pro mě bylo soustředit se na výkon.

Z repertoáru Národního divadla tančíš skoro všechny hlavní role. Ve které se cítíš nejlépe?
Nemám jen jednu roli, ve které bych se cítila nejlépe, ale jsou role, které mi jsou bližší. Přitom nezáleží na tom, zda jsem se v nich cítila od začátku dobře. Někdy trvá delší dobu, než do sebe všechno zapadne, ale potom se z toho stala srdcová záležitost. Také hodně záleží na souhře s partnerem.

A co pro tebe bylo naopak obtížné?
Nevím, jestli obtížné, ale musela jsem hodně pracovat na Markýze de Merteuil z Valmonta, kde bylo hodně hereckých nuancí. Když jsem měla začít zkoušet Julii, nebyla jsem si jistá, jestli budu pro tuto roli dostatečně něžná, neboť jsem vždycky tančila spíše temperamentní role. Pod citlivým dohledem Terezy Podařilové jsem začala objevovat v sobě nové odstíny a polohy, o kterých jsem dřív nevěděla.

Jak se pak na takovou roli připravuješ?
Inspiruji se, čtu knihy, sleduji filmy podle téma…

Nyní jsme hovořily především o tvých klasických rolích, ale objevuješ se také v moderně.
Máme natolik pestrý repertoár, že stačím střídat jak klasiku, tak i současný repertoár, třeba Kafka: Proces, Kylián: Mosty času, Vertigo, Slovanský temperament… Je příjemné a zajímavé toho dělat tolik.

Čteš kritiky?
Čtu, ale neberu je jako něco, co by mě zasáhlo, spíše si z nich beru to konstruktivní.

Máš své oddané fanoušky?
Pár takových je a je strašně příjemné, když mi někdo pošle kytici. To má ráda asi každá žena, každá tanečnice.

Jak ses dostala k tanci?
Rodiče pro mě se sestrou hledali nějakou hudební školu a v ní objevili i taneční kroužek. Já měla skoliózu, tak si řekli, že si tam můžu jít napravit záda. Přijímačky na konzervatoř pak byly docela drsné, protože kroužek byl spíš o takovém poskakování. Konzervatoř je v Moldávii zaměřená na klasiku a po celou dobu studia jsme měli pedagožku, která byla sice velice přísná, ale byla pro nás takovou babičkou. V Moldávii je jen jediná konzervatoř a jen jediné divadlo, takže škola není zas tak velká. Nabírali nás 24, absolvovalo 9 tanečníků.

Hlavním důvodem dostat se do Čech tedy byla větší možnost uplatnění?
Nejen. Doma i ve škole mi stále říkali, že by bylo prima to zkusit jinde. Jednak kvůli kariéře, divadlo v Kišiněvě mělo jeden repertoár, nedělaly se skoro žádné premiéry, spíše se jezdilo na zájezdy.

Proč ses rozhodla jít na poslední rok na konzervatoř, a nezkoušet rovnou štěstí při konkurzech?
Mezi Českem a Moldávií byl vízový režim, přijeli jsme na základě toho, že nás pan ředitel Slavický přijal do školy. Z Moldávie jsme navíc neměli diplom, ten se tam dostává až po roce praxe. První rok byl náročný, nový jazyk, na škole jsme nechodili pouze na taneční hodiny. Když jsem přijela a měla například hodinu didaktiky, měla jsem velký problém rozeznat, kde končí jedno slovo a začíná druhé. V Moldávii je oficiálním jazykem rumunština, doma se mluví rusky, písmo je latinka.

Do Státní opery Praha jsi šla hned po škole, zkoušela jsi konkurzy i jinam?
Byla jsem na konkurzu v Mnichově, do Národního jsem zkoušela doplňovací konkurz. Ale… Zaprvé jsem se obarvila na blond, což mi šíleně, ale šíleně neslušelo a za druhé jsem byla trošku silnější… Ale naštěstí jsem během první sezony zhubla. Své začátky ve Státní opeře vnímám s úsměvem. První sólová role byla v pas de trois v Labutím jezeře, a hned poté přišla Odetta/Odilie. Až poté se přidávaly další role, Myrtha, Giselle, Kitri…

Vystupuješ ale také s Dekkadancers.
No, v jednom představení, v Poslední večeři. Je to super, jsou neuvěřitelně talentovaní, takže jsem hrdá, že jsem součástí týmu a můžu říkat, že jsem taky dekkadancer.

