Dora Sulženko Hoštová: „Občas jsem vážně překvapená, co kritici dokážou z představení vydolovat.“

Progres (Dora Sulženko Hoštová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Josef Bartoš

Česká tanečnice, pedagožka a choreografka Dora Sulženko Hoštová se po pětileté tvůrčí pauze opět vrátila na jeviště divadla Ponec se svou novinkou Progres, která má být pokračováním předchozího Procesu (2014). V programu k nové premiéře se autorka zmiňuje především o recenzentech a jejich „pomatení“. I proto jsem Doru oslovil, abychom si mohli zmíněnou anotaci a její zrcadlení v Progresu vyjasnit. Zároveň se téma skvěle hodí k iniciativě Zaostřeno na tanec, kterou Taneční aktuality letos vyvíjejí – jedná se o pravidelné debaty nejen o tanečních inscenacích v rámci festivalů napříč Českou republikou, ale i o smyslu a podobě současné taneční kritiky.

V programu Progresu uvádíš: „Recenze tanečního představení, to je něco jako dech mrtvé milenky.” Co tím přesně myslíš?
Většinou tak tři čtvrtiny recenze zabírá popis dění na jevišti. Než se recenzent dostane k jádru věci, dlouho to trvá a často se jedná spíše o shrnující závěrečnou větu nebo odstavec. Neříkám, že je to pravidlo, ale vnímám to jako nějaký postup, koncept zdejších pisatelů. Já bych si od toho ale slibovala více.

Navíc ten popis může divákovi, který představení neviděl, odhalit nějaká překvapení, která by mu měla být skryta. Něco jako před zhlédnutím detektivky už dopředu vědět, že vrahem je zahradník.

Často mi i přijde, že z recenze vlastně není patrné, zda představení má, nebo nemá své kvality, v čem je daná inscenace nosná. Použitý jazyk bývá často až příliš básnický a obrazový, není dostatečně konkrétní. Vlastně nevím, zda je člověk, který se v našem prostředí běžně nepohybuje, nějakým způsobem takový text pak schopný uchopit.

Jak by tedy měla podle tebe vypadat recenze? Protože je velmi jednoduché říci, že něco je špatně, těžší pak je nabídnout nějakou alternativu...
Nad tím jsem hodně přemýšlela. Nebála bych se jít v textech více na dřeň, být kritičtější a konstruktivnější, v čem představení nefunguje. Konkrétně popsat, kde a v čem jsou slabiny, zda respektuje diváka a je to pro něj čitelné, nebo ne. A naopak, pokud má představení své kvality, tak se nebát ho plně podpořit. Tyhle dvě polohy mi chybí, ideální by bylo dát jim mnohem více prostoru než prostému popisu.

Progres (Dora Sulženko Hoštová, Jan Čtvrtník, Tomsa Legierski, Valentin Verdure.). Foto: Vojtěch Brtnický.

Zároveň v programu stojí: „Chápeme, že je (recenze – pozn. autora) nečtete.“ Čteš je ty?
Když mám premiéru, tak se samozřejmě o recenze zajímám a chci znát názor odborníků. Někdy v tom může být hodnotný feedback, díky kterému se můžu posunout dále. Ale vlastně nečtu recenze na představení ostatních, radši se na ně jdu podívat. Až zpětně konfrontuju svůj názor, pokud jsem si třeba nejistá nebo pokud potřebuju nějaký další náhled na dané představení. Ale že bych je sama aktivně vyhledávala, to ne.

Myslíš si, že je reflexe tanečního umění důležitá?
Ano, mně to pomáhá. Nastavuje mi to zrcadlo, díky kterému se například utvrdím, že něco fungovalo a něco naopak ne. Donutí mě to k zamyšlení. Ale nevnímám ji jako jediný zdroj informací a názorů o tanečním dění. Nejdůležitější je pro mě reakce diváků.

Je nějaká recenze, která tě vyloženě naštvala?
Stává se mi, že se s kritikou neshodnu. Například když autor dílo vychválí do nebe a já mám úplně opačný názor a z představení odcházím s otevřenou kudlou v kapse.

Naopak mám ale pocit, že občas se snaží jít mnohem hlouběji, hledají skryté významy, a to zejména ve věcech, které já rychle odsoudím. To mě pak nutí k zamyšlení, zda to skutečně nemělo něco, co já jsem zkrátka nepostřehla.

Občas jsem ale vážně překvapená, co kritici dokážou z některých představení vydolovat, i když podle mě nestálo za nic. Myslím si totiž, že současná česká taneční tvorba je neuvěřitelně zahleděná do sebe a vůbec nedbá na diváka.

Jak se to všechno v Progresu objevuje?
Celkově je spíš píchnutím do té naší taneční bubliny než do recenzentů. Zahrnuli jsme je do toho jako širší spektrum našeho tanečního světa. Stojí to na principu, že chceš nachytat diváka, případně recenzenta, na švestkách. Což se hlavně u předchozího Procesu stávalo poměrně často. Lidé v tom absolutně plochém pohybu hledali nějaký význam nebo naopak ho na první dobrou odsoudili.

Ono je to neustálé balancování na hraně, záměrem je vytvořit pro diváky nejistou půdu pod nohama. Hrát si s nimi, brát je jako partnery ve hře, zkrátka komunikovat a počítat s nimi. Tenhle druh humoru mě baví a myslím, že je pro divadlo nesmírně důležitý.

 Dora Sulženko Hoštová s Janem Čtvrtníkem v inscenaci Proces. Foto: Vojtěch Brtnický.

Dora Sulženko Hoštová (*1980)

Absolvovala Konzervatoř Duncan Centre v Praze, kde od roku 2002 působí jako pedagožka. Jako choreografka na sebe upoutala pozornost sólovými kreacemi: dílo Arkánum bylo nominováno na Cenu SAZKY v roce 2007, o rok později získala za stejnou choreografii cenu diváků a cenu za nejlepší taneční výkon na Mezinárodní choreografické soutěži Masdanza na Kanárských ostrovech. S choreografií Na Bidýlku získala 1. místo v choreografické soutěži Cena Jarmily Jeřábkové. Svoje dynamické interpretační kvality uplatnila ve spolupráci s domácími i zahraničními choreografy. Od roku 2010 působí také jako pedagožka na DAMU. V současnosti spolupracuje mimo jiné se souborem VOSTO5 (Dechovka), Cirkem La Putyka (HIT) a divadlem Minor (Záhada hlavolamu).