V poslední době baletní soubor občas spolupracuje i s módním průmyslem. Jak se cítíš v roli fotomodelky?
Spíš jak se cítí fotografové. Skoro po každém záběru běžím kontrolovat, jestli je záběr v pořádku, jestli mám správnou linku, propnutý nárt… nemyslím si, že na to jsou fotografové zvyklí. Když nás ale fotí duo „The Queens“ – Alexandre Katsapov a Mario Bakuš –, tak to naštěstí chápou.

Jak při své zátěži relaxuješ?
Většinou trávím čas s přáteli, občas jezdím za sestrou do Bruselu. Věnuje se IT a má obrovské nárty, které by v mé branži byli plusem a v té její je nevyužije. (smích)
Ale třeba ráda šiju. Tedy, ne že bych byla nějak šikovná, ale jsou to snad nejpohodlnější dresy, které mám, protože vím, co potřebuju. Doma mám kytaru a ukulele, které jsem dostala jako zlomvazku. Hrát na to neumím, nejde mi to, ale občas si drnkám, pak se naštvu a zase to zahodím.
A co mě hrozně baví – psát diktáty! Dvakrát jsem dělala zkoušku z češtiny a na internetu se dají najít modelové testy, které si ráda zkouším, různé úrovně zkoušek. Jak moc nepíšu, protože to v mé práci není potřeba, o to radši trénuji.  

Sleduješ i zahraniční soubory a tanečníky?
Když je čas, jdeme do kina na přenos ze zahraničí, sleduji různé tanečníky na sociálních sítích. Líbí se mi, že dávají interní věci ze sálu, není to hrané, není to jako dokument. Před premiérou Labutího jezera jsem si pouštěla snad všechny notoricky známé labutě. Také ráda poslouchám rozhovory.

Máš nějakou vysněnou roli?
Mám. Ale neřeknu. Jsem pověrčivá. Ne nějak moc, ale co kdyby na těch pověrách bylo něco pravdy? Takže vůbec nic neřeknu. (smích)

Alina Nanu se narodila 23. 8. 1990 v Kišiněvě, kde studovala na Státní moldavské taneční konzervatoři. V roce 2010 pokračovala ve studiu na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy, kde také absolvovala. Již během studií se zúčastnila mnoha soutěží, k jejím nejvýraznějším úspěchům patří II. místo na Mezinárodní baletní soutěži v Brně (2009) a I. cena v Mezinárodní baletní soutěži v Rumunsku (2009). Svou profesionální dráhu započala v sezoně 2010/2011 jako členka baletního souboru Státní opery Praha a od sezony 2011/2012 byla povýšena na sólistku. Diváci ji mohli vídat například v titulní roli Odetty/Odilie v Čajkovského Labutím jezeře, jako Kitri v Donu Quijotovi nebo jako Myrthu v Giselle. Od sezony 2012/2013 získala angažmá v Baletu Národního divadla v Praze, nejdříve jako sólistka a od roku 2015 jako první sólistka. V Národním divadle ztvárnila řadu významných rolí, jako například Odettu/Odilii v Labutím jezeře, Kláru v Louskáčku – Vánočním příběhu, Markýzu de Marteuil ve Valmontovi, Nikiu, Gamzatti v La Bayadère, Lenu v Leonce & Lena, Sněhovou královnu a Malou mořskou vílu ve stejnojmenných baletech nebo Lise v Marné opatrnosti.
Výrazným způsobem se také předvedla v moderních baletech, například v 7. symfonii A Dur Uwe Scholzeho, Vertigu Maura Bigonzettiho, jako Julie v Romeovi a Julii Petra Zusky, v Serenade George Balanchina, v choreografii Bella Figura Jiřího Kyliána, v Aspects Katarzyny Kozielské, Dumce Ondřeje Vinkláta a Perfect Example Andreje Kajdanovského. V roce 2015 získala Cenu ředitele ND pro mladého umělce do 35 let a v roce 2018 nominaci na Tanečnici roku v rámci ankety časopisu Dance Europe. Úspěšně reprezentovala Balet ND v Bavorském státním baletu v Mnichově a Stuttgartském baletu na prestižních Baletech Gala i na dvou Gala moderního tance v Košicích a Bratislavě (vše spolu s Giovannim Rotolem – 2016, 2018). V roce 2013 byla nominována na Cenu Thálie za roli Kitri, za rok 2018 již tuto nominaci proměnila, a sice za roli Lise v Marné opatrnosti Fredericka Ashtona.